Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše B. (jedná se o pseudonym), nyní ve výkonu trestního opatření odnětí svobody ve Věznici Všehrdy, zastoupeného opatrovníkem Pavlem K. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. et Mgr. Bc. Janem Holasem, advokátem sídlem Aloise Krále 2640/10, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 271/2023-67 ze dne 14. prosince 2023 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 22 Ad 7/2021-197 ze dne 21. června 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Česká správa sociálního zabezpečení ("ČSSZ") zamítla žádost stěžovatele o přiznání invalidního důchodu (rozhodnutí č. j. X ze dne 10. června 2020); následně odmítla i jeho námitky proti původnímu rozhodnutí, které potvrdila (rozhodnutí č. j. Y ze dne 27. dubna 2021). Krajský soud v Brně ("krajský soud") napadeným rozsudkem (I) zamítl správní žalobu stěžovatele a (II) žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením (I) odmítl kasační stížnost stěžovatele pro nepřijatelnost, (II) žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti a (III) ustanovenému zástupci stěžovatele přiznal odměnu za zastupování.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), v čl. 28 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, v čl. 3 a 4 Úmluvy o právech dítěte.
3. Zdravotně hendikepovanému stěžovateli nebyl přiznán invalidní důchod pro nedostatečnou dobu pojištění [§ 38 písm. a) a § 40 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o důchodovém pojištění")]. Zamítavý rozsudek krajského soudu (č. j. 22 Ad 7/2021-57 ze dne 5. ledna 2022) zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 4 Ads 25/2022-56 ze dne 21. prosince 2022 s pokynem k doplnění znaleckého posudku posudkové komise. Nebyl-li by totiž stěžovatel způsobilý připravovat se k pracovnímu uplatnění, bylo by mu podle § 42 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění možné přiznat invalidní důchod (ve třetím stupni) bez ohledu na dobu pojištění a míru poklesu pracovních schopností.
4. Podle stěžovatele nesplnil krajský soud poté, co i napodruhé zamítl jeho správní žalobu, uložené pokyny, rozhodnutí řádně neodůvodnil, nepřihlédl ani ke kombinaci jeho postižení (mentální retardace a smyslová porucha), jinak by zjistil jeho nezpůsobilost vykonávat uvedená povolání. Dále stěžovatel tvrdí, že krajský soud nehodnotil posudky dostatečně kriticky a pečlivě jako jiné důkazy [viz nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. dubna 2017 (N 73/45 SbNU 149)], nevypořádal se s námitkami proti nim a nevyhodnotil jejich rozpor.
Pokles pracovní schopnosti (55 %) stanovil krajský soud podle kapitoly V., položky 8b přílohy k vyhlášce Ministerstva práce a sociálních věcí č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity), ač podle stěžovatelem předloženého posudku (vyhotoveného pro jiný účel) by bylo možné stanovit pokles pracovní schopnosti (70 - 80 %) podle kapitoly VIII., oddílu A, položky 3 přílohy k vyhlášce o invaliditě.
Nejvyšší správní soud měl tvrzená pochybení krajského soudu pominout, čímž nejen popřel své původní požadavky, ale současně si v některých pasážích usnesení protiřečí (odst. 34 a 36). Proto stěžovatel navrhuje zrušit napadená rozhodnutí.
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), a nikoli soudem dalšího stupně. Proto zásah Ústavního soudu připadá v úvahu jen při zjištění nejzávažnějších pochybení, porušujících ústavně zaručená základní práva, zejména jsou-li závěry soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky svévole.
6. Ze spisu krajského soudu sp. zn. 22 Ad 7/2021 i z napadených rozhodnutí se podává, že správní soudy zohlednily kombinaci postižení stěžovatele odpovídající invaliditě druhého stupně. Z doplnění znaleckého posudku je patrné, že zdravotní stav stěžovatele umožňuje jeho přípravu na pracovní uplatnění, v současné době však tuto možnost nemá, neboť po řádném ukončení 8. ročníku základní školy byl jako mladistvý vzat nejprve do vazby a následně do výkonu trestního opatření odnětí svobody, kde je další vzdělávání (případně pracovní zařazení) limitováno, neboť tamní možnosti uplatnění osoby s jeho zdravotním stavem jsou omezené. Krajský soud splnil uložený požadavek, ověřil, že na stěžovatele nelze aplikovat § 42 odst. 1 zákona o sociálním pojištění, a proto žalobu zamítl. Podle Nejvyššího správního soudu byly vytýkané nedostatky doplněny a krajský soud při rozhodování nepochybil.
7. Nelze přijmout tvrzení stěžovatele, že nebyly splněny požadované pokyny, ani že by si Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozhodnutí protiřečil. Nejvyšší správní soud nevyžadoval, aby posudková komise určila konkrétní zaměstnání (odst. 34), jemuž by se stěžovatel mohl věnovat, ale měla vymezit činnosti, které (a za jakých podmínek) může se zdravotním omezením vykonávat (odst. 36). Znalecké posudky byly vyhodnoceny řádně a správní soudy uvedly, jaké závěry vzaly za prokázané. Stěžovatelem předložený posudek byl určen pro řízení o omezení jeho svéprávnosti, nebyl však vypracován k době, k níž posuzovala zdravotní stav ČSSZ; nadto z něj nevyplývalo, na základě čeho znalec zařadil intelektové schopnosti stěžovatele do pásma středně těžkého mentálního defektu, z čehož stěžovatel bez jakékoli opory dovozuje míru poklesu pracovní schopnosti o 70 - 80 %.
8. Podle čl. 28 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením mají tyto osoby právo na přiměřenou životní úroveň a sociální ochranu bez diskriminace na základě zdravotního postižení a na zajištění rovného přístupu k důchodovým dávkám a programům. Podle čl. 26 odst. 3 Listiny stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajistí občany, kteří bez vlastní viny nemohou získávat prostředky pro své životní potřeby prací; podmínky stanoví zákon. Správní soudy v projednávané věci prověřovaly, zda byl postup ČSSZ v souladu s příslušnou právní úpravou a zda byl ze znaleckých posudků vyvozen správný závěr, aby stěžovatel nebyl diskriminován. Zjistily, že podmínky pro přiznání nároku na invalidní důchod byly aplikovány na konkrétní situaci správně a uzavřely, že neochota stěžovatele vzdělávat se či dočasně omezené možnosti jeho vzdělávání ve výkonu ochranného opatření neznamenají, že stěžovatel není vzdělávání objektivně způsobilý.
9. Podle čl. 1 Úmluvy o právech dítěte ("úmluva") se dítětem rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let, není-li zletilosti dosaženo dříve. Podle čl. 3 a 4 úmluvy musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoliv činnosti. Již první rozhodnutí ČSSZ bylo přitom vydáno v době, kdy stěžovatel ve věku dítěte podle úmluvy nebyl. Z ničeho nevyplývá, jak konkrétně měla být práva stěžovatele podle úmluvy porušena. Platná právní úprava chrání osoby, které nejsou způsobilé přípravy na budoucí povolání (invalidita z mládí), a proto nemohly dosáhnout na žádnou dobu pojištění (§ 42 odst. 1 zákona o pojištění); správní soudy nezjistily, že by stěžovatel splnil předpokládané zákonné požadavky.
Nevztahuje-li se ochrana na stěžovatele, neznamená to bez dalšího porušení jeho základních práv. Nelze přijmout ani tvrzení stěžovatele o porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 Listiny), které "pouze" zaručuje, že o věci bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud podle předem stanovených pravidel, což se v tomto případě stalo, a nikoli, že vyslovené závěry soudů budou odpovídat jeho očekávání.
10. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu