Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného JUDr. Blankou Hostinskou, advokátkou se sídlem Husova 16, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2012, č. j. 30 A 29/2012-21, ve výroku II, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Od března roku 2012 se stěžovatel soudní cestou domáhal poskytnutí informace od organizační složky státu - Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud stěžovateli informace poskytl - podle jeho tvrzení - po čtyřech měsících od podání žádosti a 10 dní po podání žaloby. Krajský soud v Brně proto stěžovatele - poté, co mu informace byly Nejvyšším soudem poskytnuty - vyzval, aby sdělil, zda "je postupem správního orgánu uspokojen". Stěžovatel vzal žalobu zpět a domáhal se přiznání náhrady nákladů ve výši ve výši 31 Kč. Krajský soud rozhodl, že se řízení zastavuje a že právo na náhradu nákladů řízení se nikomu nepřiznává. Žalobce údajně nedoložil, jaké požaduje náklady, a nadto mu podle soudu žádné relevantní náklady ani nevznikly.
Stěžovatel se domnívá, že tímto rozhodnutím krajského soudu bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. Stěžovatelův návrh není samoúčelný, poněvadž je pro budoucnost nezbytné, aby judikatura soudů reflektovala sociální realitu a nedávala prostor ani organizačním složkám státu k bránění ve svobodném přístupu k informacím osobám v hmotné nouzi.
Stěžovatel tvrdí, že hotové náklady na řízení před soudem vyčíslil naprosto přesně a závěr soudu, že nedoložil, jaké požaduje náklady řízení, je tak zcela scestný; soud patrně "formalistně" problematizuje složení částky 31 Kč. Soud odmítá podle stěžovatele uznat, že peníze na poštovné, papír a tužku musel stěžovatel vynaložit a bez poštovní cesty by se informace od Nejvyššího soudu nedomohl. Soud měl vzít v úvahu, že pro stěžovatele částka 31 Kč není bagatelní, zvláště, jestliže jsou krajskému soudu dobře známy jeho majetkové poměry.
Podáním ze dne 9. 5. 2012 vzal stěžovatel žalobu zpět. Proto krajský soud řízení zastavil.
O nákladech řízení soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel sice vzal žalobu zpět pro pozdější chování žalovaného; bylo by proto možné zvážit i postup podle ust. § 60 odst. 3 věta druhá s. ř. s., podle něhož vzal-li navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce nebo bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele, má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení. V předmětné věci však žalobci nevznikly žádné relevantní náklady, neboť soudní poplatek neuhradil. Stěžovatel (žalobce) dále soudu nedoložil, jaké požaduje náklady řízení odpovídající náhradě hotových výdajů. Jednotlivá podání vztahující se k předmětné věci totiž zasílal spolu s desítkami jiných podání, jež se týkala jiných řízení, vedených stěžovatelem u Krajského soudu v Brně, v jediné společné zásilce; nelze proto nyní zpětně učinit závěr, jaké náklady stěžovatel na doručení písemností týkající se předmětného sporu vynaložil.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující závěr porušení základních práv či svobod (srov. např. za všechny usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 131/08
ze dne 18. 3. 2008); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny práva ústavního. Východisko připuštěné výjimky se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Ústavní soud též dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Je zásadně doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a případné související otázky a podle toho také rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Taková situace však v souzené věci nenastala.
V posuzovaném případě nelze přehlédnout ani skutečnost, že předmětem právě projednávané ústavní stížnosti je částka 31 Kč, kterou lze bez pochyby označit za bagatelní. Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo - to navíc ve vztahu nikoli k nárokům akcesorickým (jako jsou např. náklady řízení), ale k předmětu sporu samotnému - že v případech tzv. bagatelních věcí je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 34, usnesení č. 43, str. 421). V případě bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci.
Právě řečené se přitom plně uplatní i v právě projednávané věci. Částka 31 Kč, která stěžovateli nebyla soudem přiznána jako náhrada hotových výdajů nadto ani podle Ústavního soudu nebyla stěžovatelem dostatečně specifikována. To dostatečně dovodil i soud obecný. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu