Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti R., spol. s r.o., zastoupené JUDr. J. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 15 Co 79/2004-48 ze dne 6. 5. 2004 ve znění opravného usnesení č.j. 15 Co 79/2004-50 ze dne 11. 5. 2004, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Porušení svého základního práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Městský soud v Praze postupoval v rozporu s Ústavou ČR, jestliže změnil dosavadní zamítavý rozsudek soudu I. stupně; neprávem dospěl k závěru, že pro započtení (ve smyslu ustanovení § 580 a násl. občanského zákoníku) není rozhodující existence vzájemných pohledávek v oblasti závazkového práva, neboť žalovaná částka nepředstavuje majetkovou sféru žalobce, nýbrž se jedná o majetkovou sféru vlastníků jednotek, kterou žalobce jako správce spravuje, takže vůči této pohledávce nelze započíst pohledávku žalovaného z titulu náhrady škody vůči žalobci.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zejména uvedl, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že existuje pohledávka žalobce vůči němu, která vznikla jako nedoplatek na vyúčtovaných nákladech za správu domu; stěžovatel jako žalovaný tuto částku kompenzoval se svou pohledávkou ve výši úhrady za opravu elektrického rozvaděče, již měl zajistit právě žalobce jako správce domu. Dále prý bylo zjištěno, že žalobce stěžovatele o předmětnou částku upomínal, byla potvrzena existence smlouvy mezi žalobcem a stěžovatelem o zajišťování správy společných částí domu, v níž se žalobce - mimo jiné - zavázal zajistit dodávku energií do společných prostor domu, dále provoz a údržbu společných technických zařízení domu a zajistit neprodleně odstranění havarijních stavů, běžné opravy a udržování domu.
Tam, kde náklady nepřekročí 5.000,- Kč byl žalobce zavázán obstarat průběžnou úhradu z prostředků na údržbu a opravy. Dále bylo prokázáno, že došlo k poškození domovního elektrického rozvaděče, což bylo žalobci známo. Stěžovatel sám objednal opravu elektrického rozvaděče, která byla provedena a stěžovatel ji uhradil. Konečně stěžovatel učinil úkon směřující k započtení jeho pohledávky za úhradu této opravy vůči pohledávce žalobce, uplatněné z důvodu nezaplacení vyúčtovaného nedoplatku nákladů na správu domu za rok 2000.
Žalobce tvrdil, že pohledávka stěžovatele vůči žalobci vůbec nevznikla, neboť se jednalo o opravu věci, která je příslušenstvím domu, a proto náklady nesou všichni vlastníci jednotek v domě podle velikosti svých spoluvlastnických podílů. Pokud stěžovatel provedl opravu elektrického rozvaděče na své náklady, měl podle názoru žalobce jejich výši uplatnit přímo u spoluvlastníků a nikoli u žalobce. Odvolací soud sice prý důvodnost stěžovatelovy pohledávky uznal, avšak její započtení nepovažoval za možné s odůvodněním, že se nejedná v případě žalobce jako správce o jeho majetkovou sféru, která se týká jen majitelů (bytových) jednotek.
Odvolací soud dovodil, že zánik pohledávek započtením nastane jen tehdy, setkají-li se pohledávky způsobilé k započtení, což v předmětné věci nenastalo. Žalovaná částka nepředstavuje, podle názoru odvolacího soudu, majetkovou sféru žalobce, nýbrž se jedná o majetkovou sféru vlastníků jednotek, kterou žalobce jako správce spravuje, "tedy je pro kompenzaci vzájemnost podmíněna vlastnickým a nikoliv závazkovým právem". Základním problémem věci je prý tedy zákonnost a zejména ústavnost postupu při kompenzaci.
Stěžovatel tvrdí, že jeho pohledávka byla k započtení způsobilá, protože zde existovaly vzájemné pohledávky mezi žalobcem a stěžovatelem, jejichž plnění je stejného druhu a vzájemně se kryjí. Z tohoto stanoviska stěžovatele vyplývá, že Městský soud v Praze v daném případě - na rozdíl od obvyklé praxe obecných soudů - prosazuje závěr, že vzájemnost pohledávek je podmíněna "homogenností" majetkových sfér, za kterou však nepovažuje nárok z úplaty za výkon správy majetku; tímto názorem zájmy a práva stěžovatele poškodil.
Stěžovatel dále tvrdí, že právní názor odvolacího soudu ve své podstatě opomíjí v řízení provedené důkazy "týkající se vzájemné pasivní a aktivní věcné legitimace účastníků ve vztahu k zániku žalobcovy pohledávky" v důsledku uplatněné námitky kompenzace ze strany stěžovatele, což je porušením čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné a ve svém důsledku protiústavní. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem č.j. 15 Co 79/2004-48 ze dne 6. 5. 2004 změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 3.115,80 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Neztotožnil se se závěrem soudu I. stupně, že pohledávka žalobce z titulu vyúčtování nákladů spojených se správou domu zanikla započtením škody, která vznikla stěžovateli úhradou faktury za opravu elektrického rozvaděče. Základním předpokladem započtení ve smyslu § 580 občanského zákoníku je totiž vzájemnost pohledávek (musí jít o závazky mezi týmiž subjekty, kdy věřitel jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak).
Žalobce však žaloval o uhrazení nedoplatků nákladů spojených se správou domu jakožto správce, který spravuje majetek vlastníků jednotek v předmětném domě. V daném případě se nejedná o vzájemné pohledávky, které by bylo možno započíst, neboť žalovaná částka nepředstavuje majetkovou sféru žalobce, nýbrž se jedná o majetkovou sféru vlastníků jednotek, kterou žalobce toliko spravuje. Proto vůči této pohledávce není možno započíst pohledávku stěžovatele z titulu náhrady škody vůči žalobci.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry, k nimž dospěl odvolací soud pokud jde o posouzení stěžovatelovy kompenzační námitky směřující proti žalobou uplatněné pohledávce. Ústavní soud vychází ze své ustálené rozhodovací praxe, z níž jednoznačně vyplývá, že nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů zásadně není porušením práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud obecné soudy k těmto závěrům dospěly na základě řádného posouzení zjištěného skutkového stavu. To se v souzené věci také stalo, neboť odvolací soud zjištění soudu prvého stupně skutkově nepřehodnocoval. Právní závěr odvolacího soudu je jasně, srozumitelně a přesvědčivě odůvodněn, nemá povahu svévole a nelze dovozovat ani extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry, jež z něho krajský soud dovodil. Jde o výklad tzv. běžného práva, který v souzené věci z hlediska ústavnosti nevybočuje a není tedy důvod, aby Ústavní soud do něho zasahoval.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. prosince 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu