Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Jakuba Haly, společnosti Entrance s.r.o., IČ 26929732, se sídlem Holandská 878/2, Brno, Terezy Hlavsové, a nezletilých Jakuba Haly a Magdaleny Halové, obou zastoupených zákonným zástupcem otcem Ing. Jakubem Halou, všech právně zastoupených Mgr. et Mgr. Romanou Hiklovou, advokátkou, se sídlem Pobřežní 4/370, 180 00 Praha 8 - Karlín, proti příkazu k domovní prohlídce Okresního soudu Praha - východ ze dne 26.
9. 2012, č. j. 0 Nt 1920/2012, a proti opatření Policie České republiky, Odboru korupce a ochrany zájmů EU, 2. oddělení ze dne 5. 10. 2012, č. j. OKFK-210-1576/TČ-2011-251002 o přibrání znalce Ing. Jiřího Bergera, za účasti Okresního soudu Praha - východ a Policie České republiky, Odboru korupce a ochrany zájmů EU, 2. oddělení jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé v prvé řadě namítají, že při domovní prohlídce byly zajištěny i věci nezletilých dětí Jakuba a Magdaleny Halových, které tyto potřebují pro svou školní výuku nebo slouží k jejich mimoškolním aktivitám. Věci zajištěné při domovní prohlídce byly předány ke zpracování znaleckého posudku znalcem Ing. Jiřím Bergerem. Nezletilé děti přitom v příslušném trestním řízení obviněné osoby vyjma svého strýce Michala Haly vůbec neznají. Domnívat se, že by jejich strýc či otec ukrýval jakákoliv data do věcí nezletilých dětí, je absurdní. Stěžovatelé přitom prohlašují, že jim vůbec není jasná důvodnost provedení prohlídky a z jakého důvodu byly zabrány věci právě toho kterého stěžovatele.
Dále stěžovatelé uvádějí, že z nařízeného příkazu k domovní prohlídce vyplývá pouze ta skutečnost, že policie má prohledávat "všechno, všechny možné aktivity". Z opatření o přibrání znalce ze dne 5.10.2012 vyplývá, že má znalec zadokumentovat "kde co" včetně "všeho" s tím, že smyslem přibrání znalce je najít "cokoliv" na "kohokoliv". Takto stanovený rozsah vrací Českou republiku do 50. let 20. století, kdy lze na základě spekulací, domněnek, bez respektování právního řádu a svévole státního orgánu kontrolovat kohokoliv a komukoliv zasahovat do jeho práv.
Stěžovatelé se také vyjádřili v tom smyslu, že jim není jasné, zda rozhodoval místně příslušný soud. Žádný ze stěžovatelů nemá bydliště v územní působnosti daného soudu. O osobách, pro které je stěžovatelům zabavován jejich majetek a zasahováno do jejich vlastnictví a soukromí neví nic vyjma stěžovatele Jakuba Haly a tento pouze ví, že má bratra Michala Halu a tento nebydlí v obvodu daného soudu. Stěžovatel je toho názoru, že tím, že soud se s otázkou své místní příslušnosti v napadeném rozhodnutí vůbec nevypořádal, rozhodl rozhodnutím, jež je nepřezkoumatelné a nezákonné.
Stěžovatelé proto mají za to, že nařízením a provedením domovní prohlídky byla dotčena jejich základní práva, zejména pak práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a čl. 7 a čl. 11 a čl. 12 odst. 1 a 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhují, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil a také, aby policii přikázal vydat věci, které při domovní prohlídce zajistila.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelů, že není možno při domovní prohlídce zajistit věci nezletilých dětí. Rovněž tak nepovažuje za absurdní, že by ve věcech nezletilých dětí mohl někdo ukrývat pro trestní řízení důležitá data. Datové nosiče by snadno mohly být označeny jako patřící nezletilým dětem, ač by tomu tak ve skutečnosti ani nebylo. Absurdní by tedy byl naopak závěr založený na pouhém tvrzení, že určitá věc patří nezletilé osobě, mělo vést k nemožnosti jejího zajištění při domovní prohlídce. Pokud jde o důvody konání domovní prohlídky, v ústavní stížností napadeného příkazu, ty jsou z jeho odůvodnění zcela zřejmé, a Ústavní soud na příkaz k domovní prohlídce pro stručnost odkazuje.
K argumentaci týkající se stanovení rozsahu domovní prohlídky je Ústavní soud nucen konstatovat, že tvrzení stěžovatelů v ústavní stížnosti neodpovídá skutečnosti. Okruh věcí relevantních pro trestní řízení, u kterých je předpoklad, že by mohly být při domovní prohlídce nalezeny, je v příkazu okresního soudu poměrně přesně vymezen.
K námitce stěžovatelů, že soud se v napadeném rozhodnutí vůbec nevypořádal s otázkou své místní příslušnosti, lze uvést, že není nutné ani obvyklé, aby se každé jednotlivé rozhodnutí soudu této otázce věnovalo. Tato námitka má ze strany stěžovatelů charakter pouhých spekulací a z příkazu okresního soudu je existence vazeb trestné činnosti, ke které mělo dojít (respektive jejích pachatelů), na pražský region zřejmá.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. ledna 2013
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu