Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 27. listopadu 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Gütlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, ve věci navrhovatelky J. Č., zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem Panská 6, 110 00 Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2012 č. j. 39 Co 310/2012-69, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. června 2012 č. j. 24 C 311/2002-48 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. června 2002 sp. zn. 24 C 311/2002, takto: Návrh se odmítá.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. června 2002 sp. zn. 24 C 311/2002 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit (tehdejšímu) žalobci částku 808,- Kč a náklady řízení v částce 3 825,- Kč na účet právního zástupce žalobce, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, přičemž se tak stalo (mimo jiné) poté, co byl stěžovatelce ustanoven pro označené řízení ve smyslu § 29 odst. 3 o. s. ř. opatrovník, a to jako účastníku řízení, jehož pobyt není znám.
Usnesením ze dne 4. června 2012 č. j. 24 C 311/2002-48 Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl (I.) návrh stěžovatelky na přiznání osvobození od soudních poplatků, jakož i (II.) návrh na odklad vykonatelnosti citovaného rozsudku. Svůj závěr o nemožnosti vyhovět návrhu na osvobození od soudních poplatků opřel soud o zjištění, že stěžovatelka se dozvěděla o existenci předmětného rozsudku nejpozději dne 29. dubna 2010, kdy podala v rámci exekučního řízení (vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 45 Nc 1366/2009), nařízeného na základě tohoto rozsudku, odvolání proti rozhodnutí o nařízení exekuce. Dle soudu jí od uvedeného data počala běžet tříměsíční lhůta k podání žaloby pro zmatečnost, zakotvená v § 234 odst. 5 o. s. ř., která před podáním žaloby učiněném dne 5. prosince 2011 marně uplynula, pročež nutno vyvodit závěr, že v daném případě jde o zjevně bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř. Z tohoto důvodu soud zamítl i návrh na odklad vykonatelnosti citovaného rozsudku.
O posléze podaném opravném prostředku stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. srpna 2012 č. j. 39 Co 310/2012-69 tak, že odvolání do usnesení soudu I. stupně zamítl, neboť dospěl k závěru, že není důvodné. Svůj závěr o nedodržení lhůty dle § 234 odst. 5 o. s. ř. skutkově podepřel tvrzením, dle něhož pokud by i (ve prospěch stěžovatelky) vycházel teprve z data 27. října 2010, kdy podala v příslušné exekuční věci (další) odvolání, v němž specifikuje předmětný rozsudek spisovou značkou i datem jeho vydání, pak by lhůta k podání žaloby uplynula dnem 27.
ledna 2011. V této souvislosti neakceptoval argumentaci tvrzením, že se stěžovatelka dověděla o tomto rozsudku až dne 1. listopadu, případně 3. prosince 2011, když nahlížela do spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 24 C 311/2002. Pokud by totiž bral, jak uvádí soud v odůvodnění napadeného usnesení, až nahlédnutí do nalézacího spisu jako okamžik běhu lhůty k podání žaloby pro zmatečnost, bylo by zcela závislé na vůli stěžovatelky, kdy takto učiní. Tento výklad dle něj nemůže obstát, neboť by nepřípustně zvýhodňoval jednu ze stran sporu.
Městský soud v Praze uzavřel, že za okamžik počátku běhu lhůty pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je třeba vždy považovat den, kdy se účastník, který žalobu podává, skutečně prokazatelně dozví o existenci rozsudku či rozhodnutí, které hodlá žalobou pro zmatečnost napadnout.
Uvedená rozhodnutí obecných soudů stěžovatelka napadla ústavní stížností s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Poté, co podrobně popsala vývoj tohoto jejího případu, jakož i ostatních souvisejících případů, založených na obdobné skutkové a právní problematice, namítla, že k vydání napadeného rozsudku, který jí nikdy nebyl doručen, došlo poté, co jí byl ustanoven opatrovník, aniž k tomu byly splněny podmínky předpokládané v ustanovení § 29 odst. 3 o. s. ř.
Ve vztahu k napadeným usnesením potom stěžovatelka jednak namítla, že skutečně nemá finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku za žalobu pro zmatečnost, jednak s poukazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 264/06 a
III. ÚS 1400/09 , že žalobu podala včas, neboť se dozvěděla o napadeném rozsudku až tím, že nahlédla dne 1. 11. 2011 do soudního spisu, pročež až v tuto chvíli se seznámila i s jeho obsahem. Takto se až poté, co nahlédla do tohoto spisu, dozvěděla o tom, že jí byl ustanoven opatrovníkem justiční čekatel, tudíž i o existenci důvodu pro podání žaloby pro zmatečnost. Z pohledu faktických okolností spjatých s možností nahlédnout do soudního spisu dodala, že v daném případě je třeba požádat o spis u Centrální spisovny Městského soudu v Praze, přičemž dne 26.
10. 2011 žádala takto celkem o 41 spisů. Některé z nich byly připraveny k nahlédnutí 1. 11. 2011, jiné až dne 12. 12. 2011, přičemž jeden z nich dokonce nebyl do dne podání ústavní stížnosti dosud nalezen. V této souvislosti stěžovatelka argumentovala tvrzením, že pro případ, kdy soud nedohledá spis ve lhůtě tří měsíců, nelze reálně žalobu pro zmatečnost podat, a to s ohledem na nemožnost dozvědět se o obsahu rozsudku, tj. ani o důvodu žaloby pro zmatečnost.
V důsledku těchto blíže v návrhu rozvedených námitek se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. června 2002 sp. zn. 24 C 311/2002 a následně napadená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným; stejně je povinen postupovat soudce zpravodaj, je-li návrh nepřípustný [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Adekvátní procesní prostředek, jenž nabízí prostor pro prokázání nesplnění podmínek pro ustanovení opatrovníka dle § 29 odst. 3 o. s. ř. a v důsledku toho zakládá možnost zrušení ústavní stížností napadeného rozsudku, je vymezen rámcem ustanovení § 229 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění zákona č. 7/2009 Sb.
Dle něj účastník řízení může napadnout žalobou pro zmatečnost pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže mu byl ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu, ačkoliv k takovému opatření nebyly splněny předpoklady. Podle § 234 odst. 5 o. s. ř. z důvodu zmatečnosti uvedeného v § 229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. lze žalobu podat ve lhůtě 3 měsíců od té doby, kdy se ten, kdo žalobu podává, dozvěděl o napadeném rozhodnutí.
O osvobození od soudního poplatku lze dle § 138 odst. 1 o. s. ř. rozhodnout za kumulativního splnění dvou podmínek. Podmínkou první jsou poměry účastníka řízení, druhou pak skutečnost, že v dané věci nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Z uvedeného plyne, že nesplnění jedné z podmínek je podmínkou dostatečnou k zamítnutí návrhu na osvobození od soudních poplatků. Nelze tudíž za dané situace relevantně obecným soudům vytýkat, že se nezabývaly majetkovými poměry stěžovatelky.
Ohledně toho, zda nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, tudíž o podání žaloby pro zmatečnost po lhůtě v § 234 odst. 5 o. s. ř. zakotvené, nemohl Ústavní soud argumentační linii stěžovatelky a z ní plynoucím závěrům obsaženým v ústavní stížnosti co do výsledku rozhodnutí obecných soudů přisvědčit. Na podporu své argumentace totiž sama uvádí, že u Centrální spisovny Městského soudu v Praze žádala o spis dne 26. 10. 2011, což je lhůta počítaná v návaznosti na seznámení se s přesným označením předmětného rozsudku, takřka (počítáno od 27.
října 2011) čtyřnásobná oproti oné, jež je zákonem pro podání žaloby pro zmatečnost v daném případě vymezena. Přitom je zjevné, že stěžovatelka ve lhůtě tří měsíců uvedené v citovaném ustanovení (počínající 27. října 2011) zcela prokazatelně neučinila nic konkrétního v tom směru, aby se se spisem Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 24 C 311/2002, resp. s obsahem rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. června 2012 sp. zn. 24 C 311/2002 seznámila; žádnou takovou relevantní okolnost ve svém návrhu ani neuvádí.
V § 235 odst. 1 o. s. ř. je vysloven zákaz prominutí zmeškání lhůty k podání žaloby pro zmatečnost. Zákonodárce tímto výslovným zakotvením u žaloby pro zmatečnost, jakožto mimořádného opravného prostředku napadajícího pravomocné rozhodnutí, zřetelně vyjádřil úmysl upřednostnit právní jistotu před individuálním - jakkoli případně významným - zájmem účastníka, který lhůtu zmeškal.
S ohledem na to, jakož i zásadu vigilantibus iura, dle níž je především účastník občanského soudního řízení odpovědný za náležité a v tom rámci i včasné hájení svých práv, tudíž nebylo lze kasačnímu návrhu směřujícímu vůči napadeným usnesením obecných soudů vyhovět.
Jelikož o vlastní žalobě pro zmatečnost nebylo dosud v daném případě rozhodováno, stěžovatelka v rozsahu, v němž napadá rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. června 2012 sp. zn. 24 C 311/2002, nedostála požadavku vyjádřenému v ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pročež její návrh v této části není přípustný.
Ačkoliv se to s ohledem na (před Ústavním soudem neprokazovaná) tvrzení stěžovatelky týkající se merita věci může subjektivně jevit jako velmi tvrdé, z uvedeného se podává, že porušení ústavních práv stěžovatelky v rozsahu projednatelné části návrhu Ústavní soud neshledal; posoudil za této situace návrh zčásti jako zjevně neopodstatněný a ve zbylém rozsahu jako nepřípustný, a proto jej mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. června 2002 sp. zn. 24 C 311/2002 se tak stal bezpředmětným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné V Brně dne 27. listopadu 2012
Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu