Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 6. listopadu 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Gütlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, o ústavní stížnosti Obce Radonice se sídlem Obecního úřadu Na Skále 185, 250 73 Radonice, zastoupené JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. Ncp 119/2012 ze dne 19. června 2012, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 36 a 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v záhlaví označené usnesení vrchního soudu a domáhá se zrušení jeho výroku pod bodem II.
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh - napadeného rozhodnutí, jemu předcházející výzvy Krajského soudu v Praze a vyjádření stěžovatelky k této výzvě, byla proti stěžovatelce jako žalované u Krajského soudu v Praze podána obchodní společností CGM Czech a. s. se sídlem v Říčanech žaloba na zaplacení částky 10 801 362,- Kč s přísl., a to z titulu smlouvy o dílo mezi účastníky uzavřené. Jmenovaný soud vyzval stěžovatelku (poté, co podala odpor proti jím vydanému platebnímu rozkazu), stejně jako žalobce, aby soudu sdělili svá stanoviska k jeho závěru o tom, že v předmětné věci není soudem věcně příslušným a k předložení věci Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí podle § 104a o.
s. ř., přičemž soud v této výzvě uvedl důvody, které jej k závěru o jeho věcné nepříslušnosti vedly - v podstatě poukázal na to, že na straně žalované jde o obec (samosprávná územní jednotka) a nejde tedy o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Stěžovatelka k výzvě soudu podala své vyjádření, v němž dala najevo nesouhlas s uvedeným názorem krajského soudu na věcnou příslušnost s tím, že podle ní je příslušnost krajského soudu dána, neboť jde o obchodní závazkový vztah (relativní obchod) a v aktuální publikované judikatuře nenachází právní názor, který by korespondoval uvedenému posouzení.
Vrchní soud v Praze následně napadeným rozhodnutím, jež nebylo odůvodněno, pod bodem I. rozhodl tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy podle § 9 odst. 1 o. s. ř. a pod bodem II. pak rozhodl tak, že po právní moci rozhodnutí bude věc postoupena k dalšímu řízení Okresnímu soudu Praha-západ. Proti tomuto rozhodnutí směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka s odvoláním na judikaturu Ústavního soudu (rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 1063/12 ,
II. ÚS 3898/11 ,
IV. ÚS 1834/10 ), z níž cituje, v podstatě jednak namítá, že vrchní soud rozhodnutím o postoupení věci k dalšímu řízení okresnímu soudu Praha-západ nesprávně posoudil místní příslušnost a rozhodl překvapivě, jednak že rezignoval na zásadu spravedlivého procesu, neboť své rozhodnutí ponechal bez odůvodnění, což zakládá protiústavnost napadeného usnesení o určení věcné příslušnosti. Z těchto v ústavní stížnosti podrobně rozvedených důvodů navrhla proto zrušení shora označeného rozhodnutí v napadeném výroku.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky Ústavní soud nezjistil, a to i při vědomí názorů, jež jsou obsaženy v judikatuře, jíž se dovolává. S přihlédnutím k tomu, že stěžovatelka dala ve svém soudu zaslaném vyjádření najevo od krajského soudu odlišný názor na věcnou příslušnost, lze přisvědčit tomu, že vrchní soud měl své rozhodnutí odůvodnit. Přes uvedené však v daném případě Ústavní soud nezasáhl a napadené rozhodnutí nezrušil s ohledem na to, že argumenty svědčící pro závěr o věcné příslušnosti okresního soudu, které zjevně svým rozhodnutím vrchní soud potvrdil a z nichž vycházel, byly v dané věci podrobně rozvedeny již krajským soudem a napadené rozhodnutí tak nemohlo být pro stěžovatelku překvapivé.
Tyto argumenty lze akceptovat, neboť v podstatě odpovídají soudní judikatuře vztahující se k aplikaci ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř., vycházející z názoru, že spory "z dalších obchodně závazkových vztahů" náleží do věcné příslušnosti krajských soudů pouze za předpokladu, že jde současně o "spory mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti" (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 765/08 ,
III. ÚS 847/11 a v nich uvedené odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu). Pokud pak stěžovatelka vytýká napadenému usnesení vadu v podobě nesprávného posouzení místní příslušnosti, pak třeba poukázat na samotný obsah ústavní stížnosti a obsah další přílohy - návrhu stěžovatelky na vydání opravného usnesení, z něhož plyne, že stěžovatelka sama označení soudu, jemuž má být věc postoupena - Okresního soud Praha-západ, na místo správného označení Praha-východ, považuje za písařskou chybu. Za stavu, kdy, jak dále ve stížnosti uvádí, nebylo o jejím návrhu na vydání opravného usnesení zatím rozhodnuto, je třeba učinit závěr, že dosud nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jejích práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.), a proto v této části nutno považovat ústavní stížnost za nepřípustnou. Z uvedených důvodů byla stížnost odmítnuta zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e), zčásti pak podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 6. listopadu 2012
Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu