Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl ve věci navrhovatelky V. R., takto: Návrh se odmítá.
Navrhovatelka ve svém podání ze dne 12. 9. 1999, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 14. 9. 1999, napadla rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 6 To 10/98, ze dne 17. 2. 1998, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále, sp. zn. 2 T 102/97, ze dne 20. 11. 1997. Těmito rozsudky obecných soudů byl její manžel uznán vinným z trestných činů podle § 158 odst. 2 a § 160 odst. 1 a 3 trestního zákona. Navrhovatelka tvrdí, že nebyla uplatněna zásada presumpce neviny, když její manžel byl odsouzen pouze na základě tvrzení jednoho, a to již odsouzeného člověka bez jakýchkoliv dalších důkazů.
Ústavní stížnost je podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba jen tehdy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. V daném případě však byl návrh podán někým, kdo nebyl účastníkem řízení, z něhož napadená rozhodnutí vzešla.
Jedná se tedy o návrh, který byl podán zjevně neoprávněnou osobou, a proto jsou zde dány podmínky pro jeho odmítnutí podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Návrh ani jinak nevykazuje náležitosti ústavní stížnosti. V návrhu není uvedeno, které základní právo nebo svoboda byly postupem soudu porušeny (§ 72 odst. 1 cit. zák.), nebylo z něho patrno, čeho se navrhovatelka domáhá, nebyly označeny důkazy, kterých se navrhovatelka dovolává (§ 34 odst. 1 cit. zák.), návrh nebyl zaslán v dostatečném počtu vyhotovení (§ 34 odst. 2 cit. zák.), nebyla k němu připojena kopie rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 4 cit. zák.), a navrhovatelka nebyla zastoupena advokátem (§ 30 cit. zák.).
Ústavnímu soudu se však vzhledem ke skutečnosti, že návrh podala zjevně neoprávněná osoba, jevilo zbytečné vyzývat navrhovatelku k odstranění vad návrhu. Na základě shora uvedených skutečností tedy Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 22. září 1999
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu