Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky A. Š., zastoupené advokátem JUDr. Ing. Janem Matysem, se sídlem Spálená 10, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 12 C 134/2004-98 ze dne 13. 8. 2007, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 231/2008-137 ze dne 20. 11. 2008 a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2799/2009-179 ze dne 31. 8. 2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka tvrdí, že v záhlaví citovanými rozhodnutími byla porušena její základní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zakotvené zejm. v článku 4 Ústavy, v čl. 36 Listiny základních prav a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podstata věci spočívá podle stěžovatelky v nájemní (respektive podnájemní) smlouvě, kterou měla uzavřenou s žalovanou stranou. Tato podnájemní smlouva umožňovala stěžovatelce, aby byla živnostensky činná jako manikérka v prostorách, kde měla žalovaná svůj kosmetický a kadeřnických salon. Jednatelky žalované se následně rozhodly, že dají stěžovatelce (žalobkyni) výpověď z podnájemní smlouvy. To sice bylo smluvně možné, leč bylo třeba respektovat důvody, které pro takovou výpověď byly nutné. Stěžovatelka - podle svého tvrzení - doložila, že výpověď byla neplatná, byla-li učiněna podle čl. 3 bod 2 písm. c) citované podnájemní smlouvy. Soudy přesto takovou výpověď akceptovaly, "tedy že stěžovatelka neměla být činná v prostorách salonu osobním způsobem". V řízení před obecnými soudy prý prokázala, že bylo jejím zájmem, aby své profesní služby poskytovala osobně, protože jinak by nedosahovala dostatečného obratu a tím podnikatelského příjmu a současně by neměla dostatek zákazníků.
Stěžovatelka vytýká obecným soudům, že před objektivními důkazy daly přednost dokazování slyšením svědkyně E. V., která však nehovořila ani nemohla hovořit objektivně; dále jsou rozhodnutí opřená o výpovědi jednatelek žalované strany "v podstatě jako účastnic řízení". Přitom stěžovatelka navrhovala, aby byly provedeny objektivní důkazy, tedy zejména výpisem z živnostenského rejstříku a živnostenským listem svědkyně E. V., protože z těchto dokladů vyplývá, že v roce 2001 neměla V. žádné živnostenské oprávnění a získala je až 11. 2. 2002. Jestliže tedy zastupovala zejména druhou ze střídajících se manikérek, byl to postup nikoliv legální, leč tomu soudy dostatečnou pozornost nevěnovaly. Tvrdí, že pokud ji sama V. vůbec zastupovala, pak to bylo v míře jen minimální.
Citovaný rozsudek prvostupňového soudu by rozsudkem Městského soudu v Praze z 20. 11. 2008, č. j. 64 Co 231/2008-137, potvrzen a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení.
Městský soud zejména uvedl, že soud prvního stupně provedl ve věci dostatečně široké dokazování, provedené důkazy přehledně zhodnotil a správným a přesvědčivým způsobem své právní závěry vyjádřil. S odůvodněním přezkoumávaného rozhodnutí se proto odvolací soud ztotožnil. V posuzovaném případě se žalobkyně domáhala žalované částky podle § 373 a následující obchodního zákoníku z titulu odpovědnosti žalované za škodu (představující ušlý zisk žalobkyně) v důsledku toho, že žalovaná žalobkyni neplatnou výpovědí znemožnila výkon živnostenské činnosti v podnajatých prostorách.
Na takto předestřeném skutkovém základě soud prvního stupně - podle odvolacího soudu - správně dovodil, že výpovědní důvod ve smyslu čl. 3 bod 2 písm. c) smlouvy o podnájmu byl naplněn a výpověď z podnájmu části nebytových prostor je platná; pak je závěr prvostupňového soudu, že žalovaná ve vztahu k žalobkyni neporušila žádnou svoji smluvní povinnost a že není odpovědná za vzniklou škodou, i podle odvolacího soudu správné. Za tohoto stavu jsou pak další důkazy, které by měly prokázat, že žalobkyně poskytovala služby v dostatečné kvalitě či důkazy k prokázání výše škody, nadbytečné.
V řízení bylo i podle odvolacího soudu zjištěno, že se stěžovatelka nechávala opakovaně zastupovat (stěžejní výpověď svědkyně E. V., o jejíž věrohodnosti neměl ani odvolací soud důvod pochybovat), což ostatně žalobkyně podle městského soudu ani nezpochybňovala a jako důvod své nepřítomnosti uváděla účast na školení. Výpovědi tehdejších statutárních zástupkyň žalované společnosti tuto skutkovou verzí podpořily; proto vada řízení, způsobená soudem prvního stupně tím, že jednatelky vyslechl jako svědkyně (s poučením podle § 126 o.
s. ř.), nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud dále odmítl i tu část odvolací argumentace stěžovatelky, pokud pro účely odvolání zpochybňovala naplnění výpovědního důvodu podle čl. 3 bod 2 písm. c), respektive zpochybňovala ve svém důsledku svoji povinnost osobního výkonu činnosti; tu odvolací soud dovodil, že koncepce osobního výkonu služeb odpovídá vysokým nárokům na kvalitu péče poskytované salónem žalované. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31.
8. 2011, č. j. 23 Cdo 2799/2009-179, odmítnuto (výrok I); nikomu nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení (výrok II).
Nejvyšší soud se především neztotožnil s námitkou stěžovatelky, že ujednání v čl. 3 bod 2 písm. c) uzavřené podnájemní smlouvy jsou neplatná pro nesrozumitelnost a neurčitost, jelikož je prý nelze chápat v logické souvislosti s čl. 4 body 3 a 4 právě citované smlouvy. Nejvyšší soud naopak konstatoval, že odvolací soud v této souvislosti správně uzavřel, že ustanovení čl. 3 bod 2 písm. c) smlouvy, podle něhož nájemce může vypovědět smlouvu před uplynutím sjednané doby, jestliže podnájemce, který má na základě dohody s nájemcem osobně poskytovat manikérské služby tak, aby pokryly celou otevírací salónu, tuto činnost takto nevykonává, čímž je narušena komplexnost poskytovaných služeb a dochází k rozporu s obchodní politikou žalované společnosti, je třeba chápat v logické souvislosti s čl.
4 podnájemní smlouvy; tam je kladen důraz nejen na vysokou kvalitou, ale především na osobní výkon služby a jsou tam stanoveny striktní podmínky pro možnost provozování této služby třetí osobou. Z toho lze podle Nejvyššího soudu usuzovat, že právě osobní služba je prioritou obchodní politiky žalované společnosti. Citovaná ujednání proto nejsou ve vzájemném rozporům, nejsou nesrozumitelná ani neurčitá, a proto jejich neplatnost nelze dovodit.
Dále Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka namítala až v dovolacím řízení, že čl. 3 podnájemní smlouvy odporuje § 9 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor. K této námitce však Nejvyšší soud nemohl přihlížet - i kdyby dovolání stěžovatelky bylo jinak přípustné - neboť v dovolání nelze namítat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Nad rámec toho uvedl, že tato námitka stěžovatelky není ani věcně důvodná, neboť právě citovaný zákon neobsahuje výslovnou právní úpravu skončení podnájemní smlouvy (neobsahuje ji ani občanský zákoník) a v takovém případě lze - podle Nejvyššího soudu - v podnájemní smlouvě dohodnout vše, co není zakázáno.
Podle Nejvyššího soudu výpověď ze strany žalované není konečně v rozporu ani s dobrými mravy, neboť stěžovatelka se nechala zastupovat E. V. (nikoliv z vážných důvodů, s nimiž smluvní ujednání počítalo) i poté, co jí žalovaná nájemní smlouvu prodloužila.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93
, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To však platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94
, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. k posouzení, zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. V projednávané věci však nic takového neshledal.
Jak plyne již jen z rekapitulace ústavní stížností napadených rozhodnutí pod bodem II tohoto usnesení, stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zejména opakuje argumentaci před obecnými soudy v podstatě už uplatněnou, s níž se soudy vypořádaly dostatečně. Pro věc přitom není podstatné, na jakém základě E. V. stěžovatelku zastupovala v době, kdy se táž věnovala svým jiným aktivitám (což ani sama nezpochybňuje); jsou tedy bezpředmětné důkazní návrhy stěžovatelky stran doložení živnostenských dokladů ve vztahu k činnosti E.
V. Rozhodné je, že E. V. stěžovatelku relativně často zastupovala a že to odporovalo podnájemní smlouvě uzavřené mezi stěžovatelkou a žalovanou; toto chování stěžovatelky žalované umožňovalo ukončit s ní spolupráci, což nakonec také žalovaná učinila. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími základní práva či svobody stěžovatelky zjevně porušeny nebyly.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 4. prosince 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu