Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. S., zastoupeného Mgr. Martinem Prosserem, advokátem se sídlem v Praze, Myslíkova 174/23, proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. července 2018 č. j. 1 T 344/2009-651 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. října 2018 č. j. 10 To 312/2018-667, a to o návrhu na odklad vykonatelnosti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. července 2018 č. j. 1 T 344/2009-651 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. října 2018 č. j. 10 To 312/2018-667, takto: Vykonatelnost usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. července 2018 č. j. 1 T 344/2009-651 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. října 2018 č. j. 10 To 312/2018-667 se odkládá.
Odůvodnění:
2. Dále stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost jmenovaného usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. července 2018 č. j. 1 T 344/2009-651 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. října 2018 č. j. 10 To 312/2018-667, na jejichž základě bude nucen nastoupit výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody.
4. Stěžovatel podal proti postupu prezidenta republiky, proti jeho sdělení a proti postupu Okresního soudu Praha-západ a jím vydané výzvě k nastoupení trestu ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 1 T 344/2009, ústavní stížnost. O té Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 36/17 , v jehož výroku konstatoval, že postupem Okresního soudu Praha - západ, jenž předcházel vydání výzvy k nastoupení trestu ze dne 5. října 2017 ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 344/2009, bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na obhajobu a kontradiktornost řízení dle čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu osobní svobody dle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (výrok I.). Ve zbytku se návrh odmítá (výrok II.). Ústavní soud v odůvodnění vyslovil závazný právní názor, který byly soudy v dalším postupu v trestní věci stěžovatele povinny respektovat. Následně vydaly nyní napadená usnesení o vykonání zbytku nepodmíněného trestu odnětí svobody stěžovatelem.
Je tedy zřejmé, že stěžovatel může být soudem nyní vyzván k nastoupení výkonu trestu odnětí svobody.
6. Aniž Ústavní soud předjímá konečný výsledek řízení o podané ústavní stížnosti, považuje za dané procesní situace odklad vykonatelnosti za nezbytný prostředek, kterým lze předejít negativnímu stavu, jenž by nastal, pokud by byl stěžovatel nucen nastoupit nepodmíněný trest odnětí svobody předtím, než by Ústavní soud ve věci rozhodl. Ústavní soud neshledal žádné okolnosti, které by svědčily o veřejném zájmu, který by bránil odkladu vykonatelnosti, a rovněž neshledal, že by odklad vykonatelnosti bránil realizaci oprávnění třetích osob, jež by mělo vyplynout z napadených rozhodnutí.
7. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že byly naplněny podmínky ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a návrhu na odklad vykonatelnosti předmětných usnesení vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2019
David Uhlíř v. r. předseda senátu
14. Nesprávný je podle názoru stěžovatele i výrok o délce výkonu zbytku trestu. Nevzal totiž v úvahu délku již vykonaného trestu ani skutečnost, že dalších téměř osm měsíců byl stěžovatel zbaven osobní svobody nikoliv svou vinou, ale procesním pochybením na straně soudu. Pokud by soud prvého stupně při vydávání výzvy k nástupu trestu postupoval v souladu se zákonem, nemuselo by vůbec dojít k porušení základních práv stěžovatele. I pokud by rozhodnutí soudu prvého stupně o skutečnosti, že si zbytek trestu vykoná, bylo věcně správné, měl soud zohlednit i dobu, po kterou stěžovatel vykonával trest odnětí svobody bez právního důvodu a jednoznačně konstatovat, kolik měsíců či dnů trestu odnětí svobody má ještě stěžovatel vykonat. Výrok rozhodnutí je tak podle názoru stěžovatele nesprávný a nevykonatelný. Pokud dovodil, že stěžovatel měl vykonat celý zbytek trestu odnětí svobody, tedy bez zohlednění osmi měsíců, které již vykonal, soud bez jakéhokoliv odůvodnění stěžovateli zvýšil trest odnětí svobody z původních dvaceti na dvacet osm měsíců, což je zcela nezákonné a zcela nepřijatelné.
15. V důsledku amnestie a na ni navazujících rozhodnutí ve věci fakticky dochází ke zhoršení právního postavení stěžovatele. Soudy by však neměly aplikovat agraciační ustanovení způsobem, který by k takovému zhoršení vedl. Stížnostní soud závěry soudu prvého stupně plně podpořil, proto stěžovatel navrhuje zrušení i jeho rozhodnutí.
16. Krajský soud v Praze ve vyjádření odkázal na své napadené rozhodnutí, v jehož odůvodnění se s námitkami stěžovatele vypořádal. Vyjádřil přesvědčení, že závěry plenárního nálezu Ústavního soudu při svém rozhodnutí respektoval a žádná ústavně zaručená práva stěžovatele svým postupem neporušil.
17. Okresní soud Praha-západ ve svém vyjádření uvádí, že stěžovatel byl v době propuštění na základě amnestie rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. 8. 2016, č. j. 14 T 70/2016-231, uznán vinným ze spáchání přečinu legalizace výnosů z trestné činnost podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se dopustil v době od 12. 6. 2015 do 14. 8. 2015. Rozsudek pak ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2016, č. j. 11 To 437/2016-258, nabyl právní moci dne 10. 11. 2016. Dále pak bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 1. 2017, č j 14 T 172/2016-305, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017, č. j. 9 To 156/2017-342, uznán vinným ze spáchání přečinů ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku. Rozsudek nabyl právní moci dne 26. 4. 2017. Okresní soud poté ve veřejném zasedání rozhodl, že stěžovatel zbytek uloženého nepodmíněného trestu vykoná. Přitom plně respektoval plenární nález Ústavního soudu a dal stěžovateli příležitost, aby se vyjádřil k případnému porušení podmínky amnestie. Podmínka amnestie přitom byla formulována tak, že se odsouzený v době odpovídající lhůtě pro zahlazení odsouzení nedopustí trestného činu a nikoli, jak obhajoba namítá, že povede řádný život. Soud tedy mohl své rozhodnutí zaměřit pouze na otázku, zda se odsouzený dopustil či nedopustil trestného činu. Pokud by soud bral v úvahu i jiné otázky, tedy zejména tvrzené vedení řádného života, v podstatě by zasahoval do amnestijního rozhodnutí prezidenta, což mu nepřísluší. Pokud bylo prokázáno, že stěžovatel byl ve stanovené době pro zahlazení dvakrát soudně trestán, neměl soud jinou možnost, než výkon zbývající části trestu nařídit.
18. Vyjádření byla zaslána stěžovateli na vědomí.
19. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
20. Ústavní soud reagoval k návrhu stěžovatele vydáním nálezu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 36/17 , na situaci, kdy Ústava ani trestní řád neobsahují právní úpravu, která by výslovně předjímala udělení amnestie s rozvazovací podmínkou, jaká byla obsažena v čl. III odst. 1 rozhodnutí o amnestii. Pokud rozhodnutí o amnestii svázalo prominutí trestu se splněním podmínky, že se osoba nedopustí trestného činu ve stanovené době a ke spáchání trestného činu v předmětné době dojde, nebylo jednoznačně stanoveno, kdo a jak má v této situaci otázku dopadu amnestie posoudit.
Ústavní soud konstatoval, že rozhodovat o porušení amnestijní podmínky náleží soudu, a to tomu soudu, jehož věcná a místní příslušnost vyplývá z ustanovení § 368 tr. ř., který upravuje primární rozhodování soudu o účasti osoby na amnestii.
21. Skutečnost, že rozhodnutím soudu o výkonu trestu se zásahem orgánu veřejné moci situace odsouzeného v posuzovaném případě zhorší, se odráží v požadavku, aby věc byla soudem projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť rozhodování se svým významem blíží prvotnímu rozhodování o trestu (bod 39 nálezu). Plný ústavně konformní výklad ustanovení § 368 tr. ř. podle názoru Ústavního soudu vyžaduje, aby soud rozhodl ve veřejném zasedání, v němž by měl stěžovatel možnost předstoupit před soud a polemizovat se závěrem, že porušil podmínky amnestijního rozhodnutí (např. se může jednat o odsouzení po udělení podmíněné amnestie za trestný čin, kterého se podmíněně amnestovaný dopustil před vyhlášením amnestie, které by bylo mylně bráno jako porušení amnestijní podmínky apod.).
Stále však platí, že soudní přezkum amnestijního rozhodnutí je v zásadě vyloučen, protože by tím soudní moc působila proti výkonu příslušné prerogativy prezidenta republiky, která představuje prvek ústavně založené výjimky z řádného pořadu práva, a tedy ve své podstatě omezení moci soudní (jak Ústavního soudu konstatoval v usnesení ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 4/13 , na které předmětný nález odkazuje).
22. V posuzovaném případě z vyžádaného spisového materiálu vyplývá, že Okresní soud Praha-západ jako soud věcně a místně příslušný podle § 368 tr. ř. konal dne 30. 7. 2018 veřejné zasedání za přítomnosti stěžovatele i jeho obhájce, v němž provedl dokazování mimo jiné dvěma rozsudky Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 14 T 70/2016 a sp. zn. 14 T 172/2016, z nichž zjistil, že stěžovatel byl odsouzen za přečiny, kterých se dopustil v době plynutí podmínky amnestie. Stěžovatel měl možnost se k těmto zjištěním v průběhu veřejného zasedání vyjádřit.
Skutečnost, že se dopustil trestného činu po propuštění z výkonu trestu na základě amnestie, nezpochybňoval. Poukazoval však předně na to, že v současné době žije řádným životem a proto žádal, aby soud prodloužil podmínku. Obecné soudy, byť ocenily snahu stěžovatele vést aktuálně řádný život, konstatovaly, že stěžovatel podmínku rozhodnutí o amnestii nesplnil a je proto namístě, aby soud (ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 36/17 ) rozhodl o tom, že nevykonanou část uloženého trestu stěžovatel vykoná.
Žádné další okolnosti pro posouzení soudu o splnění či nesplnění podmínky rozhodnutí o amnestii nejsou relevantní. S tímto odůvodněním soud prvého stupně návrhy na provedení dalších důkazů odmítl.
23. Ústavní soud neshledal, že by došlo v daném případě k porušení práva na spravedlivý proces v neprospěch stěžovatele nebo k porušení povinností obecných soudů. Popsaným postupem obecné soudy vyhověly požadavkům nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 36/17
. Vzhledem k tomu, že se reálně zásahem soudu situace stěžovatele zhorší (bude muset vykonat zbytek uloženého trestu), soud jeho věc projednal v jeho přítomnosti a mohl se vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Z plenárního nálezu nelze dovodit, že by se na rozhodování soudu měla analogicky aplikovat ustanovení § 330, resp. § 332 tr. ř. ani s nimi související ustanovení § 83 a § 91 tr. zákoníku. Takový postup by představoval změnu v rozhodnutí o amnestii jasně definovaného rozsahu amnestie a ve svém důsledku by se jednalo o nedovolený zásah soudní moci do výhradního práva prezidenta republiky.
24. Na rozhodování soudu o nesplnění podmínky amnestie není možné vztahovat analogicky další ustanovení trestních předpisů o pravidlech při rozhodování o zahlazení trestů (§ 105 tr. zákoníku), rozhodování o osvědčení se ve zkušební době spolu s možností amnestijní podmínku prodloužit (§ 83 tr. zákoníku) nebo lhůty fikce osvědčení se, pokud soud nerozhodne o výkonu zbytku trestu u podmíněně propuštěného (§ 91 odst. 3 tr. zákoníku). Původní ústavní deficit neexistence jasného stanovení kompetence orgánu veřejné moci, který má věcnou a místní pravomoc rozhodnout o nesplnění definované podmínky v rozhodnutí o amnestii, Ústavní soud odstranil ústavně konformním výkladem § 368 tr.
ř. K analogii, tj. k obdobnému (přiměřenému) použití jiných ustanovení, se přistupuje tam, kde danou situaci nelze řešit použitím konkrétního ustanovení. Prostor pro další analogické použití pravidel z ustanovení vztahujících se na rozhodování v jiných situacích, které trestněprávní předpisy upravují, není dán, neboť znění rozhodnutí o amnestii mezeru, kterou by bylo nutné analogií překlenout, nevytváří.
25. Nelze přehlédnout, že podmínky, které prezident pro účast na amnestii v tomto bodě stanovil, jsou zpravidla mírnější, než podmínka vedení řádného života, kterou požadují trestní předpisy pro případ rozhodování soudů o osvědčení se ve zkušební době podmíněného odsouzení nebo podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Záleželo jen na stěžovateli, jak se k výhodám, které mu rozhodnutí o amnestii nabízelo, postaví. Pokud by v pětileté lhůtě nespáchal žádný trestný čin, podmínku by splnil a výhody ze zmírnění předchozího trestu by plně čerpal.
26. Výrok napadeného usnesení soudu prvého stupně ve znění, že stěžovatel "vykoná zbytek nepodmíněného trestu odnětí svobody", plně koresponduje s textem rozhodnutí o amnestii čl. III body 1 a 2. Z uvedeného výroku zcela jistě nevyplývá, že by stěžovatel měl na základě rozhodnutí soudu vykonat znovu celý uložený trest, jak dovozuje stěžovatel.
27. Lze tedy shrnout, že procesní postup, aplikovaný obecnými soudy byl opřen o platná zákonná ustanovení a plně vyhověl závěrům nálezu Ústavního soudu. Jejich rozhodnutí mají zákonný podklad a nelze je hodnotit jako protiústavní zásah.
28. Protože Ústavní soud nezjistil, že napadenými rozhodnutími bylo dotčeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele, podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. dubna 2019
David Uhlíř v. r. předseda senátu