Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelek M. F. a Z. K., zastoupených JUDr. Josefem Šťastným, advokátem, se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, proti usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 2 T 37/2005 a proti usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 2 T 16/2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností se stěžovatelky s poukazem na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhaly zrušení usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 2 T 37/2005, a usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 2 T 16/2006.
Stěžovatelky zejména uvedly, že dne 28. 4. 2005 proběhlo u Okresního soudu v Klatovech hlavní líčení v trestní věci proti obžalovanému V. K., který byl obviněn, že způsobil dopravní nehodu, při které zemřel J. F., manžel jedné ze stěžovatelek a otec druhé z nich. Při hlavním líčení dne 28. 4. 2005 soud napadeným usnesením ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 2 T 37/2005, nepřipustil stěžovatelky jako poškozené a tentýž den vynesl rozsudek, kterým obžalovaného zprostil obžaloby. S těmito závěry stěžovatelky nesouhlasí.
Právní zástupce stěžovatelek se dále domáhal změny rozsudku, kterým byl obžalovaný zproštěn obžaloby. Procesně měl však omezené možnosti. Podal tedy ministru spravedlnosti podnět k podání stížnosti pro porušení zákona; věc byla poté postoupena Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni, které ji zase postoupilo Okresnímu zastupitelství v Klatovech, jež podalo návrh na povolení obnovy řízení v dané věci. Okresní soud v Klatovech však usnesením ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 2 T 16/2006, rovněž napadeným touto ústavní stížností, návrh zamítl.
Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny veškeré formální náležitosti a předpoklady, požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, aby návrh na zahájení řízení mohl být považován za kvalifikovaně a řádně podanou ústavní stížnost, schopnou meritorního projednání.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) se při své činnosti musí řídit právními předpisy, které vymezují jeho postavení a kompetence, zejména Ústavou ČR a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Rámec, stanovený těmito předpisy, nemůže překračovat.
Za shora uvedené procesní situace nezbývá než konstatovat, že ústavní stížnost, pokud směřuje proti usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 2 T 37/2005, je podána po zákonné lhůtě, stanovené k jejímu podání a pokud směřuje proti usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 2 T 16/2006, jedná se o návrh, podaný někým zjevně neoprávněným, resp. o návrh nepřípustný.
Z ustanovení § 72 odst. 3, odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), plyne, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje a není-li takového prostředku, ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.
V ústavní stížnosti samy stěžovatelky uvádějí, že usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 2 T 37/2005, kterým nebyly připuštěny jako poškozené v dané trestní věci, bylo přijato při hlavním líčení tentýž den, kdy byl vydán zprošťující rozsudek. Je tedy zjevné, že pokud se domáhají zrušení tohoto usnesení, plynula jim již od uvedeného data zmíněná 60denní lhůta k podání ústavní stížnosti. Jelikož ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla podána k poštovní přepravě dne 3. 7. 2006 (tímto dnem je i datována), stalo se tak po uplynutí shora citované lhůty. Poněvadž kogentní ustanovení § 72 odst. 3, 5 zákona o Ústavním soudu neumožňuje promeškání lhůty prominout, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Pokud jde o usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 2 T 16/2006, kterým byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci V. K. - jež stěžovatelky zejména napadají a které zřejmě považují za poslední prostředek k ochraně jejich práv - je nutno uvést, že ústavní stížnost je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda [ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Návrh je v tomto směru podaný zjevně neoprávněným navrhovatelem, jelikož stěžovatelky nebyly účastnicemi uvedeného řízení; na tom nic nemění ani to, že jejich advokát ve věci původně podával podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Napadeným usnesením nemohlo dojít k tvrzenému protiústavnímu zásahu orgánu veřejné moci vůči nim. V této části tedy byla ústavní stížnost odmítnuta podle ust. § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a návrh nepřípustný podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Navíc Ústavní soud připomíná, že podle § 75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud již několikrát konstatoval, že v řízení o ústavní stížnosti není vázán jejím odůvodněním, resp. rozsahem ústavněprávní argumentace, je však bezvýjimečně vázán návrhem, ve kterém musí být vždy napadeno konečné rozhodnutí ve věci. Návrh je v dané věci formulován jednoznačně a nevzbuzuje pochybnosti o tom, čeho se stěžovatelky domáhají.
Je třeba akcentovat to, že napadené usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 2 T 16/2006, nelze považovat za poslední prostředek, určený k ochraně práv ve smyslu zákona o Ústavním soudu, jelikož proti tomuto usnesení byla přípustná stížnost, jak je ostatně uvedeno i v poučovací části tohoto usnesení. Lze tedy - spíše pro úplnost - konstatovat, že i kdyby stěžovatelky oprávněnými osobami byly, nemohly by se domáhat zrušení uvedeného usnesení.
Ústavní soud dále rovněž odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti; to se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými není v zásadě oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat jakýkoli dohled či dozor. Domáhat se ochrany svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod podáním ústavní stížnosti je fyzická nebo právnická osoba oprávněna za podmínek stanovených Ústavou ČR a zákonem o Ústavním soudu teprve po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv a pravomocném ukončení věci. V této souvislosti možno také připomenout, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci, přičemž Ústavní soud představuje v této souvislosti "ultima ratio", institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech ostatních.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost zčásti odmítnuta jako návrh, podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání podle ust. § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a zčásti jako návrh, podaný někým zjevně neoprávněným podle ust. § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, resp. návrh nepřípustný podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne
Vojen Güttler soudce zpravodaj