Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky BOBÍK BOHEMIA, spol. s r. o., se sídlem v Černošicích, Karlštejnská 1054, zastoupené JUDr. Bohumilem Ucháčem, advokátem se sídlem v Černošicích, V Horce 1225, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 31 Co 374/2014-71 ze dne 10. listopadu 2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se u Okresního soudu Praha - východ žalobou domáhala uložení povinnosti žalované BILLA, spol. s r. o. uzavřít dodatek smlouvy, stejně tak jako povinnosti odstranit sádrokartonovou příčku a umožnit zazdění dveří. Žalovaná však podala výpověď z nájemního vztahu se stěžovatelkou a stěžovatelka tak vzala žalobu zpět. Okresní soud řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto usnesení se žalovaná odvolala.
2. Krajský soud výše uvedeným usnesením rozhodnutí okresního soudu ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že povinnost hradit náklady řízení ve výši 8 400 Kč má stěžovatelka vůči žalované. Zároveň soud stěžovatelce uložil i náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 550 Kč. Soud dospěl k závěru, že k zastavení řízení došlo pouze na základě zpětvzetí žaloby ze strany stěžovatelky, nikoliv pro pozdější chování žalované. V takovém případě stěžovatelka z procesního hlediska zavinila zastavení řízení a je proto povinna hradit jeho náklady.
3. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti výše uvedenému usnesení krajského soudu, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
4. Stěžovatelka považuje napadené rozhodnutí za svévolné. Bez provedení důkazů při jednání nemohl krajský soud dospět k závěru, že stěžovatelka podala nedůvodnou žalobu a zavinila její zpětvzetí. Stěžovatelka obsáhle vylíčila, na základě čeho se domnívá, že podaná žaloba byla důvodná. Ve stížnosti popsala podstatu sporu i vzájemné smluvní vztahy s žalovanou. Dále se zaměřila na otázku toho, kdo zavinil zastavení řízení. Podle okresního soudu ke zpětvzetí žaloby došlo pro pozdější chování žalovaného, avšak jednání jiné, než které by vedlo k uspokojení stěžovatelky jako žalující strany.
Od tohoto náhledu se podle stěžovatelky krajský soud nemohl bez dokazování odchýlit. Zpětvzetí žaloby bylo v příčinné souvislosti s výpovědí z nájmu ze strany žalované. Konstatování, že příčinou zpětvzetí nebylo výlučně jednání žalované, tak postrádá jakýkoliv důkaz. Krajský soud porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces tím, že nepřihlédl k tvrzením a důkazům o důvodnosti podané žaloby a důvodech zpětvzetí žaloby, a rozhodl bez nařízení jednání.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř.
nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
8. Těžiště argumentace stěžovatelky spočívá v odlišném náhledu na to, zda v projednávané věci některý z účastníků řízení zavinil jeho zastavení, a tedy zda má nést náklady tohoto řízení.
9. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního rozhodování jako celku, a tudíž na něj dopadají zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení (resp. její výše), i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, se zde uplatní silněji než jinde, čímž však nemá být řečeno, že by tato otázka nemohla v některých případech nabýt ústavněprávního významu. Případy, kdy Ústavní soud přistoupil k věcnému posouzení takové ústavní stížnosti, jsou však výjimečné (viz např. sp. zn. III. ÚS 224/98 ,
II. ÚS 598/2000 ,
III. ÚS 727/2000 ,
III. ÚS 619/2000 ,
I. ÚS 633/05 ). Mohlo by to tak být např. v případě svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona [např. nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)].
10. Z dřívější judikatury také plyne, že v případě ústavních stížností směřujících proti rozhodnutí o výši nákladů řízení Ústavní soud hodnotí výši sporné částky. Blíží-li se sporná částka bagatelní výši, případně ji nepatrně přesahuje, zpravidla nemůže dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele, resp. jeho majetkové poměry. Výjimkou budou případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti případu (jako např. majetková situace dotčeného subjektu) bude možno usoudit jinak, popřípadě dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou podstatou určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014).
11. V ústavní stížnosti stěžovatelka neuvedla žádné důvody, proč napadené rozhodnutí způsobilo ústavněprávně významnou újmu z hlediska faktických dopadů do jejích práv, a takové důvody nejsou známy ani Ústavnímu soudu. Ústavní soud se proto zaměřil na posouzení toho, zda krajský soud zasáhl do samé podstaty práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Krajský soud své rozhodnutí logicky a srozumitelně odůvodnil, jeho obecné závěry o procesním náhledu na důvodnost žaloby (tj. z hlediska vztahu výsledku chování žalované k žalobním požadavkům stěžovatelky) a zavinění účastníků řízení se nijak nevymykají ani doktrinálnímu náhledu, ani stávající judikatuře Ústavního soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 315/07 ze dne 17. 12. 2008 (N 224/51 SbNU 799)]. Z toho důvodu nemá význam důraz stěžovatelky na důvodnost žaloby z hlediska hmotného práva.
12. Ani ve vztahu k uplatnění těchto závěrů na věc stěžovatelky a její okolnosti Ústavní soud neshledal, že by se krajský soud dopustil zásadního ústavně významného pochybení [přiměřeně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 563/01 ze dne 1. 4. 2003 (U 8/30 SbNU 519)]. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyjádřil, že součástí práva na spravedlivý proces je podle něj rovněž vytvoření prostoru pro to, aby účastníci mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat.
Obdobnou povinnost musí obecný soud dodržet i v případech rozhodování o nákladech řízení, byť postupuje ex offo a v souladu s odpovídajícími kogentními pravidly zakotvenými v § 142 až 150 Občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Pokud tedy odvolací soud má na otázku hrazení nákladů řízení, a to zvláště řízení před soudem nalézacím, jiný náhled než soud nalézací, aniž by přitom došlo k relevantní změně skutkových okolností a účastníci tak mohli jiné rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení předvídat, je povinen vytvořit pro účastníky procesní prostor, aby se mohli k dané otázce vyjádřit a uplatnit námitky a argumenty, které mohou být s to rozhodnutí odvolacího soudu ovlivnit a s nimiž se odvolací soud každopádně musí ve svém rozhodnutí náležitě vypořádat (srov. nález sp. zn. I.
ÚS 2456/13 ze dne 16. 9. 2014 a v něm citovanou judikaturu).
13. V projednávané věci vydal krajský soud napadené usnesení na základě odvolání žalované, ke kterému se stěžovatelka vyjádřila. Otázka, kterou nyní stěžovatelka předložila k posouzení Ústavnímu soudu, tak byla předmětem odvolacího řízení a právní hodnocení krajského soudu pro stěžovatelku nemohlo být překvapivé ve smyslu výše citované judikatury Ústavního soudu. Krajský soud se neodchýlil od skutkového stavu zjištěného okresním soudem, pouze na jeho základě dospěl k jinému právnímu závěru. V tom ohledu je nepřiléhavý odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. II. ÚS 366/2000 ze dne 11. 6. 2002 (N 70/26 SbNU 215). Zda krajský soud mohl § 146 o. s. ř. vyložit vůči stěžovatelce příznivěji, je tak v projednávané věci pouze otázkou podústavního práva, jejíž řešení Ústavnímu soudu nepřísluší.
14. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2015
Ludvík David v. r. předseda senátu