Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Pavla Holländera a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Karlova náměstí 18, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 47/2012-251 ze dne 4. 6. 2012, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a Růženy Židové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Nalézacím soudem byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit finanční částku; stran náhrady nákladů řízení vedlejší účastnici právo na náhradu nákladů (podle nalézacího soudu) nevzniklo. Stěžovatel se proti výroku ve věci samé odvolal. Odvolací soud výrok ve věci samé potvrdil a výrok o náhradě nákladů změnil tak, že stěžovatele nově zavázal k úhradě částky 44 773,76 Kč.
4. V předmětné věci Ústavní soud, jako orgán ochrany ústavnosti, konstatuje, že není soudem, který by se měl zabývat posuzováním celkové zákonnosti vydaných rozhodnutí či nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Zabývat se správností rozhodnutí orgánu veřejné moci může jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")], zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl.
36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (usnesení sp. zn. I. ÚS 1/02 ze dne 26. 3. 2002, dostupný in http://nalus.usoud.cz). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, závazný výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou záležitostí především obecných soudů, jež jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
5. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem tohoto práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" [viz nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235), dostupný in http://nalus.usoud.cz]. Relevantní deficit stanovených záruk spravedlivého procesu může obecně nastat tehdy, dojde-li kupř. k závažným porušením kogentních ustanovení zákona upravujících řízení před soudy, bezdůvodnému odchýlení od konstantní judikatury, excesivnímu pominutí úhelných prvků hmotného práva, apod.
6. Stěžovateli nelze přisvědčit, že rozhodnutí porušuje ústavním pořádkem zaručené principy soudního řízení, jmenovitě pak základní principy řízení sporného, jak měl stěžovatel ve své velmi strohé (až telegrafické podobě se blížící) ústavní stížnosti zřejmě na mysli, když poukazoval na nedodržení zásady rovnosti a zásady dispoziční.
7. Zásada dispoziční se projevuje v občanském soudním řízení zejména v tom, že řízení smí být zahájeno jen na návrh toho, kdo je k návrhu legitimován, že navrhovatel určuje, co bude předmětem řízení, a že v řízení nesmí být pokračováno proti vůli navrhovatele. Opakem je pak princip oficiality, jenž se prosazuje v případě, že k zahájení řízení může soud přistoupit i bez návrhu "z úřední povinnosti". Zásadou oficiality se řídí též postup v řízení po jeho zahájení; nestanoví-li zákon jinak, soud postupuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní (srov. § 101 odst. 2 o.
s. ř.). Dispoziční princip se projevuje především ve věcech sporného řízení; zákon zde předpokládá, že účastníci budou prostřednictvím svých procesních úkonů vykonávat na průběh řízení, včetně jeho náplně a rychlosti, podstatný vliv. Nečinnost (procesní pasivita) účastníků není procesně regulérní postup. Soudu se proto - jako projev zásady oficiality - ukládá, aby dále postupoval v řízení i při nečinnosti účastníků, ledaže by účastníci svými procesními úkony dalšímu pokračování v souladu se zákonem zabránili.
8. Ústavní soud ve svých mnohých nálezech týkajících se náhrady nákladů řízení dlouhodobě zdůrazňuje, že výrok, jímž se o náhradě nákladů řízení rozhoduje, je integrální součástí civilního soudního řízení, a proto se i na ně musí vztahovat požadavky plynoucí z práva na spravedlivý proces. To jednak znamená vytvoření prostoru pro účinné uplatňování námitek a argumentů účastníky řízení, jednak i povinnost soudu se (nejen) s těmito námitkami a argumenty, jež jsou způsobilé ovlivnit rozhodování, přesvědčivě v odůvodnění vypořádat (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012, dostupný in http://nalus.usoud.cz).
9. Náklady soudního řízení se ve smyslu § 121 odst. 3 občanského zákoníku považují za náklady spojené s uplatněním pohledávky; protože však jde o nárok, jenž má základ v procesním právu, je výše těchto nákladů spojených s uplatněním pohledávky kvantifikována teprve (pravomocným) rozhodnutím soudu o přiznání jejich náhrady. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má proto konstitutivní charakter nejen ve vztahu ke vzniku práva na náhradu nákladů řízení, ale i ve vztahu k její výši, neboť obé je závislé na rozhodnutí soudu. V penězích vyjádřené (přiznané) právo na náhradu nákladů řízení je proto nutno striktně odlišovat od "práva na rozhodnutí" o náhradě nákladů řízení, jež je součástí civilního procesu a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; tyto dva aspekty nelze směšovat.
10. K tomu, aby při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určil výši odměny za zastupování advokátem, musí být soudu prokázáno, že k tomuto zastupování došlo, a mělo-li by jít o náhradu jiných nákladů, musí být i tyto soudu prokázány (srov. ustanovení § 151 odst. 2 věta poslední o. s. ř.). Až potud se předpokládá aktivita účastníka řízení, avšak o samotné náhradě nákladů řízení rozhoduje soud z úřední povinnosti (ex offo), tedy i v případě, že se žádný z účastníků přisouzení náhrady nákladů řízení výslovně nedomáhal (viz ustanovení § 151 odst. 1 věta před středníkem: "[o] povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí") - zde tedy ustupuje zásada dispoziční principu oficiality a tato přednost trvá až do pravomocného rozhodnutí.
11. Jestliže tedy to byl stěžovatel, kdo odvolací řízení svým podáním vyvolal (zahájil), pak měl a mohl počítat i s tím, že může ze strany odvolacího soudu dojít ke změně (opravě) nesprávně učiněného výroku o náhradě nákladů řízení, jak jej učinil nalézací soud. Je pak věcí odpovědnosti advokátovy, aby i z tohoto pohledu pečlivě vážil rizika a výhody pokračování v procesu samotném (podáním odvolání).
12. Ústavní soud s ohledem na shora uvedené uzavírá, že odvolací soud sice volil při rozhodování o náhradě nákladů řízení výjimečný postup, ten však stále vycházel ze zásady úspěchu ve věci, pro své rozhodování měl zákonnou oporu, a v kontextu všech skutečností šlo o rozhodnutí rámcově předvídatelné, čímž byl naplněn i jeden z předpokladů spravedlivého rozhodování a právní jistoty.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2013
Ivana Janů v. r. předsedkyně senátu