Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky R. Š., zastoupené JUDr. Květoslavou Vítkovou, advokátkou v Olomouci, Dobrovského 25, proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 13 Co 339/2006-115 ze dne 27. 9. 2006 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č.j. 13 C 92/2002-84 ze dne 29. 11. 2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení práva na spravedlivý proces, zejména práva na to, aby její záležitost byla projednána spravedlivě a přiměřené lhůtě spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Napadenými rozsudky byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala náhrady škody ve výši 3.810.035,- Kč, způsobené nesprávným postupem státního notářství. Rodiče stěžovatelky R. a M. B. byli spoluvlastníky domu č.p. 325 a dalších nemovitostí v Hh. Dne 16. 12. 1988 byla před Státním notářstvím ve Zlíně uzavřena kupní smlouva, podle níž manželé B. prodali své nemovitosti manželům V. a E. O. Smlouva byla uzavřena a registrována pod sp. zn. 1 R 1305/88, aniž byl vzat zřetel na to, že prodávající R. B. trpěl již od roku 1977 těžkou chorobou, pro kterou byl nezpůsobilý k jakýmkoliv právním úkonům. Registrace smlouvy byla sice zrušena, avšak Městský soud v Praze vychází z názoru, že rozhodnutí o registraci nebylo zrušeno jako nezákonné. Skutečnost, že městský soud nevzal v úvahu, že registrace smlouvy byla zrušena, činí celé řízení vadným. Navíc stěžovatelka namítá, že ve všech řízení docházelo ke zcela nepřiměřeným průtahům. Proto navrhla, aby oba napadené rozsudky byly zrušeny.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č.j. 13 Co 339/2006-115 ze dne 27. 9. 2006 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud I. stupně provedl důkazy ke všem pro rozhodnutí právně významným skutečnostem, zjistil v potřebném rozsahu skutkový stav, který následně i správně právně posoudil. Zabýval se i námitkou stěžovatelky ohledně průtahů v řízení a při rozhodování. V této souvislosti poukázal na časový sled událostí, v jehož rámci došlo v roce 1988 k uzavření kupní smlouvy, kterou počala stěžovatelka zpochybňovat až po roce 1990, a to na základě plné moci duševně nemocného otce.
V soudním řízení bylo po vypracování znaleckých posudků rozhodnuto o neplatnosti kupní smlouvy pro nezpůsobilost jednoho z prodávajících (R. B.) k právním úkonům. Délka tohoto řízení nepřesáhla 5 let a nebyly zde tedy neodůvodněné průtahy v řízení. Dále odvolací soud uvedl, že z obsahu provedených důkazů nevyplývá, že by bylo došlo k nesprávnému úřednímu postupu, ať již u státního notářství nebo u soudů.
Jádrem ústavní stížnosti je v první řadě nesouhlas stěžovatelky s výsledkem sporu a s právním názorem, který obecné soudy při posouzení její věci vyslovily. Ústavní soud nemohl přisvědčit námitce stěžovatelky, že obecné soudy nevzaly v úvahu, že "registrace předmětné kupní smlouvy byla zrušena". Obecné soudy v řízení, které není předmětem této ústavní stížnosti, vyslovily neplatnost kupní smlouvy pro nezpůsobilost jednoho z prodávajících (R. B. - otce stěžovatelky) k právním úkonům. V žádném řízení však nebylo rozhodnuto o tom, že státní notářka, před níž byla kupní smlouva uzavírána, porušila některou povinnost uloženou jí právním předpisem.
Naopak obecné soudy konstatovaly, že státní notářka nemohla v tehdejší situaci, kdy se uzavření smlouvy účastnila i manželka R. B., usuzovat, že je tu stav, kdy by měla zkoumat způsobilost prodávajícího k právním úkonům; to i vzhledem k tomu, že v době krátce předcházející uzavření předmětné kupní smlouvy manželé B. domek teprve koupili a stav R. B. byl stejný.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí i řízení jim předcházejících dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými právními předpisy, řádně zjistily skutkový stav věci a aplikovaly ústavně konformním způsobem běžné právo. Napadená rozhodnutí jsou jasná a přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavněprávního plně přijatelná.
Stěžovatelka namítala i neodůvodněné průtahy v řízeních, v nichž se o předmětné otázce a souvisejících otázkách rozhodovalo. Ústavní soud tedy zkoumal i tuto námitku. V prvé řadě je nutno konstatovat, že stěžovatelka ji uplatnila již v odvolání proti napadenému rozsudku soudu I. stupně a odvolací soud se jí podrobně zabýval. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je patrno, že v původních soudních řízeních o neplatnosti kupní smlouvy k neodůvodněným průtahům nedošlo, a to i vzhledem k složitosti posouzení věci a nutnosti zkoumat duševní stav původního žalobce (R.
B.). Ústavní soud nemá důvodu o tomto závěru odvolacího soudu pochybovat. Pokud jde o řízení, z něhož vzešly ústavní stížností napadená rozhodnutí, Ústavní soud po jejich přezkoumání dospěl k závěru, že ani zde nedošlo k neodůvodněným průtahům v řízení, neboť obecné soudy (zejména pak soud I. stupně) ve věci činily potřebné procesní úkony tak, aby věc mohla být řádně rozhodnuta. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. listopadu 2007
Vojen Güttler předseda senátu