Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Bacovského, zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, sídlem 5. května 1050/66, Praha 4 - Nusle, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. listopadu 2021 č. j. 14 C 289/2021-31, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníka řízení, a Správy služeb hlavního města Prahy, sídlem Kundratka 1951/19, Praha 8 - Libeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že vedlejší účastnice se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") domáhala po stěžovateli zaplacení částky 2 150 Kč s příslušenstvím, a to z titulu nároku na zaplacení požadované částky představující úhradu za odtah a parkovné motorového vozidla, jehož je stěžovatel provozovatelem. Obvodní soud v záhlaví specifikovaným rozsudkem žalobě vedlejší účastnice v plném rozsahu vyhověl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 2 150 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 150 Kč od 5.
10. 2020 do zaplacení (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení částku 700 Kč (výrok II.). Obvodní soud měl z provedeného dokazování za prokázané, že vozidlo stěžovatele parkovalo dne 1. 9. 2020 ve 12:50 hodin na vyhrazeném parkovišti a příslušný strážník oprávněně rozhodl o jeho odstranění podle § 27 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen "zákon o silničním provozu"). K poukazu stěžovatele, že ve skutkově obdobném sporu, který byl u obvodního soudu veden pod sp. zn. 27 C 120/2020, byla žaloba totožné vedlejší účastnice zamítnuta, obvodní soud konstatoval, že ve zmíněné věci rozhodoval na základě jiných skutkových zjištění, kdy žalobkyně neunesla své důkazní břemeno k tvrzení, že byl odtah řádně nařízen příslušným strážníkem.
Naproti tomu v nyní posuzované věci byl odtah strážníkem řádně nařízen a nebylo prokázáno, že by byl pokyn k odtažení vozidla nezákonný.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popisuje dosavadní průběh řízení a dále tvrdí, že vozidlo neparkoval v rozporu s právními předpisy a že odtah byl nezákonný. Opětovně poukazuje na věc vedenou u obvodního soudu pod sp. zn. 27 C 120/2020 s tím, že jde po skutkové stránce o věc analogickou. Je přesvědčen, že v případě skutkově analogických věcí nelze vydat dvě zásadně odlišná rozhodnutí. Má za to, že obvodní soud učinil závěr o tom, že odtah vozidla byl nařízen strážníkem řádně, pouze na základě vyjádření Oddělení kontroly a stížností Městské policie hlavního města Prahy, což podle něj není rozhodnutí, kterým by byl soud vázán, a nejde ani o důkaz, že strážník rozhodl podle § 27 odst. 5 zákona o silničním provozu oprávněně.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost.
Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud především poukazuje na skutečnost, že předmětná částka ve výši 2 150 Kč s příslušenstvím je ve světle judikatury Ústavního soudu částkou bagatelní (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1744/18 , všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. usnesení ze dne 4. 4. 2007 III. ÚS 748/07, nález ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12
(N 132/66 SbNU 61) aj.] najevo, že v takových případech - s výjimkou excesivních rozhodnutí, za nějž však nyní napadené rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
7. Již v mnoha svých rozhodnutích Ústavní soud podotkl, že u bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě nynějšího stěžovatele. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce (srov. např. usnesení ze dne 2. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1744/18 ).
8. U bagatelních částek lze tak ústavní stížnost považovat za opodstatněnou jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12 , ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12 aj), což však není splněno v nyní posuzované věci.
9. Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku obvodního soudu je zřejmé, že obvodní soud se řádně vypořádal jak s námitkami stěžovatele týkajícími se žalované částky ve výši 2 150 Kč s příslušenstvím, tak i s poukazem stěžovatele na podle jeho mínění skutkově totožné rozhodnutí ve věci vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 27 C 120/2020. Zdůraznil, že ve stěžovatelem zmiňované věci sp. zn. 27 C 120/2020 rozhodoval na základě jiných skutkových zjištění, kdy žalobkyně neunesla své důkazní břemeno k tvrzení, že byl odtah řádně nařízen příslušným strážníkem.
Naproti tomu v nyní posuzované věci byl odtah strážníkem řádně nařízen a nebylo prokázáno, že by byl pokyn k odtažení vozidla nezákonný (sub bod 2). Obvodní soud při svém rozhodování vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí. Rozhodnutí obvodního soudu tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. března 2022
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu