Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti Ing. Vladimíra Marka, zastoupeného Mgr. Martinem Hoškem, advokátem se sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2709/2022-404 ze dne 30. 11. 2023, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 12 Cmo 263/2021-384 ze dne 13. 4. 2022 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Cm 79/2012-359 ze dne 17. 9. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Viléma Hampela, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Městský soud v Praze rozhodl směnečným platebním rozkazem č. j. 30 Cm 79/2012-6 ze dne 7. 3. 2012 o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejšímu účastníkovi 1 600 000 Kč s příslušenstvím. Městský soud tak vyhověl žalobě vedlejšího účastníka, který se domáhal splnění směnečné povinnosti stěžovatele ze směnky vlastní, vystavené na řad vedlejšího účastníka dne 19. 6. 2008 v Praze se splatností 30. 12. 2009 tamtéž. Na základě námitek stěžovatele rozhodl městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti.
2. Městský soud zjistil, že vedlejší účastník byl do 15. 10. 2004 předsedou představenstva obchodní společnosti ATECHRA, a. s. v likvidaci ("společnost"), na jejíž majetek byla v roce 2002 nařízena exekuce pro vymožení 195 000 Kč. Soud také zjistil, že stěžovatel předal vedlejšímu účastníkovi v letech 2004 a 2005 tři směnky celkem na směnečný peníz 1 020 000 Kč. Vedlejší účastník chtěl údajně pomoci s uhrazením dluhu společnosti, a odvrátit tak nucený prodej domu, výměnou za podíl na budoucím zisku z prodeje bytů.
Podle stěžovatele se po dražbě nemovitostí s vedlejším účastníkem dohodli, že směnky inovují, avšak spornou směnku z roku 2008 údajně nepodepsal. Vycházeje ze znaleckého posudku soud vyhodnotil podpis na směnce ze dne 19. 6. 2008 jako pravý podpis stěžovatele. Městský soud neprovedl důkaz výslechem Ing. Vladimíra Vopata; jednalo by se o svědectví tzv. z druhé ruky, neboť svědek nebyl přítomen vystavení směnky. Městský soud konstatoval, že stěžovatel v průběhu řízení měnil tvrzení o tom, v jakém postavení jednal za společnost, a netvrdil, že by dluh ze směnky byl zaplacen.
Jeho tvrzení, že dluh by ke dni 7. 3. 2012 činil 840 000 Kč, nasvědčuje závěru, že částka vrácena nebyla. Dále soud zdůraznil, že si stěžovatel musel být již při jednání s vedlejším účastníkem dne 4. 11. 2004 vědom, že nemůže zastupovat společnost, neboť jeho funkce člena statutárního orgánu zanikla. Mezi účastníky nebylo sporné a pokladním dokladem z ČSOB, a. s., a fotokopií směnky bylo prokázáno, že vedlejší účastník předal dne 8. 11. 2004 peněžní částku za účelem zaplacení exekuovaného dluhu, a to na základě úmluvy dvou fyzických osob.
Nemohlo jít, jak tvrdil stěžovatel, o vklad do investičního záměru na prodej bytového domu, neboť v rozhodné době již stěžovatel nemohl jednat za společnost. Na základě fotokopií směnek a navazující e-mailové komunikace vzal městský soud za prokázané, že stěžovatel byl dlužníkem vedlejšího účastníka a hledal způsob, jak situaci řešit. Vzhledem k výším směnečných penízů starších směnek a potvrzení stěžovatele, že neuhradil dluh z první směnky ve výši 550 000 Kč, nebylo podle městského soudu důvodu, aby vedlejší účastník tvrdil a prokazoval, proč zněla směnka z roku 2008 právě na směnečný peníz 1 600 000 Kč.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu. Vrchní soud doplnil dokazování výslechem vedlejšího účastníka. Soud zjistil, že vedlejší účastník stěžovateli poskytl půjčku k úhradě dluhu společnosti, aby bylo zabráněno dražbě, která však přesto proběhla. Půjčku poskytl osobně stěžovateli. Následovalo několik dalších půjček, jejichž celková výše odpovídá směnečné sumě.
4. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením pro nepřípustnost. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsudek vrchního soudu je při řešení stěžejních právních otázek v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Ve zbytku stěžovatel napadl skutková zjištění, která dovolacímu přezkumu nepodléhají, případně namítal tzv. jiné vady řízení.
5. Proti v záhlaví označeným rozhodnutím se brání včasnou a přípustnou ústavní stížností stěžovatel jako osoba oprávněná, řádně zastoupená advokátem (k podmínkám řízení viz také § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
6. Stěžovatel namítá, že nebyl poučen o nutnosti doplnit tvrzení a důkazy podle § 118a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu. Podle stěžovatele vykazují skutková zjištění zásadní vady a neodpovídají provedeným důkazům. Stěžovatel namítá, že směnku nemohl podepsat, neboť dne 19. 6. 2008 nebyl v Praze. V řízení údajně namítal, že ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi zastupoval společnost. Jako zástupce společnosti ho ostatně vedlejší účastník oslovil s návrhem na realizaci investice. Vedlejší účastník měl stěžovateli navrhnout pomoc se splacením dluhu ve výši 400 000 Kč, na základě čehož by stěžovatel odvrátil exekuční prodej nemovitostí společnosti, a vedlejší účastník měl podíl na zisku z prodeje bytových jednotek v domě.
Ve své argumentaci byl stěžovatel, na rozdíl od mínění soudů, konzistentní. Závěr o existenci kauzy směnky je podle stěžovatele nepodložený, neboť nemůže vycházet pouze z důkazů a tvrzení předložených v řízení, což považuje za zásadní vadu dokazování. Odmítnutí výslechu svědka Ing. Vopata nebylo řádně odůvodněno. Stěžovatel obecně poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se požadavků na odůvodnění soudních rozhodnutí a konzistenci judikatury a tvrdí, že její stěžejní kritéria nebyla v napadených rozhodnutích dodržena.
Navrhl také odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť jsou podle něj splněny podmínky podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; úhrada neprávem přiznané pohledávky by znamenala značný zásah do jeho vlastnického práva, a způsobila mu tak větší újmu, než jaká při odkladu vykonatelností hrozí třetím osobám.
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jiné vady se nacházejí vně mezí pravomocí Ústavnímu soudu svěřených.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ve skutkových námitkách nenaplňuje požadavky judikatury Ústavního soudu pro zrušení napadených rozhodnutí; v právních otázkách představuje polemiku na úrovni běžného zákona, nikoli ústavního práva.
9. K námitkám vad dokazování provedeného obecnými soudy Ústavní soud uvádí, že zásadně není povolán k jeho přehodnocování. Mohl by tak učinit pouze, dopustily-li by se soudy při hodnocení důkazů libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (např. nález sp. zn. I. ÚS 1833/18 ze dne 6. 2. 2020). Ústavní soud považuje za určující pro nalézání práva, že je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2166/10 ze dne 24. 3. 2011).
10. Ústavní soud neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, ani opomenutý důkaz, na který poukazuje stěžovatel. V řízení bylo prokázáno, že směnku podepsal stěžovatel. Jeho tvrzení, že daného dne nebyl v Praze, vzhledem ke zjištění městského soudu na základě písmoznaleckého posudku, nemuselo být verifikováno výslechem svědka; na posouzení pravosti podpisu by z pohledu soudu, který svůj závěr řádně odůvodnil, nemohlo ničeho změnit. Obecné soudy učinily dostatečná skutková zjištění; je z nich patrné, ze kterých důkazů a proč vycházely, jakými úvahami se řídily a své závěry srozumitelně odůvodnily.
11. S předchozím bodem souvisí také skutečnost, že městský soud své rozhodnutí nezaložil na závěru, že by stěžovatel neunesl důkazní břemeno. Proto jej také nemusel poučit podle § 118a o. s. ř., jak přiléhavě vyložil Nejvyšší soud v bodech 22 až 25 napadeného usnesení.
12. Tvrdí-li stěžovatel, že v průběhu řízení svou argumentaci neměnil, je i tato námitka zjevně neopodstatněná. Ústavní soud poukazuje zejména na bod 19 rozsudku vrchního soudu, obsahující výpis tvrzení stěžovatele v průběhu řízení. Zjevně neopodstatněným je proto také stěžovatelův argument že zastupoval společnost, který byl vyvrácen již časovými souvislostmi jeho členství ve statutárním orgánu.
13. Závěrem je třeba dodat, že napadená rozhodnutí jsou přezkoumatelná a naplňují ústavněprávní kritéria pro jejich odůvodnění. Dostatečně z nich plyne jak proces hodnocení důkazů, tak souladný vztah mezi skutkovými zjištěními a jejich právní kvalifikací.
14. Ústavní soud neshledal porušení základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jeho ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odklad napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o Ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2024
Jan Wintr předseda senátu