Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. N., CSc., zastoupeného doc. Mgr. Ing. Danielem Novákem, CSc., advokátem v Praze 3, Soběslavská 68, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 293/2008-693 ze dne 13. listopadu 2008 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 P 216/2003-614 ze dne 12. prosince 2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení práva na spravedlivý proces, zejména porušení rovného postavení účastníků řízení spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Obecné soudy projevily nerovný přístup k účastníkům řízení v tom, že ve skutečnosti zjišťovaly pouze poměry stěžovatele a nikoliv matky dětí; spokojily se jen s konstatováním, že celodenně pečuje o malé děti, z nichž dvě pocházejí z jejího mimomanželského vztahu. Dále prý již její výdělkové možnosti nebyly zjišťovány, i když z předložených důkazů, které matka nezpochybňovala, vyplynulo, že je majetná a má příjmy z nemovitého majetku.
Stěžovatel dodal, že soudy oproti tomu nezohlednily to, že on sám - podle provedeného dokazování - není přes veškerou snahu schopen zvýšit své příjmy, které nedosahují hranice 10.000,- Kč měsíčně. Obecné soudy k jeho snaze nepřihlédly a vycházely pouze z obecných představ o tom, jaké by měl dosahovat výdělky ve srovnání s osobami obdobného vzdělání; pominuly věk a zdravotní stav stěžovatele a nepřihlédly ani k jeho ostatním závazkům. Kritizuje i to, že soudem přiznané výživné převyšuje jím vypočtené odůvodněné potřeby dětí a tento vzniklý "přeplatek" si ponechává neodůvodněně matka a jednostranně o jeho využití rozhoduje, třeba i ve prospěch jejích dětí z mimomanželského vztahu. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 17. dubna 2009 sdělil stěžovatel Ústavnímu soudu, že ke splnění povinnosti výživného byl podán návrh na nařízení exekuce, ta byla nařízena a byl již vydán exekuční příkaz. Uvedl, že proti usnesení soudu o nařízení exekuce podal odvolání.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 35 Co 293/2008-693 ze dne 13. listopadu 2008 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o snížení výživného tak, že původně stanovené výživné snížil na částku 3.500,- Kč měsíčně pro již zletilého T., 3.000,- Kč měsíčně pro nezletilou K., 2.500,- Kč měsíčně pro nezletilého V. a na částku 2.000,- Kč měsíčně pro nezletilého J.; ve výroku o zamítnutí návrhu na střídavou výchovu pro 3 mladší děti rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Podrobně rozvedl, jakými skutkovými zjištěními se při svých úvahách řídil, posoudil schopnosti, možnosti a majetkové poměry obou rodičů, přihlédl i k odůvodněným potřebám všech dětí účastníků a dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro snížení výživného, nikoliv však až na částky, které navrhoval stěžovatel. Zabýval se rovněž i námitkami směřujícími proti zamítnutí stěžovatelova návrhu na střídavou výchovu a svůj závěr opět řádně a široce odůvodnil.
Především je nutno uvést, že byť stěžovatel napadl ústavní stížností rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího jako celek, z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že svými námitkami brojí pouze proti výroku týkajícímu se výživného na děti účastníků a nikoliv též proti výroku o zamítnutí návrhu na střídavou výchovu. Ústavní soud se proto ve smyslu ústavní stížnosti a uplatněných námitek zabýval pouze výrokem týkajícím se výživného.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy posoudily zjištěné skutečnosti a jaké závěry z těchto skutečností vyvodily. V této souvislosti stěžovatel namítal nerovné zacházení s účastníky, které mělo spočívat v tom, že obecné soudy zkoumaly pouze jeho možnosti a poměry a ne možnosti a poměry matky. Ústavní soud této námitce nepřisvědčil. Ze spisu - ve vztahu k předmětnému návrhu stěžovatele - vyplývá, že soud prvního stupně i soud odvolací prováděly rozsáhlé dokazování nejen ke zjištění možností, schopností a celkových poměrů stěžovatele, ale tato zjištění rovněž prováděly i ve vztahu k matce.
Nelze proto z postupu obecných soudů dovodit nerovný přístup k účastníkům řízení. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy obou stupňů zjištěné skutečnosti také podrobně hodnotily. Je zde patrno, že přihlédly i k vlastnictví nemovitostí a celkovým majetkovým poměrům jak na straně stěžovatele, tak i na straně matky. Stejně tak nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že obecné soudy nezkoumaly odůvodněné potřeby všech nezaopatřených dětí a že nepřihlédly k jeho vlastním výpočtům důvodné potřeby dětí, které - podle jeho názoru - ani matka nezpochybňovala.
Ani ze spisu ani z odůvodnění napadených rozhodnutí správnost stěžovatelových námitek dovozovat nelze. Obecné soudy na základě předkládaných tvrzení a důkazů zjistily odůvodněné potřeby dětí dostatečně průkazně a bez pochybností. Ze spisu nelze také vyvodit, že by matka souhlasila s vyčíslením odůvodněných potřeb dětí tak, jak je stěžovatel provedl.
Ústavní soud v této souvislosti ještě podotýká, že obecné soudy při provádění dokazování a zejména pak při hodnocení důkazů postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je vymezena v ustanovení § 132 o. s. ř. Jejich skutková zjištění vyplývají z provedených důkazů a nelze zde dovozovat ani svévoli ani extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci pouze postupovaly podle podústavního práva, které aplikovaly způsobem ústavně konformním. Jejich rozhodnutí nebyla způsobilá porušit základní právo stěžovatele na spravedlivý proces a v řízení nelze spatřovat ani nerovné zacházení s účastníky řízení, jak stěžovatel namítal. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími základní práva stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně porušena nebyla.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. června 2009
František Duchoň předseda senátu