Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky Městské části P. 8, zastoupené JUDr. PhDr. S. B., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 1998, čj. 35 Co 157/98 - 87, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Ústavní stížnost stěžovatelky ze dne 18. 9. 1998 napadá rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 1998, čj. 35 Co 157/98 - 87, a požaduje jeho zrušení. Má za to, že citovaný rozsudek je v rozporu s Listinou základních práv a svobod, a to s čl. 36 odst. 1, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, když Městský soud v Praze zaujal nesprávný právní názor v otázce posouzení naléhavosti právního zájmu na podání určovací žaloby podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. V procesním postupu tohoto soudu, který shledal nedostatek naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti dohody o vydání věci a na tomto základě rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl, spatřuje stěžovatelka odmítnutí spravedlnosti. Je toho názoru, že z pohledu hmotného práva nemůže být o oprávněnosti návrhu na určení neplatnosti dohody o vydání věci ze dne 30. 7. 1992 pochyb.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 2. 6. 1998, čj. 35 Co 157/98 - 87, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 9. 1997, čj. 15 C 44/95 - 64, který jako soud prvního stupně žalobě Městské části Praha 8 zcela vyhověl, a to tak, že zamítl žalobu na určení neplatnosti dohody o vydání domu čp. 894 se stavební parcelou č. 3433 v katastrálním území L., zapsaného na LV č. 1829 u Katastrálního úřadu Praha - město, a to v rozsahu 1/8 ohledně MUDr. E. B. (prvního žalovaného) a 1/8 ohledně PhDr.
D. N. (druhé žalované) a dále na určení povinnosti PhDr. J. F. (třetího žalovaného) vydat žalobci ideální jednu čtvrtinu domu čp. 894 a ideální jednu čtvrtinu stavebního pozemku č. parcely 3433 v katastrálním území L., zapsaného na LV č. 1829 u Katastrálního úřadu Praha - město. Při svém rozhodování odvolací soud dovodil shodně se soudem prvního stupně, že účastníci jsou v řízení o určení neplatnosti dohody věcně legitimováni, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nemůže mít na určení neplatnosti dohody naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.
s. ř., neboť takové určení by nevytvořilo pevný základ pro definitivní závěr o vlastnických vztazích ke sporné části nemovitosti, ale bylo by ve skutečnosti jen vyřešením předběžné otázky pro tento závěr. Proto se i v tomto případě uplatní obecný závěr, že tam, kde otázka, o níž má být rozhodnuto žalobou na určení, má povahu otázky předběžné, kterou se navíc nevyčerpá celý obsah sporného práva či vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení. Žalobou požadované určení by navíc nemohlo sloužit ani jako podklad pro zápis do katastru nemovitostí, neboť z navrhovaného rozhodnutí by možnost tohoto zápisu nevyplývala, když podkladem pro záznam vlastnického práva podle § 7 odst. 1, 2 ve spojení s ustanovením § 1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemůže být výrok rozhodnutí o neplatnosti dohody, pokud z něj vlastnické právo přímo nevyplývá.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 19. 1. 2000, čj. 23 Cdo 704/99 - 113, dovolání žalobkyně zamítl po zjištění, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami žalobkyně, správný ve smyslu § 243b odst. 1, věty před středníkem, o.s.ř.
Ústavní soud při projednávání včas podaného návrhu stěžovatelky respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR) a nevykonává přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho pravomoc je zaměřena na zjištění, zda napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Jestliže tedy čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, nutno to chápat tak, že obecným soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Při rozhodování je soudce vázán zákonem (čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR), při výkonu své funkce je nezávislý (čl. 82 Ústavy ČR). Procesní postup soudu, jakož i otázky spojené s prováděním a hodnocením důkazů, upravuje občanský soudní řád.
Postupoval-li Městský soud v Praze v dané věci v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, přičemž svůj postup řádně odůvodnil, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu je si třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i z dalších ustanovení a z čl.
6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení.
Ústavní soud přisvědčil správnosti právních závěrů Městského soudu v Praze, jakož i Nejvyššího soudu ČR, o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. Skutková zjištění jsou v souladu s provedenými důkazy a pokud jde o jejich hodnocení, je nutno konstatovat, že odvolacím soudem bylo postupováno v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.
Poněvadž nic nenasvědčuje tomu, že by při rozhodování Městského soudu v Praze nebyly respektovány zásady, týkající se práva na soudní ochranu, obsažené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, ani zásady obsažené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ani nebylo zjištěno, že by dle čl. 90 Ústavy ČR zákonem stanoveným způsobem neposkytoval ochranu právům, nezbylo Ústavnímu soudu než stížnost stěžovatelky považovat za zjevně neopodstatněnou.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 1. března 2000 JUDr. Vladimír Klokočka předseda I. senátu Ústavního soudu