Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky The Glos Group Inc., se sídlem v USA, New York, 94 East Street 129, zastoupené JUDr. Viktorem Bradáčem, advokátem v Praze, Jindřišská 17, proti rozsudku Nejvyššího soudu č.j. 22 Cdo 2516/2004-107 ze dne 24. 2. 2005 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 19 Co 438/2003-74 ze dne 22. 10. 2003, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka především v postupu Městského soudu v Praze, který, ač zcela změnil právní názor soudu I. stupně na věc, rozhodl ve věci sám rozsudkem, aniž by jí umožnil vyjádřit se k jeho právnímu náhledu a předložit na podporu svých tvrzení potřebné důkazy. Stěžovatel v této souvislosti připomíná judikaturu Ústavního soudu, z níž dovozuje, že změní-li odvolací soud právní náhled na věci, nelze rozsudek soudu prvního stupně změnit, ale lze jej pouze zrušit a věc vrátit zpět soudu I. stupně k dalšímu projednání. Pokud takto odvolací soud nepostupuje a odepře účastníkům řízení možnost se ke změně právního náhledu odvolacího soudu vyjádřit, pak podle jeho názoru zatíží řízení vadou, která může mít ve svém důsledku vliv na nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud navíc zvolil takovou právní argumentaci, kterou ani jeden z účastníků do té doby ve svých vyjádřeních nikdy nepoužil.
Porušení práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatelka rovněž v postupu Městského soudu v Praze, který interpretoval ustanovení § 39 občanského zákoníku natolik extrémním způsobem, že vybočil z mezí ústavnosti. Tento extrémní extenzivní výklad odvolacího soudu vedl podle názoru stěžovatelky ve svém důsledku k tomu, že došlo k situaci rovnající se de facto "vyvlastnění". Ačkoliv věcné břemeno užívání není klasickým vlastnickým právem, jde podle jejího názoru o právo, které se svými účinky blíží ("per analogiam") právu vlastnickému a z toho důvodu jde o stejný případ nezákonného vyvlastnění věcného práva jako v případě práva vlastnického.
V původním doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatelka uvedla, že i Nejvyšší soud použil extenzivní výklad ustanovení § 39 občanského zákoníku tím, že vyslovil, že - jakkoli věcná břemena nevyžadují předchozí písemný souhlas na rozdíl od nájemní smlouvy - tento požadavek se na věcná břemena i přesto vztahuje (včetně sankce neplatnosti), protože sledují stejný účel. Tento závěr zcela jasně rozšiřuje výklad a použití ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Právě v tomto právním názoru se jak Městský soud v Praze, tak i Nejvyšší soud dopustily nesprávného a protiústavního výkladu.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 2. 3. 2006 namítá stěžovatelka i porušení čl. 4 odst. 4 Listiny s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 87/04 ze dne 6. 4. 2005, jímž lze podle jejího názoru rovněž podpořit závěr, že obecné soudy v předmětné věci přijaly nesprávný právní názor. Navrhla proto, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
Proti rozsudku soudu I. stupně do výroku I podal odvolání žalobce, do výroku II podala odvolání stěžovatelka. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem č.j. 19 Co 438/2003-74 ze dne 22. 10. 2003 změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku I tak, že se rozhodl, že neexistuje věcné břemeno užívání váznoucí na předmětných nemovitostech ve prospěch stěžovatelky, a potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku II (neexistence věcného předkupního práva). V odůvodnění svého rozhodnutí k měnícímu výroku uvedl, že podle nájemní smlouvy projevy vůle obou stran směřovaly k nájmu nemovitostí jako celku, tedy domu i pozemků, a je proto nutno dospět k závěru, že předmětem nájmu nebyly pouze nebytové prostory.
Vzhledem k této skutečnosti je nutno nájemní vztah podřadit pod ustanovení občanského zákoníku; to však prý neznamená, že - nacházejí-li se v nemovitosti místnosti určené k provozování obchodu a služeb - není třeba předchozího souhlasu podle zákona č. 116/1990 Sb. Účelem souhlasu příslušného úřadu bylo totiž zajistit obci možnost kontroly nad hospodařením s takovými místnostmi. Odvolací soud s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1548/97 ze dne 21. 10. 1999 prohlásil, že tento předchozí souhlas je potřebný.
Dále uvedl, že smlouva o zřízení věcného břemene užívání, která je obsahově naprosto totožná se smlouvou nájemní, pak nemůže být posuzována zcela samostatně, ale právě jen v souvislostech se smlouvou nájemní s ohledem na účel, ke kterému měla sloužit. Dovodil, že smlouva o věcném břemeni užívání je neplatným právním úkonem podle ustanovení § 39 o.z., neboť obchází zákon, přičemž se jedná o neplatnost absolutní. V odůvodnění k potvrzujícímu výroku pak uvedl, že v době uzavření smlouvy o věcném předkupním právu mohl devizový cizozemec nabývat vlastnické právo k nemovitostem pouze tehdy, pokud tak stanovil zvláštní zákon nebo děděním.
Předkupní právo zajišťuje oprávněnému možnost koupě věci. Taková možnost však musí být reálná a splnitelná. Stěžovatelka jako devizový cizozemec svá práva plynoucí z tohoto ujednání realizovat nemohla, neboť jí to zákon neumožňoval.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka v plném rozsahu dovoláním. Nejvyšší soud rozsudkem č.j. 22 Cdo 2516/2004-107 ze dne 24. 2. 2005 dovolání proti měnícímu výroku odvolacího soudu (neexistence věcného břemene užívání) zamítl; zrušil však rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně o neexistenci věcného předkupního práva a věc vrátil v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. V odůvodnění k výroku, jímž bylo dovolání částečně zamítnuto, uvedl, že účel nájmu věci a věcného břemene užívání věci je shodný, tj. přenechání práva užívání věci.
Pokud jde o věc - budovu, v níž se nacházejí nebytové prostory sloužící k provozování obchodu a služeb, pak účelem jejich nájmu bylo přenechání práva užívání těchto nebytových prostor k podnikatelským účelům. Rozdíl je jen v tom, že v případě práva nájmu jde o právo obligační, zatímco v případě práva věcného břemene užívání věci jde o právo věcné. Jestliže § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. stanovil jako předpoklad platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor, určených k provozování obchodu a služeb, předchozí souhlas města či obce, nelze smlouvu o zřízení věcného břemene práva užívání budovy, v níž se nachází takové prostory, posuzovat jinak, než jako smlouvu obcházející ustanovení § 3 citovaného zákona.
To znamená, že jde o smlouvu absolutně neplatnou, která ve svých důsledcích sledovala stejný účel, jaký mohl být dosažen smlouvou o nájmu těchto nebytových prostor. Ke zrušujícímu výroku pak dovolací soud uvedl, že smlouva o věcném předkupním právu nemůže být pro nemožnost plnění neplatná jen proto, že v době uzavření smlouvy stěžovatelka nemohla nabývat vlastnictví k nemovitostem podle § 25 zákona č. 528/1990 Sb. Otázku, zda je v důsledku neplatnosti smlouvy o plnění věcného břemene ve smyslu § 41 obč. zákoníku neplatná i smlouva o předkupním právu, nemohl dovolání soud řešit.
Městský soud v Praze pak rozsudkem č.j. 16 Co 389/2005-132 ze dne 25. 10. 2005 znovu rozhodl o odvolání stěžovatelky do výroku soudu I. stupně o neexistenci věcného předkupního práva tak, že rozsudek soudu I. stupně v tomto výroku potvrdil. Dovolání stěžovatelky proti tomuto rozsudku bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR č.j. 22 Cdo 2067/2006-151 ze dne 1. 3. 2007 odmítnuto. Tato rozhodnutí nejsou předmětem projednávané ústavní stížnosti.
Podle ustanovení § 75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. V předmětné věci byly ústavní stížností napadeny oba výroky rozsudku Nejvyššího soudu ČR č.j. 22 Cdo 2516/2004-107 ze dne 24. 2. 2005, a to výrok, jímž bylo dovolání částečně zamítnuto, a výrok, jímž bylo dovolání částečně vyhověno a rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku II. byl zrušen. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání zamítnuto, již zákon žádný procesní prostředek k ochraně práva stěžovatelky neposkytuje; proto byly všechny procesní prostředky ve smyslu citovaného zákona vyčerpány a ústavní stížnost je v tomto rozsahu přípustná.
Oproti tomu výrokem Nejvyššího soudu, jímž byl napadený rozsudek odvolacího soudu částečně zrušen, bylo stěžovatelce částečně vyhověno a otevřela se jí nová možnost uplatnění procesních prostředků k ochraně jejího práva; odvolací soud (Městský soud v Praze) ve věci znovu jednal, stěžovatelka mohla činit soudu podání a bylo zde znovu rozhodováno. Vzhledem k této skutečnosti není ústavní stížnost proti výroku II rozsudku Nejvyššího soudu přípustná, a Ústavní soud ji musel podle § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona jako návrh nepřípustný odmítnout.
Ústavní soud se proto dále zabýval jen ústavní stížností směřující proti rozsudku dovolacího soudu ve výroku, jímž bylo dovolání zamítnuto a tomu odpovídajícímu výroku Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky.
Stěžovatelka se dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, na ochranu vlastnictví a v této souvislosti namítla i porušení čl. 4 odst. 4 Listiny. Ústavní soud z tohoto hlediska přezkoumal napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka především namítala porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny tím, že odvolací soud změnil právní náhled na věc, čímž došlo k překvapivému rozhodnutí, které nemohla očekávat a nemohla tak přednést své návrhy a další tvrzení.
Odvolací soud měl podle jejího názoru rozsudek soudu I. stupně zrušit a věc vrátit soudu I. stupně k novému rozhodnutí. Ústavní soud tomuto názoru nepřisvědčil. Z jeho ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že ne každé měnící rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím překvapivým. Překvapivé je takové rozhodnutí, kterým odvolací soud rozhodne po změně právního náhledu, aniž umožní účastníku se k němu vyjádřit a navrhnout důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. Naproti tomu, jestliže odvolací soud vychází ze stejného skutkového základu, správně zjištěného soudem I.
stupně, ale dospěje k opačnému názoru, nelze o překvapivém rozhodnutí hovořit. Navíc je v této souvislosti nutno poukázat na to, že občanský soudní řád právě pro případ, že byl rozsudek soudu I. stupně změněn rozsudkem soudu odvolacího, stanoví přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a); to umožňuje účastníkovi řízení, aby proti právnímu názoru odvolacího soudu, vyslovenému na základě soudem I. stupně zjištěného skutkového stavu, použil zákonem předpokládané dovolací důvody a naplnil je konkrétními dovolacími námitkami.
V předmětné věci stěžovatelka využila možnosti dovolání, které jí poskytlo příležitost k další právní argumentaci a dovolací soud se otázkou neexistence věcného břemene podrobně věcně zabýval. Nelze proto přisvědčit stěžovatelce, že se v tomto případě jednalo o "překvapivé" rozhodnutí a že by jí tak byla odňata možnost vyjádřit se k jinému právnímu názoru odvolacího soudu. Touto námitkou stěžovatelky se ostatně podrobně v napadeném rozsudku zabýval i Nejvyšší soud. Druhá námitka stěžovatelky se týkala - podle jejího názoru - extrémního výkladu běžného práva (konkrétně ustanovení § 39 obč. zákoníku) odvolacím i dovolacím soudem, který prý vybočil z mezí ústavnosti.
Na podporu této námitky argumentovala i nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 87/04 ze dne 6. 4. 2005. Ústavní soud ani této námitce stěžovatelky nepřisvědčil. Podle jeho názoru použily obecné soudy při výkladu práva běžné metody interpretace a nelze jim vytýkat extrémní výklad, který by přesahoval rovinu aplikace podústavního práva. I stěžovatelkou citovaný nález Ústavního soudu, v němž je uvedeno: "Závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem nebo proto, že zákon obchází, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení.
Nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem. Významnou roli zde hraje především výklad teleologický. Je proto nutné se vždy ptát po účelu zákonného příkazu či zákazu.", koresponduje úvahám, o něž obecné soudy své závěry opřely. Ústavní soud navíc v této souvislosti podotýká, že za porušení práva na spravedlivý proces nelze považovat situaci, kdy účastník řízení není ve věci úspěšný a obecný soud nepřisvědčí jeho právnímu názoru. Ústavní soud proto konstatoval, že ani v souvislosti s touto námitkou nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví a obecné soudy při svém postupu nepřekročily hranice vymezené ustanovením čl.
4 odst. 4 Listiny. Za této situace nedospěl Ústavní soud ani k názoru, že by bylo napadeným rozhodnutím porušeno základní právo stěžovatelky na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 4 Listiny, jehož se dovolává. Stěžovatelka ještě mimo jádro ústavní stížnosti poukázala na to, že stát nedodržel své povinnosti při ochraně cizích investic. Ústavní soud k této otázce jen na okraj podotýká, že cestou této ústavní stížnosti nelze namítat nedostatek ochrany investic zahraničních investorů ze strany státu, protože právní řád poskytuje v této věci stěžovatelce další prostředky, jimiž by případné investice do předmětné nemovitosti mohla ochránit (např. možnost požadovat vrácení bezdůvodného obohacení atd.).
Vzhledem k výše uvedeným závěrů nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. října 2007
Vojen Güttler předseda senátu