Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. ThDr. Mgr. Eugena Sigismunda Freimanna, Ph.D., M.A., zastoupeného JUDr. Lenkou Vančatovou, advokátkou se sídlem Žitná 10, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 12. 2017, č. j. 28 C 462/2014-284, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2018, č. j. 22 Co 12/2018-321, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, č. j. 30 Cdo 2932/2018-338, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Soud prvního stupně žalobu stěžovatele ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, přičemž odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Následně podané dovolání Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovatel má za to, že v proběhlém soudním řízení vedlejší účastnice nepředložila žádné důkazy, jimiž by svá lživá tvrzení doložila. Stěžovatel je tak toho názoru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 10 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako další instance v pořadí posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí.
Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Z odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu se podává, že tento se žalobou stěžovatele pečlivě zabýval, když provedl řadu důkazů, a to včetně výslechu svědků. Důkazy hodnotil jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, načež uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by zveřejněním sporovaných článků došlo k porušení osobnostních práv stěžovatele. K odvolání, resp. dovolání stěžovatele se věcí následně zabýval jak odvolací, tak i dovolací soud, jež se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly a z ústavněprávního hlediska jim tak není čeho vytknout. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. února 2019
David Uhlíř v. r. předseda senátu