Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného Mgr. D. C., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 42 Co 151/2004-163 ze dne 15. 4. 2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Odvolacímu soudu vytýká, že nedbal zásady rovnosti občanů před soudy tím, že mu s odvoláním na ustanovení § 150 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") nepřiznal náhradu nákladů řízení ani v jednom stupni. V odůvodnění napadeného rozsudku jsou sice uvedeny důvody, pro které tak odvolací soud rozhodl, avšak podle jeho názoru lze v tom spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti, což v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu není dostačující. Odvolací soud poukazuje za prvé na majetkové poměry žalobce, které však nebyly zkoumány, žalobce v tomto směru žádné skutečnosti netvrdil ani nebyly předloženy žádné důkazy.
V tom shledává stěžovatel porušení základního práva na spravedlivé řízení, protože obecný soud nedbal zásady rovnosti občanů před soudy, kdy majetkové poměry stěžovatele nijak nezkoumal ani k tomu nepřihlédl, což s ohledem na tíživou situaci stěžovatele, který byl po dlouhou dobu řízení nezaměstnaný, podstatně prohlubuje nerovnost účastníků řízení. Odvolací soud dále poukazuje na okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, polemizuje s opodstatněností žaloby proti stěžovateli, což nelze podle názoru stěžovatele subsumovat pod důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o.s.ř.
Naopak jde o pouhé právní posouzení "pasivně legitimovaného účastníka řízení", což může být v řízení o náhradu škody mnohdy složité, leč nesprávnost tohoto posouzení musí jít - podle názoru stěžovatele - vždy k tíži žalobce, obzvláště, když má právního zástupce. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek krajského soudu ve výroku III. a IV zrušil.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem č.j. 42 Co 151/2004-163 ze dne 15. 4. 2004 rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku ve věci samé vůči stěžovateli potvrdil. Změnil však rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně nepřiznal a nepřiznal mu ani náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem. Vzhledem k meritu ústavní stížnosti, jíž jsou napadeny pouze výroky o náhradě nákladů řízení, je rozhodnutí odvolacího odůvodněno takto: Odvolací soud dospěl k závěru, že jsou dány podmínky aplikace § 150 o.s.ř.
a že existují důvody hodné zvláštního zřetele, pro které je možné v řízení úspěšnému účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení nepřiznat. Výjimečnost tohoto případu lze spatřovat nejen v majetkových poměrech žalobce, nýbrž i v okolnostech, které vedly k soudnímu uplatnění nároku. Podání žaloby proti stěžovateli nelze považovat za neopodstatněné, jestliže žalobce při podávání žaloby vycházel z údajů, které vyplynuly z trestního rozsudku. Výkon pracovní činnosti stěžovatele pro druhého žalovaného v den dopravní nehody není situací natolik obvyklou, aby v době před podáním žaloby bylo možné bezpečně dovodit, že stěžovatel jako první žalovaný za škodu neodpovídá.
Navíc byl stěžovatel právě tím řidičem, který dopravní nehodu zavinil a způsobil žalobci škodu na zdraví s trvalými následky.
Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakékoliv možné nezákonnosti či procesního pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení vyskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do Ústavou ČR zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález sp. zn. I. ÚS 60/97
, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 11, str. 9 násl.).
K otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla (viz níže) nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98
ze dne 1. 11. 1999,
sp. zn. I. ÚS 30/02
ze dne 4. 2. 2003,
sp. zn. IV. ÚS 303/02
ze dne 5. 8. 2002, nepubl.). Je třeba si uvědomit, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu; není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Ústavněprávní dimenze by mohla otázka náhrady nákladů řízení dosáhnout teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu obecnými soudy bylo možné nalézt svévoli či extrémní rozpor s principy spravedlnosti (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98
; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98, z něhož lze tento úsudek dovodit). Pochybení daného rázu však Ústavní soud nezjistil. Ustanovení § 150 o. s. ř. váže nepřiznání náhrady nákladů řízení na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, přičemž vymezení (vymezování) obsahu tohoto poměrně neurčitého právního pojmu je úlohou soudů obecných. Při výkladu a aplikaci § 150 o. s. ř. je soud povinen mít vždy na zřeteli účel soudního řízení, tedy poskytování soudní ochrany právům (čl. 90 Ústavy ČR).
V takovém kontextu nejsou okolnostmi ovlivňujícími povinnost nahradit náklady řízení pouze skutečnosti stojící na straně účastníků řízení (typicky jejich majetkové a sociální poměry), nýbrž i další skutečnosti týkající se věci samé. O porušení ústavnosti by se mohlo jednat teprve tehdy, pokud by tyto soudy postupovaly, jak bylo výše zmíněno, zcela libovolně, což by mohlo být spatřováno především v tom, že své závěry nezdůvodní vůbec či je zdůvodní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají.
Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozhodnutí, krajský soud své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky zdůvodnil, a jeho argumenty nepochybně opodstatnění mají. Lze tedy dovozovat, že pokud nebyly v průběhu odvolacího řízení detailně zkoumány majetkové poměry stěžovatele, nebyla tato skutečnost pro spravedlivé rozhodnutí o nákladech řízení při aplikaci výjimečného ustanovení § 150 o.s.ř. klíčová. Podmínky derogačního rozhodnutí Ústavního soudu proto v daném případě nejsou dány, neboť k porušení základních práv stěžovatele, vytýkaných v ústavní stížnosti, v řízení před obecnými soudy nedošlo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. prosince 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu