Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky CRS Credit Service, s. r. o., sídlem Na hutích 756/12, Praha 6, zastoupené Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem sídlem třída Kpt. Jaroše 1844/28, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 3234/2022-631 ze dne 10. 11. 2022, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cm 60/2021-598 ze dne 29. 4. 2022 a výroku IV. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 8 Cm 170/2007-487 ze dne 17. 4. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a J. M. a A. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. Městský soud v Praze v roce 2001 shledal vedlejší účastníky vinnými z trestného činu podvodu vyvedením akcií z majetku investičního fondu [CONSUS INVESTIČNÍ FOND a. s. /zkráceně CIF, a. s./ v likvidaci, sídlem v Praze 4, Jižní I 783/5 ("investiční fond")]. V trestním řízení soud vedlejším účastníkům uložil nahradit investičnímu fondu škodu 71 600 000 Kč a se zbytkem nároku jej odkázal do civilního řízení. Investiční fond se následně jako původní žalobce žalobou ze dne 8. 4. 2004 domáhal proti vedlejším účastníkům zaplacení 174 610 850 Kč s příslušenstvím. Uvedená částka měla představovat náhradu škody, která investičnímu fondu vznikla na základě trestné činnosti vedlejších účastníků.
4. V průběhu řízení investiční fond postoupil pohledávku (nárok na náhradu škody) na stěžovatelku, a proto Městský soud v Praze ("nalézací soud") usnesením č. j. 8 Cm 170/2007-391 ze dne 13. 5. 2016 rozhodl, že na straně žalující bude nadále pokračovat se stěžovatelkou.
5. Nalézací soud rozsudkem č. j. 8 Cm 170/2007-487 ze dne 17. 4. 2018 vedlejším účastníkům uložil povinnost zaplatit stěžovatelce 116 079 176 Kč s příslušenstvím a ve zbývající částce 58 531 674 Kč žalobu zamítl (výroky I. a II.). Výrokem III. uvedeného rozsudku soud vedlejším účastníkům uložil povinnost zaplatit stěžovatelce 479 016 Kč na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že přestože stěžovatelka nebyla ve věci zcela úspěšná, výše plnění závisela na znaleckém posudku, a proto jí náleží plná náhrada nákladů řízení podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu. Nalézací soud uvedl, že "[d]o náhrady nákladů řízení soud nezahrnul částku za soudní poplatek ve výši 1 000 000 Kč, ač by jinak i tyto náklady náležely žalobci [stěžovatelce], vzhledem k tomu, že tento poplatek dosud nebyl ze strany žalobce zaplacen" (bod 26 citovaného rozsudku).
6. Ústavní stížností napadeným výrokem IV. citovaného rozsudku nalézací soud stěžovatelce uložil povinnost zaplatit České republice na účet nalézacího soudu soudní poplatek ve výši 1 000 000 Kč. Nalézací soud svůj závěr týkající se soudního poplatku odůvodnil následovně: Původní žalobce (investiční fond) soudní poplatek při podání žaloby nezaplatil, neboť požádal o osvobození od soudních poplatků; nalézací soud návrhu na osvobození nevyhověl v roce 2016 - před tím, než byla pohledávka postoupena. Stěžovatelka - právní nástupkyně původního žalobce - od soudních poplatků rovněž nebyla osvobozena, a proto jí nalézací soud uložil povinnost zaplatit soudní poplatek v konečném rozhodnutí (bod 25 citovaného rozsudku).
7. Stěžovatelka se proti prvostupňovému rozhodnutí nalézacího soudu odvolala, a to pouze proti výroku III. týkajícího se povinnosti vedlejších účastníků nahradit náklady řízení a výroku IV. týkajícího se její povinnosti zaplatit soudní poplatek. Stěžovatelka v odvolání namítala, že vyměřený soudní poplatek neměla platit, protože od podání žaloby uplynula zákonem stanovená lhůta pro vyměření a vymáhání soudního poplatku, který měli platit přímo neúspěšní vedlejší účastníci. Stěžovatelka alternativně namítala, že vedlejší účastníci měli být alespoň zavázáni nahradit stěžovatelce vyměřený soudní poplatek jako součást náhrady nákladů řízení.
8. Vrchní soud v Praze ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňový rozsudek nalézacího soudu ve výroku III. změnil a vedlejším účastníkům uložil povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení 1 479 016 Kč. Výrok IV. prvostupňového rozsudku týkající se povinnosti stěžovatelky zaplatit České republice soudní poplatek 1 000 000 Kč odvolací soud potvrdil.
9. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že jelikož původní žalobce soudní poplatek splatný společně s podáním žaloby v roce 2004 neuhradil [§ 4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích, ve znění do 8. 11. 2004 ("ZSP")], měl být nalézacím soudem vyzván k zaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 ZSP. Stěžovatelka ani její předchůdce však k zaplacení soudního poplatku z žaloby vyzváni nebyli, a to ani Obvodním soudem pro Prahu 1, u něhož žaloba původně napadla, ani Městským soudem v Praze (nalézacím soudem), o jehož příslušnosti rozhodl odvolací soud v roce 2007.
10. Nevyzval-li nalézací soud původního žalobce k zaplacení soudního poplatku a začal-li jednat ve věci samé, nemohly nastat následky nezaplacení soudního poplatku předvídané v § 9 odst. 1 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. a) ZSP, tj. řízení nemohlo být zastaveno. Nalézací soud měl o povinnosti stěžovatelky zaplatit soudní poplatek rozhodnout podle § 9 odst. 6 ZSP v rozhodnutí, jímž se řízení končí, což také udělal; rozhodl-li správně o vyměření soudního poplatku za žalobu v konečném rozsudku, neuplatnilo se podle odvolacího soudu ustanovení o zákonné tříleté prekluzivní lhůtě podle § 13 odst. 1 ZSP. Poplatník soudního poplatku splatného společně s podáním žaloby, o níž nalézací soud začal jednat a zahájením projednávání věci se zbavil možnosti poplatníka vyzvat k úhradě soudního poplatku, podle odvolacího soudu nemůže legitimně očekávat, že soudní poplatek hradit nebude, neboť z § 9 odst. 6 ZSP jednoznačně plyne, že mu povinnost zaplatit soudní poplatek bude ještě stanovena.
11. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že povinnost uhradit soudní poplatek neměla být uložena přímo vedlejším účastníkům. Stěžovatelka nebyla osvobozena od soudních poplatků, a proto nebyly splněny zákonné podmínky pro přenos poplatkové povinnosti podle § 2 odst. 3 ZSP.
12. Odvolací soud však změnil prvostupňové rozhodnutí ve výroku III. a uložil vedlejším účastníkům zaplatit stěžovatelce na náhradu nákladů řízení 1 479 016 Kč, tedy částku zahrnující soudní poplatek 1 000 000 Kč. Z § 137 odst. 1 o. s ř. totiž vyplývá, že náklady řízení jsou zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně soudního poplatku.
13. Stěžovatelka proti usnesení odvolacího soudu brojila dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 o. s ř. jako objektivně nepřípustné [s odkazem na § 238 odst. 1 písm. i) a h) téhož zákona].
14. Stěžovatelka tvrdí, že soudy překvapivě a svévolně porušily její právo na ochranu vlastnictví, protože jí nezákonně uložily povinnost zaplatit soudní poplatek.
15. Soudní poplatek byl podle stěžovatelky splatný podáním žaloby [§ 4 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 7 ZSP]. Po stěžovatelce ani jejím procesním předchůdci nebyl soudní poplatek v průběhu řízení vymáhán, dokonce ani nebyl vyměřen. Vůbec poprvé se otázka soudního poplatku řešila až v průběhu roku 2015, kdy původní žalobce požádal o osvobození od soudních poplatků, což je více jak 10 let od učinění poplatného úkonu (podání žaloby). Poplatek byl vyměřen i přesto, že podle § 13 odst. 4 ZSP platilo, že "[p]oplatek (doplatek poplatku) nelze vyměřit ani vymáhat, jakmile od konce kalendářního roku, v němž byl poplatný úkon dokončen, uplynulo deset let". Soudy neodůvodnily, proč citované ustanovení neaplikovaly.
16. Rozhodl-li nalézací soud o povinnosti zaplatit soudní poplatek až spolu s rozhodnutím ve věci samé, pak měl zároveň rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci a v případě úspěchu stěžovatelky měl uložit poplatkovou povinnost přímo vedlejším účastníkům. Jelikož byl vedlejším účastníkům veškerý majetek exekučně zabaven, jakákoliv další pohledávka vůči nim bude nevymahatelná, tedy včetně soudního poplatku.
17. Stěžovatelka i její předchůdce legitimně očekávali, že soudní poplatek nebude v souladu s § 13 odst. 4 ZSP vyměřen a vymáhán. Když původní žalobce (investiční fond) pohledávku v roce 2016 postoupil na stěžovatelku s cílem ukončit svoji likvidaci, nemohl tušit, že tato pohledávka nemá jen nulovou hodnotu, ale de facto zápornou hodnotu ve výši 1 000 000 Kč; toto "překvapení" může ohrozit i hmotněprávní základ postoupení pohledávky z investičního fondu na stěžovatelku. Je možné, že v důsledku postupu soudů bude stěžovatelka muset vymáhat zaplacenou částku zpět od bývalých akcionářů jako členů investičního fondu, kterým byl již v určitém poměru vyplacen likvidační zůstatek; vznikla by velmi nepřehledná situace, v níž bude poškozeno několik tisícovek drobných akcionářů.
18. Stěžovatelka konečně namítá porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, neboť nalézací soud rozhodl po více než 14 letech.
19. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval soudy a vedlejší účastníky řízení, aby se k ústavním stížnostem stěžovatelů vyjádřili.
20. Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že dovolání stěžovatelky bylo objektivně nepřípustné ze zákona, proto "neměl na výběr". Odvolací soud ve svém vyjádření uvedl, že postupoval s úctou a respektem vůči základním právům.
21. Nalézací soud ve svém vyjádření uvedl následující: Zaprvé, ústavní stížnost je podle nalézacího soudu opožděná. Zadruhé, původní žalobce požádal o osvobození od soudního poplatku již v žalobě ze dne 28. 4. 2004, dne 28. 1. 2009 se konalo přípravné jednání, na němž byl původní žalobce opětovně vyzván k doplnění žádosti o osvobození od soudních poplatků, a dne 31. 3. 2010 se konalo první jednání ve věci samé. Usnesením ze dne 18. 5. 2015 soud původnímu žalobci nepřiznal osvobození od soudních poplatků, neboť neshledal podmínku nemajetnosti; k odvolání původního žalobce potvrdil usnesení nalézacího soudu odvolací soud rozhodnutím ze dne 26. 2. 2016, jež nabylo právní moci 29. 3. 2016. Podle nalézacího soudu tedy není pravdou, že by žádost o osvobození od soudních poplatků byla podána až v roce 2015. Původní žalobce si byl prokazatelně vědom své povinnosti uhradit soudní poplatek spolu s návrhem podle § 4 odst. 1 písm. a) ZSP, který výslovně stanovuje v § 4 soudu možnost vyměřit soudní poplatek až v rámci rozhodnutí ve věci samé.
22. Poplatková povinnost podle § 7 odst. 1 ZSP vzniká již ze zákona, sazby poplatků jsou stanoveny v sazebníku poplatků; rozhodnutí soudu tak nemohlo být překvapivé. Nebylo-li původnímu žalobci ani stěžovatelce přiznáno právo na osvobození od soudních poplatků a bylo-li zároveň ve věci samé jednáno v březnu 2010, bylo zřejmé, že poplatek bude uložen v konečném rozhodnutí. Podle nalézacího soudu je podání žaloby zpoplatněno poplatkem za řízení podle § 4 odst. 1 ZSP, nikoliv poplatkem za úkon podle § 4 odst. 2 ZSP, jehož ustanovení § 13 odst. 4 proto nebylo možné aplikovat. Lhůta by v každém případě začala plynout právní mocí rozhodnutí, jímž byl poplatek uložen (rozhodnutím ve věci samé), a to podle § 13 odst. 2 věty třetí ZSP. Stěžovatelka vstupovala do řízení v době, kdy původní žalobce věděl o tom, že jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků nebylo vyhověno, a v souladu s § 107 odst. 4 o. s. ř. tedy přijala stav řízení, jaký tu byl v době vstupu. Bylo-li stěžovatelce konečným rozhodnutím přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, včetně soudního poplatku, nemůže jít k tíži státu, že stěžovatelka před vstupem do řízení nezvážila faktickou možnost domoci se výkonu rozhodnutí na vedlejších účastnících.
23. Vedlejší účastnice na výzvu Ústavního soudu nezareagovala. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti vyjádřil, avšak učinil tak sám, bez zastoupení advokátem. Ústavní soud proto k jeho vyjádření nepřihlížel (srov. § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
24. Stěžovatelka v replice na vyjádření uvedla, že její ústavní stížnost není opožděná a je zároveň důvodná; dále pouze reagovala na vadné vyjádření vedlejšího účastníka.
25. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
26. Bylo-li dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto pro objektivní nepřípustnost ze zákona, nemělo by se v tomto rozsahu podle obecných pravidel považovat za účinný prostředek ochrany práv stěžovatelky ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Jelikož však odvolací soud stěžovatelku řádně nepoučil o nepřípustnosti dovolání, Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako včasnou a přípustnou i ve vztahu k rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu, a to především s ohledem na princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3502/20 ze dne 6. 4. 2021).
27. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
28. Mezi účastníky řízení je především sporné, kdy nastal okamžik splatnosti, od kterého běží tříletá prekluzivní lhůta, ve které bylo možné soudní poplatek vyměřit a vymáhat. Stěžovatelka od počátku řízení tvrdí, že poplatková povinnost vznikla již v dubnu 2004 podáním žaloby, čímž se stal poplatek zároveň splatným [podle § 4 odst. 1 písm. a) ZSP ve spojení s § 7 odst. 1 věty první ZSP]. První varianta výkladu tedy spojuje splatnost soudního poplatku přímo s podáním žaloby nezávisle na tom, zda byla povinnost zaplatit poplatek uložena až v konečném rozhodnutí podle § 9 odst. 6 ZSP.
29. Odvolací soud dospěl k odlišnému závěru, podle kterého poplatková povinnost vznikla až v dubnu 2018, a to uložením povinnosti zaplatit poplatek v rozhodnutí o věci samé [§ 4 odst. 1 písm. h) ZSP ve spojení § 9 odst. 6 ZSP]. Poplatek za řízení se podle tohoto druhého výkladu stane splatným do 3 dnů od právní moci rozhodnutí, kterým byla povinnost poplatek zaplatit stanovena [§ 7 odst. 1 věta druhá ZSP ve spojení § 13 odst. 2 věta třetí ZSP].
30. Právě uvedené právní názory přitom představují dva možné způsoby výkladu ustanovení zákona o soudních poplatcích, jejichž správností se zabýval Nejvyšší soud v usnesení č. j. 30 Cdo 2867/2016-213 ze dne 29. 2. 2018 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou usnesením sp. zn. II. ÚS 1683/18 ze dne 19. 7. 2019 bez podrobného rozboru těchto výkladů). V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud mj. uvedl následující:
Zákonná tříletá lhůta podle § 13 odst. 1 ZSP se pro případy, kdy má být povinnost zaplatit soudní poplatek uložena rozhodnutím soudu, kterým se řízení končí podle § 9 odst. 6 věty první ZSP, počítá od splatnosti soudního poplatku, která nastává třetím dnem od právní moci rozhodnutí, jímž bylo řízení skončeno (bod 26 usnesení). Opačný výklad, podle kterého konečným rozhodnutím soudu o povinnosti zaplatit soudní poplatek nenastává "nová" splatnost poplatku, je podle Nejvyššího soudu chybný ze tří důvodů:
(1) Takový výklad je nesystematický, protože by činil § 9 odst. 6 ZSP obsoletním v případech, kdy by soudní řízení trvalo déle než tři roky. Tehdy by soud nemohl soudní poplatek v konečném rozhodnutí vyměřit a nemohl by ani doměřit doplatek v případě změny žaloby (§ 7 odst. 1 a 2 ZSP) [bod 27 usnesení].
(2) Poplatník soudního poplatku splatného společně s podáním žaloby, o které začal soud jednat, čímž se zbavil možnosti poplatníka vyzvat k úhradě, nemůže mít legitimní očekávání, že soudní poplatek hradit nebude. Z § 9 odst. 6 ZSP totiž jednoznačně vyplývá, že mu povinnost zaplatit soudní poplatek bude ještě stanovena spolu s konečným rozhodnutím ve věci [bod 28 usnesení].
(3) Tento výklad je nesprávný, protože by podporoval poplatníka soudního poplatku v protahování řízení tak, aby jeho povinnost zaplatit soudní poplatek zanikla, což by bylo zneužití procesních práv v rozporu s § 2 o. s. ř. (bod 30 usnesení).
31. Jak vyplývá z právě uvedeného, obecné soudy v případě stěžovatelky vycházely z "druhého výkladu" v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Stěžovatelka se ústavní stížností, v níž uvedený výklad zákona o soudních poplatcích rozporuje, snaží Ústavní soud přimět, aby zasahoval do kompetence obecných soudů při výkladu zákonných ustanovení. K tomu však Ústavní soud není podle čl. 89 odst. 2 Ústavy povolán. Navíc je třeba zdůraznit, že poplatková povinnost je postavena na roveň povinnosti daňové - a tomu musí odpovídat i "přísnost" soudů při poplatkovém rozhodování.
32. Ústavní soud uznává, že stanovení poplatkové povinnosti až v konečném rozhodnutí je obecně nežádoucí, neboť prodlužuje období právní a ekonomické nejistoty. Je proto v zájmu žalobců (poplatníků), aby existence a rozsah poplatkové povinnosti byly postaveny najisto co nejdříve. Jde však o postup, který sám o sobě není protiústavní a obecné soudy v napadených rozhodnutích přesvědčivě - a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu - odůvodnily, proč je udržitelný i v rovině podústavního práva. Stěžovatelce legitimní očekávání, podle něhož by řízení před obecnými soudy soudním poplatkům nepodléhalo, vzniknout nemohlo.
33. Byť je celková doba soudního řízení na první pohled nepřiměřená, Ústavní soud se námitkou stěžovatelky o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny nezabýval, protože stěžovatelka se může domáhat náhrady újmy za nepřiměřeně dlouhé soudní řízení příslušnými procesními prostředky podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
34. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelky, její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu