Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti ing. M. Š., zastoupeného Stanislavou Olšanskou, advokátkou v Praze, Zelenohorská 503, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9.6.2004, čj. 6 C 294/2003-46, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22.2.2005, čj. 25 Co 416/2004-65, a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4.5.2006, čj. 21 Cdo 1880/2005-78, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel se domáhá zaplacení mzdy ze souběžných pracovních poměrů, neboť v době od 1.5.2001 do 17.6.2002 vykonával - podle svého tvrzení - vedle funkce marketingového ředitele (založené jmenováním dne 1.5.2001) i funkci senior consultant (založenou pracovní smlouvou dne 30.12.1994). Obvodní soud pro Prahu 5 však dospěl k závěru, že uvedené jmenování do funkce znamenalo změnu pracovního poměru a žalobu zamítl. K odvolání stěžovatele se Městský soud v Praze ztotožnil s právním názorem soudu I. stupně a napadený rozsudek potvrdil. Stěžovatelem podané dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud odmítl s tím, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy není proti němu dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Podle stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími zasaženo do jeho základního práva podle čl. 11 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tím, že soudy vycházely z ustáleného právního názoru, dle kterého jmenováním některého z dosavadních zaměstnanců zaměstnavatele do funkce dochází pouze ke změně druhu práce. Stěžovatel nepolemizuje s použitou judikaturou, vytýká však soudům, že v jeho případě nevzaly v úvahu, že on sám po jmenování do funkce marketingového ředitele vykonával nejen tuto funkci, nýbrž vedle ní i původní funkci senior consultanta, přičemž za výkon funkce senior consultanta mu nebyla poskytnuta mzda. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud uvedená vyjádření nevzal za základ svého zjištění a rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášejí.
Pokud jde o právní závěry obecných soudů v dané věci, stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě jen opakuje námitky, které již uplatňoval v odvolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutími je zasaženo do ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal.
V rámci volného hodnocení důkazů učinily obecné soudy závěr, že jmenováním do funkce marketingového ředitele došlo ke změně sjednaných pracovních podmínek stěžovatele ve smyslu ust. § 36 odst. 1 zákoníku práce, nikoliv ke vzniku souběžných pracovních poměrů. Tento závěr odpovídá ustálené judikatuře, na niž se soudy i odvolaly. Z předmětného spisu dále vyplývá, že stěžovatel vykonával především práci marketingového ředitele a to po stanovenou pracovní dobu; pokud vykonával nějakou práci navíc, bylo to u zaměstnavatele obvyklé a dělali to i ostatní vedoucí zaměstnanci.
Závěr obecných soudů odpovídá - podle přesvědčení Ústavního soudu - příslušným ustanovením zákoníku práce i ustálené judikatuře a nevykazuje znaky neústavnosti. To, že s takovým závěrem stěžovatel nesouhlasí, nemůže samo o sobě porušení jeho ústavních práv či svobod zakládat.
Ústavní soud již opakovaně uvedl, že interpretace práva obecnými soudy by mohla být důvodem zrušení jejich rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv (viz např. usnesení sp.zn. I. ÚS 189/05 , www.judikatura.cz). Vzhledem k tomu, že obecné soudy, zejména soud I. stupně, provedly všechny potřebné důkazy, řádně a úplně zjistily skutkový stav, dospěly k právnímu závěru, který náležitě a podrobně zdůvodnily, postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními zákona (o.s.ř.). Jejich postup je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelný.
Ústavní soud dodává, že přijmout na základě provedeného dokazování soudní rozhodnutí přísluší obecnému soudu a Ústavní soud je při přezkoumání takových rozhodnutí oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv či svobod stěžovatele. V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho obecné soudy vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo. Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. října 2006
František Duchoň předseda senátu