Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Jany Krejzové a Mgr. Martina Krejzy, zastoupených Mgr. Pavlem Francem, advokátem, sídlem Údolní 567/33, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2396/2023-643 ze dne 14. listopadu 2023, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 118/2020-616 ze dne 15. prosince 2022 ve znění opravného usnesení č. j. 18 Co 118/2020-623 ze dne 15. prosince 2022 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 230 EC 137/2012-509 ze dne 10. ledna 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ing. Rudolfa Schachla a Jiřiny Schachlové, Ing. Petra Lebiše a Marie Lebišové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 3 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že se stěžovatelé žalobou domáhali po vedlejších účastnících vydání bezdůvodného obohacení v částce 77 758 Kč s příslušenstvím za užívání pozemku stěžovatelů.
3. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zastavil řízení ve vztahu k třetímu vedlejšímu účastníkovi a čtvrté vedlejší účastnici (výrok I), uložil prvnímu vedlejšímu účastníkovi a druhé vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelům částku 2 767 Kč s příslušenstvím (výrok II), žalobu ohledně částky 74 991 Kč zamítl (výrok III) a uložil stěžovatelům zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi a druhé vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 190 966,50 Kč (výrok IV) a třetímu vedlejšímu účastníkovi a čtvrté vedlejší účastnici částku 129 857,20 Kč (výrok V). Městský soud měl za prokázané, že v době, za níž je požadováno bezdůvodné obohacení (od 20. července 2005 do 28. května 2012 a od 7. června 2012 do 16. května 2014) první vedlejší účastník a druhá vedlejší účastnice nebyli uživateli pozemku a tento pozemek ani nedrželi, neboť jej v roce 2005 spolu s dalšími nemovitostmi prodali třetímu vedlejšímu účastníkovi a čtvrté vedlejší účastnici. Stěžovatelům tak náleží bezdůvodné obohacení pouze za užívání plochy o výměře 4,05 m2 prvním vedlejším účastníkem a druhou vedlejší účastnicí pod stavbami oplocení v jejich vlastnictví (neboť první vedlejší účastník a druhá vedlejší účastnice jsou stále vlastníky stavby oplocení, která nebyla kupní smlouvou převedena).
4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudek městského soudu ve výrocích II a III potvrdil (výrok I) a změnil jej toliko ve výrocích o nákladech řízení tak, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi a druhé vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 56 950,50 Kč (výrok III) a třetímu vedlejšímu účastníkovi a čtvrté vedlejší účastnici částku 41 795,50 Kč (výrok IV) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok V).
5. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud odmítl v rozsahu směřujícím proti části výroku I rozsudku krajského soudu, kterou byl potvrzen rozsudek městského soudu ve výroku II, jímž bylo žalobě v tam uvedeném rozsahu vyhověno, jako podané neoprávněnými osobami. V části směřující proti nákladovým výrokům II až V rozsudku krajského soudu odmítl dovolání jako nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Ve zbylé části (napadající výrok I rozsudku krajského soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek městského soudu ve výroku III o zamítnutí žaloby v částce 74 991 Kč) Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, neboť závěr krajského soudu o vzniku bezdůvodného obohacení, resp. určení peněžité náhrady za ně, jde-li o užívání cizího pozemku subjektem odlišným od vlastníka bez právního důvodu, není v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
6. Stěžovatelé uvádějí, že jim obecné soudy nepřiznaly za omezení jejich vlastnického práva spravedlivou náhradu, nýbrž jim poskytly náhradu jen za plochu, kterou zabírá drátěné oplocení, tj. za cca 4 m2. Vedlejší účastníci však stavbou oplocení zabránili stěžovatelům užívat nejen pozemek o výměře 161 m2, ale také celý soubor koupených pozemků v dané lokalitě o výměře cca 1300 m2 ke stavebním účelům. Stěžovatelé nesouhlasí ani s výší náhrady v částce cca 57 Kč za každý měsíc trvání omezení jejich vlastnického práva k pozemku. Stěžovatelé namítají, že jim soudy uložily povinnost nahradit náklady řízení vedlejším účastníkům ve výši mnohonásobně převyšující hodnotu sporu samotného. Stěžovatelé zpochybňují i skutková zjištění soudů, že stavby (ploty) vedlejších účastníků přístup na pozemek zcela neomezovaly, stejně tak jako argumentaci obecných soudů, že pozemek nebylo možné považovat za stavební. Stěžovatelé poukazují na účelovost jednání vedlejších účastníků, kteří svých staveb využili k tomu, aby bránili územnímu řízení stěžovatelů.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas až na výjimky oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé napadají i část výroku I rozsudku krajského soudu, kterou byl potvrzen rozsudek městského soudu ve výroku II, jímž bylo žalobě v tam uvedeném rozsahu vyhověno, v tomto rozsahu tedy oprávněnými stěžovateli nejsou. To platí i pro napadený výrok I rozsudku městského soudu, kterým soud rozhodl ve vztahu k třetímu vedlejšímu účastníkovi a čtvrté vedlejší účastnici o zastavení řízení na základě zpětvzetí žaloby stěžovateli. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. září 2007 (N 148/46 SbNU 471), dostupný stejně jako další citovaná rozhodnutí na https://nalus.usoud.cz).
9. Ústavní soud se v souladu se svou shora vymezenou působností zabýval stěžovateli namítaným porušením jejich základních práv, zejména práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, a konstatuje, že k jeho porušení napadenými rozhodnutími ani postupem obecných soudů předcházejícím jejich vydání nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé od Ústavního soudu očekávají přehodnocení právních závěrů, k nimž soudy dospěly při posuzování, zda byly naplněny předpoklady pro vydání bezdůvodného obohacení, jak je stanoví § 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a (od 1. ledna 2014) § 2291 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Těmito námitkami stěžovatelů se však soudy již zabývaly. Tím stěžovatelé staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší.
10. Důvody, pro které městský soud a krajský soud rozhodly ve věci samé napadenými rozsudky (následně je Nejvyšší soud shledal souladnými s jeho ustálenou judikaturou), a s nimiž stěžovatelé nesouhlasí, jsou v odůvodněních těchto rozsudků v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto na ně Ústavní soud (i na usnesení Nejvyššího soudu) odkazuje a konstatuje, že obecné soudy se otázkou, zda a v jakém rozsahu stěžovatelům vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení, zevrubně zabývaly. Jejich právnímu závěru, že stavba oplocení nebránila stěžovatelům v užívání pozemku parc. č. X v rozsahu, který uplatnili žalobou (a náleží jim proto bezdůvodné obohacení za užívání pozemku prvním vedlejším účastníkem a druhou vedlejší účastnicí nikoli v rozsahu celé oplocením ohraničené plochy, nýbrž pouze v rozsahu plochy pod oplocením), nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
11. Na uvedeném nic nemění ani odkaz stěžovatelů na nález sp. zn. I. ÚS 2229/08 ze dne 29. prosince 2009 (N 258/55 SbNU 491), jehož podstatou bylo posouzení, v jaké výši naleží majiteli pozemku plnění z titulu bezdůvodného obohacení v situaci, kdy družstvu užíváním části tohoto pozemku vznikl majetkový prospěch. V nyní posuzované věci obecné soudy ve svých úvahách, v jakém rozsahu se první vedlejší účastník a druhá vedlejší účastnice v žalobou vymezeném období bezdůvodně obohatili na úkor stěžovatelů, vyšly ze skutečnosti, že první vedlejší účastník a druhá vedlejší účastnice se z dané lokality v roce 2006 odstěhovali, proto nelze dojít k závěru, že by v předmětném období byli detentory celého pozemku, který byl stěžovatelům nadále přístupný. Ve výpočtu výše bezdůvodného obohacení obecné soudy vycházely ze závěrů znaleckého posudku Ing. Kovalčíka a při výpočtu zabrané plochy (oplocením) ze zaměření provedeného na místě samém.
12. Namítají-li stěžovatelé, že nemohli na svém pozemku zahájit (z důvodu umístění stavby oplocení) stavbu rodinného domu, obecné soudy uvedly, že správní řízení o umístění stavby nebylo v období vymezeném žalobou pravomocně skončeno a předmětný pozemek tak nebylo možné považovat za pozemek stavební a stěžovatelé ho mohli užívat způsobem odpovídajícím jeho druhu (ostatní plocha). Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu vyplývá, že k obdobným závěrům dospěly soudy i v dalších řízeních zahájených na návrh stěžovatelů na vydání bezdůvodného obohacení vůči dalším žalovaným, kteří oplotili stejným způsobem sousední pozemky. V této souvislosti městský soud upozornil na skutečnost, že oplocení bylo vystavěno v 80. letech minulého století všemi vlastníky domů, za nimiž se pozemky stěžovatelů nachází, neboť měli zájem o odkup přilehlých (oplocených částí) pozemků k jejich zahradám, za tímto účelem byl původně jediný pozemek rozdělen. Právní předchůdce stěžovatelů s oplocením souhlasil.
13. Stěžovatelé svými námitkami zpochybňují pro věc zásadní skutkové zjištění, že pozemek byl i přes vybudované oplocení stěžovatelům přístupný. Městský soud provedl ohledně charakteru stavby oplocení rozsáhlé dokazování, včetně znaleckého posudku znaleckého ústavu STATIKUM s. r. o., z něhož vyplynulo, že oplocení již v době, za níž je žalováno bezdůvodné obohacení, neplnilo svou funkci. Námitky stěžovatelů o nepřístupnosti pozemku byly vyvráceny i místním šetřením soudu. V odůvodnění rozsudku městského soudu se uvádí, že omezení vstupu bylo dáno spíše stavem dlouhodobé neudržovanosti (bylo zjevné, že pozemek dlouhodobě nikdo neudržuje), nežli tím, že by bylo zamezeno vstupu souvislým oplocením. Městský soud také přihlédl k obsahu kupní smlouvy ze dne 3. srpna 2007 uzavřené ohledně předmětného pozemku mezi stěžovateli jako kupujícími a Ing. Pavlem Švandou jako prodávajícím (kupní smlouvou bylo převedeno do vlastnictví stěžovatelů i dalších osm sousedních pozemků). Ve smlouvě je uvedeno, že si stěžovatelé pozemky prohlédli, jsou seznámeni s jejich stavem, výslovně se uvádí, že nemovitosti nejsou oploceny ze všech stran a jsou přístupné. Současně dne 3. srpna 2007 titíž účastníci uzavřeli smlouvu, podle níž Ing. Švanda zajistí na své náklady odstranění stávajících plotů a podezdívek do 30. listopadu 2007. Z uvedených skutkových zjištění městský soud ústavně souladným způsobem dovodil, že takto nesouvislým oplocením nemohlo být bez dalšího bráněno stěžovatelům v užívání jejich pozemku.
14. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelů, že Nejvyšší soud založil své rozhodnutí o odmítnutí dovolání na "pouhém formalistickém hledání nepřípustnosti dovolání". Nejvyšší soud v souladu se svou judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že napadené rozhodnutí krajského soudu není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud výslovně konstatoval, že vlastnické právo stěžovatelů sice bylo omezeno stavbou oplocení (za níž se stěžovatelům dostává peněžité náhrady), to ovšem již neplnilo svou funkci a stěžovatelům nijak nebránilo v užívání stavbou nedotčeného pozemku.
15. To, že první vedlejší účastník a druhá vedlejší účastnice v rozporu s pravomocným rozsudkem městského soudu (vydaném v řízení vedeném pod sp. zn. 55 C 195/2010) oplocení z pozemku dosud neodstranili, přitom nebyla předmětem řízení o návrhu stěžovatelů na vydání bezdůvodného obohacení za neoprávněné užívání pozemku. Není přitom pravdou, jak tvrdí stěžovatelé, že krajský soud odmítl posoudit jimi uplatněný nárok i z hlediska nároku na náhrady škody. Krajský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že stěžovatelé neuplatňují další nárok, ale v podstatě jen "nabízejí" jinou právní kvalifikaci. Podle krajského soudu nejde ani o eventuální petit, neboť stěžovatelé požadují stále jen jedno plnění, a to žalovanou částku. Žalovaní tedy měli buď uplatnit nárok nový (na náhradu škody), nebo změnit svá žalobní tvrzení tak, že vedlejší účastníci se na jejich úkor neobohatili, ale porušili povinnost a tím jim způsobili škodu. To však stěžovatelé nečinili. Popsaný procesní postup krajského soudu neshledal Ústavní soud vybočujícím z mezí ústavnosti.
16. Stěžovatelé nesouhlasí také s tím, že jak městský soud, tak krajský soud nevyhověly jejich návrhu na aplikaci § 150 občanského soudního řádu. Ústavní soud připomíná svou judikaturu, podle které rozhodování podle § 150 občanského soudního řádu přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením, či nikoliv.
17. Městský soud jasně a srozumitelně vysvětlil, jaké okolnosti při aplikaci § 150 občanského soudního řádu považoval za důležité, zejména k námitce stěžovatelů vysvětlil, že neúčast třetího vedlejšího účastníka a čtvrté vedlejší účastnice u prvního jednání s mediátorem představovala sice porušení povinností vyplývajících z § 100 občanského soudního řádu, nebyla však takovým porušením (účastnil se jejich zástupce), které by vyústilo v rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení. Ústavní soud v uvedeném závěru městského soudu nespatřuje exces, který by si vyžadoval jeho kasační zásah. Ze strany stěžovatelů jde o pouhou polemiku s hodnocením existence důvodů zvláštního zřetele hodných, která však ústavněprávní roviny nedosahuje.
18. Krajský soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení (poté, co řádně odůvodnil, proč nepřistoupil k použití § 150 občanského soudního řádu), postupoval podle § 136 občanského soudního řádu, tedy na základě volné úvahy soudu. Krajský soud měl za to, že v předmětné věci jde o případ, kdy je odůvodněné rozhodnout podle pravidel tzv. přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb., která byla zrušena ke dni 17. května 2013. Způsob, jakým krajský soud tento závěr, učiněný ve prospěch převážně procesně neúspěšných stěžovatelů, je v souladu se závěry vyslovenými v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3559/15 ze dne 7. června 2016 (N 106/81 SbNU 681), v němž Ústavní soud uvedl, že se nejeví jako spravedlivé, aby v důsledku zrušení přísudkové vyhlášky úspěšný účastník získal na přiznané náhradě nákladů právního zastoupení na úkor neúspěšné strany mnohem více, než s čím mohl pro případ plného úspěchu ve sporu v době jeho zahájení počítat.
19. Ústavní soud z výše uvedených důvodů uzavírá, že napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatelé toliko polemizují s argumentací obecných soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňují vlastní právní názor, který jediný považují za správný. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
20. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti podle § 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. dubna 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu