Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. S., zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, se sídlem Na Střelnici 39, P. O. BOX 2, 779 00 Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 11. 10. 2010, č. j. 1 T 154/2010-246, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 8 To 546/2010, za účasti Okresního soudu v Prostějově a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se skutkovými závěry obecných soudů, kdy namítá, že nebyly provedeny některé jím navrhované důkazy, především pak ze strany poškozené společnosti nebyl předložen originál platebního příkazu, který měl být padělán (ten je na č. l. 8 spisu založen toliko v kopii). Daný platební příkaz měl dle obžaloby padělat tak, že původní platební příkaz, na který Ing.
I. H. jako statutární orgán poškozené společnosti připojil trojmístný kód nahrazující autorizační podpis, vyměnil za platební příkaz, na kterém nahradil číslo účtu poškozené společnosti číslem svého osobního účtu, přičemž jej opatřil vylákaným kódem Z2 489, a nechal si tak na svůj účet zaslat částku 75.000 EUR. Dle stěžovatele pouze z originálu tohoto platebního rozkazu by bylo možno učinit závěr, zda kód Z2 489 byl na platební příkaz se stěžovatelovým číslem účtu zkopírován, či nikoli. Pokud by se prokázalo, že je na něm psán rukou v originále, zpochybňovalo by to věrohodnost výpovědi svědka a potvrzovalo stěžovatelovu obhajobu, že částka 75.000 EUR byla půjčkou.
Stěžovatel má za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na rovnost účastníků řízení dle čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), kdy je povinností soudu zajistit, aby žádný z účastníků neměl lepší postavení než druhý, čemuž obecné soudy nedostály, pokud jde o jejich rozhodování o tom jakým způsobem každá ze stran ponese důkazní břemeno a jaké nároky na kvalitu a formu důkazů budou po účastnících požadovány (provedeny byly pouze ty důkazy, které navrhla obžaloba a jím navržené důkazy byly jako nadbytečné zamítnuty). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho trestněprávního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
K problematice nereflektování uplatněných důkazních návrhů Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V projednávané věci má Ústavní soud za to, že důvody pro nevyhovění stěžovatelovým návrhům na doplněné dokazování jsou z odůvodnění příslušných rozhodnutí zřejmé (srovnej str. 3 usnesení). Je sice pravdou, že argumentace obecných soudů v tomto směru je formulována spíše obecněji, nicméně jejich závěr o nadbytečnost dalšího dokazování se jeví jako odpovídající zjištěné zcela jednoznačně se jevící důkazní situaci (podložené např. i stěžovatelem podepsaným notářským zápisem, kterým se stěžovatel ke svému protiprávnímu jednání původně v podstatě přiznal).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. dubna 2011
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu