Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Benet Czech, spol. s r. o., se sídlem Praha 4, Křesomyslova 23, zastoupené JUDr. Pavlem Klimešem, advokátem se sídlem Praha 7, Dukelských hrdinů 14/975, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2008, čj. 2 Afs 99/2008 - 52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
sp. zn. I. ÚS 230/96
,
III. ÚS 23/93
- Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 41).
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou uplatněných argumentů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka brojí proti platebnímu výměru, kterým jí bylo uloženo daňové penále, a proti rozhodnutím, která následovala. V ústavní stížnosti přitom pouze zopakovala námitky, které uplatnila již v předcházejícím řízení. Její základní argument spočívá v tom, že daňové penále nelze uložit v případě, pokud k nesplnění daňové povinnosti došlo v důsledku zásahu státního orgánu.
Podle § 63 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o správě daní a poplatků"), je daňový dlužník v prodlení, nezaplatí-li splatnou daň nejpozději v den její splatnosti. V tom případě mu, podle druhého odstavce tohoto ustanovení, vzniká povinnost uhradit úrok z prodlení za každý den prodlení, počínaje dnem následujícím po dni splatnosti, až do dne platby včetně, a to ode dne původního dne splatnosti. Právo na úrok z prodlení tak vzniká přímo ze zákona a okolnosti, za kterých k zaplacení daně nedošlo, jsou v tomto ohledu irelevantní.
Jako nástroj odstranění možných tvrdostí, mezi které je možné zařadit i případ stěžovatelky, obsahuje zákon o správě daní a poplatků možnost správce daně povolit daňovému dlužníkovi posečkání daně nebo povolení splátek. Pokud stěžovatelka věděla, že z důvodu zajištění finančních prostředků nebude moci daň v termínu zaplatit, mohla požádat o posečkání daně nebo povolení splátek podle § 60 zákona o správě daní a poplatků. Správce daně pak posečkání daně nebo její zaplacení ve splátkách může povolit, bylo-li by neprodlené zaplacení spojeno pro dlužníka s vážnou újmou nebo není-li z jiných důvodů možné vybrat celý daňový nedoplatek od daňového dlužníka najednou. Uvedené plně dopadá i na případ stěžovatelky, která však předmětnou žádost nepodala.
K její další argumentaci proti pouze částečnému vyhovění její žádosti o prominutí příslušenství daně, podle § 55a zákona o správě daní a poplatků, Ústavní soud dodává, že vyhovění žádosti daňového dlužníka o prominutí daně závisí toliko na správním uvážení správního orgánu, jímž je Ministerstvo financí ČR, a v případech vymezených vyhláškou č. 299/1994 Sb., kterou se zmocňují územní finanční orgány k promíjení příslušenství daně, i finanční úřad. Je pak na uvážení správního orgánu rozhodnout, zda žádosti daňového dlužníka vyhoví a daň či její příslušenství promine či nikoli. Jeho rozhodnutí je přezkoumatelné ve správním soudnictví podle § 78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; je zde tedy oprávnění účastníka řízení požadovat, aby rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno v řádném procesu, vymezeném normami hmotného i procesního práva, s vyloučením případné svévole ze strany rozhodujících správních orgánů. Pokud stěžovatelka s rozhodnutím o prominutí příslušenství daně nesouhlasila, měla usilovat o přezkum tohoto rozhodnutí prostřednictvím správní žaloby, což však neučinila.
Výše uvedené argumenty stěžovatelka uplatnila již v řízení o odvolání a dovolání, přičemž jak Městský soud v Praze, tak Nejvyšší správní soud se s nimi vypořádaly způsobem, který nevykazuje žádná ústavněprávní pochybení. Skutečnost, že se stěžovatelka s jejich názorem neztotožňuje, nemůže sama o sobě být důvodem opodstatněnosti ústavní stížnosti. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovatelce srozumitelně vysvětlil, že daňové penále vzniká přímo ze zákona a správce daně pouze daňovému subjektu sděluje jeho výši, a odkázal na příslušnou judikaturu. Upozornil stěžovatelku i na skutečnost, že pokud nesouhlasila s tím, že její žádosti o prominutí daně bylo vyhověno jen zčásti, měla procesně postupovat proti tomuto rozhodnutí. S argumenty stěžovatelky se důkladně a v dostatečné míře vypořádal, jeho rozhodnutí nevykazuje ani znaky libovůle, ani nevybočuje z ustáleného výkladu. Nemohlo jím tedy dojít k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu