Celní dluh - povaha výzvy celního úřadu k zaplacení celního dluhu ručitelem
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti společnosti O., s. r. o., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, č.j. 30 Ca 80/2000 - 9, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, čj. 30 Ca 80/2000-9, se zrušuje.
Stěžovatel se svým návrhem, s tvrzením, že došlo k porušení základních práv chráněných čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě, jíž se domáhal přezkoumání rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni ze dne 11. 1. 2000, čj. 11004/1-2069/1/99, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu Folmava ze dne 30. 8. 1999, čj. 7434/99. Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 80/2000, a z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Celní úřad Folmava vydal dne 30.
8. 1999 pod č.j. 7434/99 - výzvu ručiteli (stěžovateli) k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka P. K., kterou byla stěžovateli uložena povinnost uhradit celní dluh ve výši 202 844,-- Kč, neboť dlužník jej v zákonem stanovené lhůtě neuhradil, a stěžovatel za něj poskytl Celnímu úřadu Folmava záruku ve výši 500 000,-- Kč. Odvolání stěžovatele, ve kterém namítal neplatnost záruční listiny, bylo výše uvedeným rozhodnutím celního ředitelství dle ustanovení § 50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. zamítnuto.
Krajský soud v Plzni pak shora označeným usnesením řízení o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal přezkoumání rozhodnutí správního orgánu - Celního ředitelství Plzeň, zastavil. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že v dané věci se jedná o procesní rozhodnutí, které je ve smyslu ustanovení § 248 odst. 2 o.s.ř. z přezkumné činnosti soudů vyloučeno; procesní rozhodnutí jsou taková, která se nedotýkají přímo práv účastníka vyplývajících z práva hmotného, ale týkají se pouze jeho práv procesních. V odůvodnění rozhodnutí soud dále uvedl, že v řízení bylo zjištěno, že stěžovatel se v záruční listině zavázal společně a nerozdílně s dlužníkem P.
K. uhradit celní dluh do výše 500 000,-- Kč v souvislosti s propuštěním zboží do celního režimu jiného než tranzitu. Rozhodnutí Celního úřadu Folmava o bezvýhradném přijetí záruční listiny bylo stěžovateli doručeno dne 27. 5. 1999 a vzhledem k tomu, že se výslovně vzdal práva na odvolání, nabylo téhož dne právní moci. Stěžovatel tedy zajišťoval závazek dlužníka z titulu nároku státu na clo ve smyslu ustanovení celního zákona. Celní úřad Folmava poté, co vyměřil dlužníkovi celní dluh a poté, co marně uplynula lhůta, kterou mu stanovil pro jeho zaplacení, vyzval ručitele k zaplacení splatného nedoplatku, tedy k splnění povinnosti, vyplývající pro něj z platného ručitelského závazku.
Napadené rozhodnutí proto není rozhodnutím ve věci vyměření cla, neboť správní řízení nalézací bylo ukončeno pravomocným stanovením celního dluhu celnímu dlužníkovi, kterým mu celní orgán založil povinnost hmotněprávního charakteru. Protože uloženou povinnost celní dlužník nesplnil, nastoupilo namísto řízení nalézacího řízení vykonávací či vymáhací, v němž celní orgán učinil příslušné procesní kroky v rámci vymáhání nedoplatků cla.
Celní orgán vyzve celního dlužníka, jenž nezaplatil splatný celní nedoplatek v zákonné lhůtě, aby tak učinil ve lhůtě náhradní a upozorní ho, že po uplynutí této náhradní lhůty přikročí bez dalšího k vymáhání celního dluhu. Uvedená výzva je dle závěru soudu procesním rozhodnutím a stejný charakter má i individuální správní akt vydaný v této fázi řízení ve vztahu k ručiteli, jímž se vyzývá, aby uhradil v příslušné lhůtě celní dluh za celního dlužníka z titulu ručení, když právním podkladem pro tento postup celních orgánů je existující ručitelský závazek.
To dovozuje soud z naprosto shodného účelu, ke kterému tento správní akt směřuje. Ručení, jako jeden z druhů zajišťovacích závazků, má vždy akcesorickou povahu, tedy nemůže existovat, aniž existuje závazek hlavní a povinnost plnit z tohoto právního vztahu vzniká ručiteli okamžikem, kdy dlužník celní dluh dobrovolně nesplnil. Povinnost plnit celní dluh proto nemohla být založena rozhodnutím celního orgánu, ale vznikla již nesplněním povinnosti dlužníka. Napadené rozhodnutí se proto mohlo dotknout jen procesních práv stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti, směřující proti uvedenému soudnímu rozhodnutí, především namítá, že od samého počátku považuje za neplatnou záruční listinu, na podkladě které byl uznán povinným k úhradě celního dluhu, přičemž tuto neplatnost zdůraznil v podané žalobě na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu. Dále stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudu, dle kterého je výzva k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka procesním rozhodnutím. Dle názoru stěžovatele je nutné na projednávanou problematiku aplikovat právní úpravu charakteru celního řízení nejbližší, což je právní úprava obsažená v § 303 až § 312 obchodního zákoníku.
Považuje proto za nepochybné, že výzvou k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka je zasaženo hmotněprávní postavení ručitele, neboť tímto úkonem byla přenesena povinnost na subjekt odlišný od dlužníka a tento subjekt je zasažen ve svých hmotných právech. Teprve právní mocí rozhodnutí - výzvy ručiteli k zaplacení splatného nedoplatku, je získán exekuční titul.
Z toho stěžovatel dovozuje, že v souzené věci došlo k "opomenutí" ústavní zásady ochrany práva (čl. 90 Ústavy ČR) a ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Proto navrhuje, aby Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, čj. 30 Ca 80/2000 - 9, zrušil. Stěžovatel prohlásil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v předmětné věci se jednalo o řízení podle hlavy druhé, části páté, o.s.ř. Soud nadále trvá na svém názoru, že se v dané věci jednalo o procesní rozhodnutí, které je dle ust. § 248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. vyloučeno ze soudního přezkumu na úseku správního soudnictví. Uvedená právní úprava však neznamená, že by byl stěžovatel zkrácen v právu na soudní ochranu, protože této ochrany se může domáhat v nalézacím řízení ve smyslu části třetí o.s.ř. prostřednictvím institutů zařazených v § 550 příp. § 451 a násl. o.z., jak ostatně uvedl ve svém rozhodnutí. Dále zdůraznil, že věc neposuzoval dle ustanovení § 57 zákona č. 337/1992 Sb., nýbrž podle § 73 tohoto zákona, který upravuje vymáhání daňových nedoplatků. Proto Krajský soud v Plzni navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a uvedl, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisového materiálu, bylo vydáno celní rozhodnutí, kterým bylo dlužníkovi uloženo peněžité plnění ve výši 202 844,-- Kč. Uvedenou částku dlužník ve lhůtě nezaplatil, a proto mu byla zaslána výzva k zaplacení uvedené částky. Patnáctidenní lhůty k podání odvolání proti této výzvě dlužník nevyužil a předmětnou částku nezaplatil. Celní úřad zaslal výzvu stěžovateli (ručiteli) k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka, kterou byl stěžovatel, s ohledem na jeho prohlášení o ručení ze dne 27.
5. 1999 (záruční listina), vyzván k zaplacení uvedeného nedoplatku. Výzvu ručiteli zhodnotil krajský soud jako výzvu učiněnou dle ustanovení § 73 zákona č. 337/1992 Sb. a mající charakter procesního rozhodnutí. Tento názor, který má z hlediska čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a navazujícího ustanovení § 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. pro danou věc rozhodující význam, Ústavní soud nesdílí. Dospěl proto k závěru, že ústavní stížnost je důvodná a pokud jde o podrobnější zdůvodnění, odkazuje účastníky na nálezy Ústavního soudu ve věcech rozhodnutých pod sp. zn. I.
ÚS 447/2000 a
II. ÚS 445/2000 , které jim byly již Ústavním soudem zaslány, s přihlédnutím k tomu, že účastníci souhlasili s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
Pokud krajský soud dospěl k názoru, že napadené rozhodnutí celního orgánu je jen úkonem procesní povahy, přestože má všechny atributy rozhodnutí správního orgánu, vytvořil zastavením řízení o podané správní žalobě stav, kdy stěžovateli byl znemožněn přístup k nezávislému a nestrannému soudu, který by jeho námitky, týkající se neplatnosti záruční listiny, mající základ v právu hmotném, posoudil. Jednal tak v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Proto Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, č.j. 30 Ca 80/2000-9, zrušil § 82 odst. 2, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 18. září 2001