K výkladu § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě stěžovatelky S. A.
B., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v P.a Nejvyššího soudu ČR, jak jsou níže uvedeny, takto:
Rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 10. 1998, čj. 23 Cdo 1787/98 - 65, a Krajského soudu v P. ze dne 12. 5. 1998, čj. 11 Co 490/97 - 51, se zrušují.
Stěžovatelka ve včas podané ústavní stížnosti ze dne 14. 9. 1998, doplněné podáním ze dne 17. 12. 1998, napadá v záhlaví uvedené rozsudky Krajského soudu v P. a Nejvyššího soudu ČR. Navrhuje jejich zrušení s tím, že těmito rozhodnutími, jakož i rozsudkem soudu prvního stupně, byla porušena její zaručená práva na soudní ochranu a na ochranu vlastnického práva, uvedená v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Má za to, že soudy při svém rozhodování nesprávně považovaly výměr ONV v M.ze dne 27.
9. 1946, čj. 17.597/46, za závazný pro své rozhodování a nepřihlédly, případně nesprávně si vyložily ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud není vázán rozhodnutím správního orgánu. Soudy přehlédly, že žalobu na uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. byla nucena podat, aby tak získala legitimaci k žádosti o poskytnutí finanční náhrady. Krajský soud v P. rozsudkem ze dne 12. 5. 1998, čj. 11 Co 490/97 - 51, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ch. ze dne 16. 4. 1997, čj.
8 C 223/95 - 33, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky požadující, aby žalovaným I. S. a ing.
I. V. byla podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, stanovena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání domu čp. 383 se stavební parcelou č. 480, o výměře 226 m2, podzemní garáže s parcelou č. 540 o výměře 24 m2 a zahrady č. 770/28 o výměře 507 m2, zapsaných na LV č. 16 pro katastrální území Ú. u Katastrálního úřadu Ch. a připustil proti svému rozsudku dovolání se zřetelem k tomu, že otázku výkladu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., totiž zda je lze vztáhnout i na případ přechodu vlastnictví a nikoli jen převodu mezi živými, považoval odvolací soud za otázku zásadního významu, když v posuzovaném případě byl uplatněn nárok proti žalovaným jako osobám blízkým osobě, která věc od státu nabyla a obě žalované nabyly nemovitost od původního nabyvatele cestou dědictví po jeho úmrtí.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí, stejně jako soud prvního stupně, dospěl k názoru, že výměr ONV v M.ze dne 27. 9. 1946, jímž byly sporné nemovitosti rodičům žalobkyně odňaty, byl aktem politické perzekuce porušujícím uznávaná lidská práva ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) restitučního zákona č. 87/1991 Sb.; poněvadž však k tomuto aktu došlo před počátkem rozhodné doby stanovené restitučním zákonem (před 25. 2. 1948), nemůže na něj, dle odvolacího soudu, ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. dopadnout.
Nejvyšší soud ČR zamítl rozsudkem ze dne 6. 10. 1998, čj. 23 Cdo 1787/98 - 65, dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v P. dle § 243b odst. 1 o. s. ř., aniž by se zabýval odvolacím soudem vymezenou právní otázkou. Vyslovil názor, že neshledal-li odvolací soud celé své rozhodnutí za rozhodnutí zásadního významu po právní stránce, lze dovolání podat, vedle vad uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř. a vad ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. jen z důvodu té právní otázky, pro jejíž řešení bylo připuštěno.
Jestliže odvolací soud za otázku zásadního právního významu, pro jejíž řešení připustil dovolání, považoval pouze otázku výkladu ustanovení § 4 odst. 2 restitučního zákona, nelze proto, aby v daném případě zkoumal Nejvyšší soud ČR opodstatněnost dovolacích námitek stěžovatelky zpochybňujících závěr odvolacího soudu, podle něhož se na věc nevztahuje restituční zákon. Nemůže-li v posuzovaném případě dovolací soud přezkoumat právní závěr, týkající se aplikovatelnosti restitučního zákona a naopak ho musí respektovat, nemůže dospět k závěru o nesprávnosti dovoláním napadeného rozsudku, byť by řešení otázky vyhrazené dovolacímu přezkumu nebylo správné.
Ústavní soud si vyžádal k ústavní stížnosti stanoviska zúčastněných soudů. Krajský soud v P. ve svém přípise ze dne 21. 3. 2000 zastává názor, že ke konfiskaci podle dekretu č. 108/1945 Sb. vůbec nedošlo ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 citovaného dekretu a že rozhodnutí Okresního národního výboru v M.ze dne 27. 9. 1946 bylo aktem porušujícím lidská práva ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Domnívá se však, že k tomuto aktu došlo před 26. 2. 1948, a proto se na něj nemůže vztahovat ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci.
Avšak bez ohledu na to, i v případě, že by byla splněna podmínka, že věc přešla v rozhodném období na stát z některého z důvodů uvedených v § 6 zákona, nelze návrhu vyhovět, neboť žalovaný nemůže být v této věci pasivně legitimován. Jde totiž o blízkou osobu původního nabyvatele nemovitosti od státu, která ji však nabyla dědictvím po tomto nabyvateli a nikoli převodem z něho, jak požaduje ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Okresní soud v Ch. odkázal ve svém vyjádření na závěry rozsudků všech tří soudů.
Nejvyšší soud ČR odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 6. 10. 1998. Ústavní soud přezkoumal námitky uvedené stěžovatelkou v ústavní stížnosti, rozhodnutí obecných soudů, jakož i údaje a doklady obsažené ve spisech a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Týká se aplikace restitučních předpisů, kde původ křivdy ve formě perzekuce zasahuje do období před rokem 1948, ale kde křivda byla způsobena v rozhodném období let 1948 - 1989. Restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd a stát a jeho orgány jsou povinny postupovat podle restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována.
To znamená, že nesmějí opomenout ani řešení otázek souvislých a všímat si situací, v nichž se akt křivdy zrodil a vyvinul. Je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Proto také jsou restituční předpisy označovány jako leges speciales. S některými rozhodujícími okolnostmi restitucí se některé soudy nevyrovnaly a nebyly dostatečně zohledněny v jejich rozhodnutích.
V předmětné věci má svůj význam posouzení otázky, zda majetek, údajně konfiskovaný podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., může být předmětem restitučního nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. vzhledem k rozhodnému období upravenému v této restituční normě, tj. období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, když dekret č. 108/1945 Sb. působil ex lege od roku 1945. Z listinných dokladů ve spise vyplývá, že podle rozhodnutí ONV v M.ze dne 20. 9. 1945, čj. 765/45, se předmětné nemovitosti, jichž se ústavní stížnost týká, vyjímají z národní správy podle § 24 dekretu č. 5/1945 Sb., neboť patří právním předchůdcům stěžovatelky, jimž byly v roce 1942, v důsledku rasové perzekuce, vyvlastněny.
Tehdy bylo potvrzeno, že není námitek, aby se původní vlastníci ujali svých povinností a museli tedy splňovat podmínky podle ustanovení § 24 odst. 2 dekretu č. 5/1945 Sb. Stěžovatelka spolu se svými rodiči se vrátila domů po osvobození koncentračního tábora v Terezíně dne 8. srpna 1945 a s nimi předmětnou nemovitost nerušeně užívala až do jejich odchodu do emigrace v roce 1948. Dalším rozhodnutím téhož ONV v M.ze dne 27. 9. 1946, čj. 17577/46, vydaným podle § 1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb., byly bez bližšího zdůvodnění předmětné nemovitosti konfiskovány, údajně proto, že právní předchůdci stěžovatelky jsou osobami podléhajícími konfiskaci podle ustanovení § 1 odst. 1, 2 a 3 a touto cestou měly nemovitosti přejít na stát.
Obecné soudy zřejmě přehlédly, že na rodiče stěžovatelky (a nepřímo na jejich tehdy třináctiletou dceru - nyní stěžovatelku) se ustanovení o konfiskaci nemohlo vztahovat, protože z konfiskace byli podle § 1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb. vyňati občané německé národnosti, kteří zůstali věrni Československé republice, nikdy se neprovinili proti národu českému a slovenskému a trpěli pod nacistickým terorem. Tak závažnou otázku měly obecné soudy v procesu restituce podrobit své zvláštní pozornosti, zejména když šlo o posouzení otázky lidských práv a svobod a přístupu k soudu pro osoby, které utrpěly křivdu.
Ustanovení § 135 o. s. ř. jim k tomu dávalo dostatečný podklad i možnost, jak vyvodit z toho důsledky pro další rozhodování, stejně jako nález Ústavního soudu, týkající se dekretu č. 108/1945 Sb. (č. 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3 str. 87). Odvolací soud se správně postavil na stanovisko, že nemovitosti byly v roce 1942 vyvlastněny v důsledku rasové perzekuce, takže nemělo dojít ke konfiskaci podle dekretu č. 108/1945 Sb., a výměr ONV ze dne 27. 9. 1946 správně pokládá za akt politické perzekuce, který porušuje uznávaná lidská práva ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., ale svou myšlenku nedokončil vzhledem k tomu, že nenašel pro sebe správný výklad § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., tj. posouzení, zda toto ustanovení lze vztáhnout i na přechod vlastnictví a nikoliv jen převod mezi živými.
Připustil proto dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, které bylo podáno a bylo zamítnuto, aniž by dovolací soud přezkoumával z jím uvedených procesních důvodů aplikovatelnost restitučního zákona. Závěrem považuje Ústavní soud za nutné zrekapitulovat, že v zásadě souhlasí se stanoviskem Krajského soudu v P., pokud jde o domnělou konfiskaci, provedenou ze strany ONV v M.a s hodnocením vzniklé situace jako porušení lidských práv ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Nesouhlasí však s odvolacím soudem v tom, že k uvedenému protiprávnímu aktu došlo před 26.
2. 1948 a nelze použít ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Jak již Ústavní soud výše zdůraznil, původ křivdy ve formě perzekuce, případně rasové a národní diskriminace, sahá nepochybně až do doby před druhou světovou válkou. Rodiče stěžovatelky, doc. dr. P. K. a A. K., byli spoluvlastníky domu čp. 383 v Mariánských Lázních, který postavili na pozemkové parcele č. 480 v roce 1935. Toto jejich vlastnictví, včetně zahrady a podzemní garáže, bylo zapsáno v pozemkové knize vl. č. 1032 pro katastrální území U.
V roce 1938, po zabrání části pohraničních území ČSR, byla tato nemovitost zabrána ve prospěch Německé říše jako tzv. židovský majetek. Na podzim roku 1945, po návratu z koncentračního tábora, byla tato vila spolu s pozemky vrácena podle § 24 odst. 2 dekretu č. 5/1945 Sb. prezidenta republiky jako majetek osob, které trpěly pod nacistickou perzekucí z rasových důvodů. Zápis v pozemkové knize byl v roce 1946 obnoven v původním znění, tj. jako vlastnictví rodičů stěžovatelky a byl vložen výmaz práva vlastnického pro Německou říši.
Rodina K. v domě žila až do roku 1948, kdy se z Československa vystěhovala. Jedinou dcerou a dědičkou ze závěti po otci je dcera, stěžovatelka S. A. B.. Její otec zemřel dne 10. 12. 1971, matka ještě před ním. Z toho důvodu se pokládá za jedinou oprávněnou osobu ve smyslu § 3 odst. 2 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb. Přestože vlastnictví předmětných nemovitostí bylo, jak výše uvedeno, znovu zapsáno v pozemkové knize a učiněno tak pro manžele K. nesporným, vydal ONV v M.výměr ze dne 27. 9. 1946, o konfiskaci právě tohoto majetku.
Výměr údajně nabyl právní moci dne 7. 2. 1947. Jeho celé odůvodnění zní: "Není jisto, zda se nejedná o nepřátelský majetek." Byl jim tedy majetek konfiskován jako německý majetek podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku, ač již v souvislosti s vrácením pozemku v roce 1945 bylo nesporné, že u majitelů šlo o osoby, které trpěly pod nacistickým terorem. Jde proto o rozhodnutí, které nelze považovat za právní akt, nýbrž za paakt, k jehož obsahu nelze přihlížet a tuto prejudiciální otázku si procesní soud mohl posoudit sám.
O odvolání dr. P. K. proti posledně uvedenému výměru rozhodoval Městský národní výbor v M.a Krajský národní výbor v P.; jeho konečné rozhodnutí bylo učiněno dne 3. 1. 1962, tedy v době, na niž se vztahuje i zákon o mimosoudních rehabilitacích č.
87/1991 Sb., a zejména jeho ustanovení, týkající se perzekucí. V této době také zřejmě přešly nemovitosti na stát, buď na základě pravomocného, ale protiprávního rozhodnutí KNV v P. nebo na základě rozhodnutí Městského národního výboru, jímž byla předmětná nemovitost předána do správy Podniku bytového hospodářství města M., nebo případně i bez právního důvodu. Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka je oprávněnou osobou ve smyslu § 3 odst. 2 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb., a doložila osvědčení o státním občanství ČR.
Má tedy možnost se domáhat svých nároků podle tohoto zákona, zejména podle § 2 odst. 1, když vyšlo najevo, že majetek, který zdědila po svých rodičích, skutečně přešel na stát, který se tak stal povinnou osobou. V konkrétním případě však povinnost fyzické osoby vydat věc se týká, ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., nejen osoby, která získala věc od státu, který sám nabyl oprávnění s ní disponovat některým ze způsobů uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., ale také těch osob blízkých (§ 116 obč. zákoníku), na které tato věc byla původním nabyvatelem převedena.
Nástupnictví v povinnosti věc vydat se však podle názoru obecných soudů netýká těch osob, které věc po původním nabyvateli zdědily, což je případ této stížnosti. Ústavní soud vyhodnotil výše uvedená zjištění i stanoviska obecných soudů a zjistil, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud jde o právo na soudní ochranu stěžovatelky a čl. 90 Ústavy ČR, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, a svým nálezem zrušil ústavní stížností napadené rozsudky, jak jsou uvedeny ve výroku tohoto nálezu (§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.).
Neshledal porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, protože nešlo o vlastnické právo již konstituované, ale o právo, které bylo a ještě je předmětem sporu. Soud druhého stupně musí nyní znovu věc posoudit z uvedených hledisek, zdůvodnit, proč nejsou dány podmínky pro faktické vydání věci stěžovatelce jako oprávněné osobě a uvést, že v případě, že nemovitost nelze vydat, může uplatnit oprávněná osoba požadavek na finanční náhradu podle § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., poté, co nabude právní moci rozsudek, kterým by byl zamítnut návrh na vydání věci.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 30. května 2000