Povinnost odůvodnění výše výživného a jeho výpočtu
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti T. T., zastoupeného Mgr. Ivou Dvořákovou, advokátkou, se sídlem Baarova 1594/16, 415 01 Teplice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 13 Co 82/2018-814 ze dne 4. 10. 2018, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení a 1. nezl. J. T., 2. nezl. L. T., zastoupených statutárním městem Teplice, se sídlem Mírové náměstí 2970, 415 01 Teplice, a 3. L. F., zastoupené Mgr. Veronikou Loužeckou Beerovou, advokátkou, se sídlem Masarykovo nám. 292, 436 01 Litvínov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Odůvodnění
I.
1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to zejména pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadeného rozhodnutí, jakož i vyžádaného soudního spisu vedeného u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 14 Nc 1086/2014 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Teplicích rozsudkem č. j. 14 Nc 1086/2014-757 ze dne 6. 4. 2018 rozhodl ve věci úpravy péče a výživy tak, že nezletilé děti stěžovatele svěřil do péče matky a stěžovateli stanovil povinnost, počínaje dnem 7. 2. 2014, hradit výživné na nezletilého J. ve výši 12 000 Kč měsíčně a na nezletilou L. ve výši 9 000 Kč měsíčně. Dluh na výživném za období od 7. 2. 2014 do 31. 3. 2018 ve výši 588 620 Kč soud zavázal stěžovatele zaplatit v šesti splátkách ve výši 100 000 Kč s poslední splátkou ve výši 88 620 Kč, a to v intervalu šesti měsíců, počínaje měsícem následujícím po doručení rozsudku stěžovateli, pod hrozbou ztráty výhody splátek.
3. V záhlaví označeným a nyní napadeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání matky změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovatele zavázal přispívat na výživu nezletilého J. za období od 1. 3. 2014 do 31. 8. 2017 částkou 22 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 9. 2017 částkou 27 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilé L. za období od 1. 3. 2014 do 31. 8. 2018 částkou 20 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 9. 2018 částkou 25 000 Kč měsíčně. Dluh na výživném krajský soud určil pro nezletilého J. ve výši 781 000 Kč a pro nezletilou L. ve výši 626 000 Kč se stanovením splátek po 50 000 Kč měsíčně pro každé dítě, tj. celkem 100 000 Kč měsíčně, a to pod hrozbou ztráty výhody splátek.
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že odvolací soud zcela překvapivě více než zdvojnásobil výši výživného, stanovil mimořádně vysoké výživné, aniž však toto své rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnil. Takové zvýšení výživného dle jeho názoru nenachází ani oporu v provedených důkazech. Okresní soud při určení výše výživného na nezletilé vycházel z příjmu stěžovatele stanoveného fikcí dle § 916 občanského zákoníku (dále jen "o. z."). Krajský soud dle názoru stěžovatele z této fikce již nevyšel, nicméně se změnou svého právního názoru účastníky řízení vůbec neseznámil a nedal jim příležitost se k němu vyjádřit. Z odůvodnění rozsudku však v prvé řadě není zřejmé, z jaké výše příjmů stěžovatele odvolací soud vůbec vyšel. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.
6. L. F., v původním řízení před soudy v postavení matky nezletilých, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že rozsudek krajského soudu naopak pokládá za správný, řádně odůvodněný, vycházející z dostatečně zjištěného skutkového stavu. K tomu podotkla, že před Okresním soudem v Teplicích probíhal náročný a dlouhotrvající spor, který i přes svou délku položil skutkový základ v podobě mnohých důkazních prostředků, které se rovněž vyvíjely v čase a jež ve svém souhrnu poukazují na účelovost jednání stěžovatele, vedenou cílem zatajení majetku. Tuto svoji argumentaci vedlejší účastnice ve svém vyjádření blíže rozvedla.
7. Ústavní soud nezasílal vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení k replice stěžovateli, neboť je v nich zachycena argumentace, která teprve bude předmětem dalšího přezkumu, takže reakce stěžovatele na ni se v této fázi jeví nadbytečnou. Ústavní soud v dané věci nenařídil ústní jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
9. Jádrem ústavní stížnosti je námitka nepřezkoumatelnosti odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu v otázce stanovení výše výživného, jakož i námitka překvapivosti postupu odvolacího soudu. Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli v tom, že krajský soud vskutku v odůvodnění napadeného rozsudku přezkoumatelným způsobem nevyložil, z čeho odvíjí konkrétní výši výživného, kterou stěžovateli pro každé z nezletilých dětí vyměřil. Krajský soud k hmatatelným částkám dospěl pouze ohledně příjmů stěžovatele ze závislé činnosti. Naproti tomu pokud jde o jeho aktivity v obchodních společnostech i vzpomínaném svěřenském fondu, neučinil z nich žádné konkrétní závěry ohledně příjmové stránky stěžovatele, z nichž by bylo možné seznat, jak odvolací soud výši výživného pro stěžovatele určil, resp. vypočetl. Ústavní soud si v té souvislosti cení podrobného vyjádření krajského soudu k ústavní stížnosti. Úvahy, které v něm nastínil (účelovost založení svěřenského fondu stěžovatelem ve snaze "anonymizace" či "vyvedení" majetku pro účely stanovení výživného), však v napadeném rozsudku scházejí (a nezazněly ani u odvolacího jednání). Krajský soud sice se založením fondu stěžovatelem v odůvodnění svého rozsudku kalkuluje, aniž by ale stěžovateli vytkl jeho účelovost (tj. aniž se vůbec zabýval jeho povahou, okolnostmi založení apod.) a aniž by blíže zkoumal jeho majetkový potenciál pro účely stanovení příslušné výše výživného. Krajský soud, jak plyne z jeho doplnění vyjádření k ústavní stížnosti, si je tohoto deficitu v jistém ohledu sám vědom, když uvádí, že dá podnět občanskoprávnímu oddělení ke zřízení dálkového přístupu do evidence svěřenských fondů, aby mohl zjišťovat informace potřebné pro správné rozhodnutí o výši výživného.
10. Ústavní soud nijak nezpochybňuje názor krajského soudu o nepoužití ustanovení § 916 o. z. (stanovení výše výživného fikcí), které pro změnu aplikoval nalézací soud, nicméně krajský soud s touto změnou právního posouzení věci účastníky řízení vůbec neseznámil, nedal jim tak příležitost, aby se k ní mohli odpovídajícím způsobem vyjádřit. V dané věci jde tato vada zvláště k tíži stěžovatele. Stejně tak krajský soud účastníkům řízení nepředestřel svůj úhel pohledu na předmětný svěřenský fond. Dílčí otázky k němu sice ze strany soudu u odvolacího jednání zazněly, nikoli ovšem v poloze, jak ji krajský soud nastínil nyní ve svém vyjádření k ústavní stížnosti. Chtěl-li se touto cestou vydat, bylo v kontextu práva na spravedlivý proces férové, aby na to stěžovatele upozornil, a poskytl mu tak příležitost adekvátní obrany, mimo jiné i proto, že stěžovateli právní řád proti rozhodnutí odvolacího soudu už nedává k dispozici žádný další opravný prostředek, v jehož rámci by mohl úvahy soudu zpochybnit (takovým není zásadně ani ústavní stížnost). V důsledku postupu krajského soudu tak došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a přistoupil dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Při novém projednání odvolání a rozhodnutí o něm je krajský soud vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).