Použití § 142 odst. 3 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení ve sporu o konkrétní výši zadostiučinění za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaromíra Jirsy a soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Z. R., zastoupeného JUDr. Jiřím Trnkou, Ph.D., advokátem, se sídlem V. Talicha 1807/14, České Budějovice, proti výrokům II a III rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2021 č. j. 22 Co 211/2021-215, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Odůvodnění
I.
1. Včasnou podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí ve výrocích II a III o nákladech nalézacího a odvolacího řízení, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
2. Z napadeného rozhodnutí, jakož i vyžádaného soudního spisu vedeného u Okresního soudu v Berouně (dále též jen "okresní soud") pod sp. zn. 6 C 19/2020 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník") zaplacení částky 45 394 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené mu při výkonu veřejné moci a dále zaplacení částky ve výši 120 000 Kč s příslušenstvím jakožto přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Žalobu odůvodnil tak, že usnesením Krajského ředitelství Policie České republiky, Územního odboru Beroun, Oddělení služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 14. 2. 2017 č. j. KRPS-96070-63/TČ-2016-010271 bylo vůči němu zahájeno trestní stíhání pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle ustanovení § 196 odst. 1 trestního zákoníku, které skončilo až pravomocným zprošťujícím rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 1. 4. 2019 č. j. 1 T 77/2017-415.
3. O žalobě rozhodl okresní soud rozsudkem ze dne 24. 6. 2021 č. j. 6 C 19/2020-192 tak, že vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů obhajoby částku 43 215,34 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 43 215,34 Kč ode dne 2. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Výrokem II uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 108 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 120 000 Kč ode dne 2.
1. 2020 do 2. 6. 2020 a z částky 108 000 Kč ode dne 3. 6. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem III zamítl žalobu v části, jíž se stěžovatel proti vedlejšímu účastníkovi domáhal na náhradě nákladů obhajoby zaplacení částky 2 178,66 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 178,66 Kč ode dne 2. 1. 2020 do zaplacení. Výrokem IV uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení v částce 62 035,01 Kč.
4. Proti rozsudku okresního soudu podal vedlejší účastník odvolání do výroků II a IV s odůvodněním, že stěžovatel újmu vzniklou v souvislosti s nezákonným trestním stíháním dostatečně neprokázal. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu ve výroku II tak, že pro částku 80 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 80 000 Kč od 2. 1. 2020 do zaplacení se žaloba zamítá a v dalším se v tomto výroku potvrzuje (výrok I). Krajský soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že výše přiznaného zadostiučinění spočívá zcela na úvaze soudu. V takovém případě při posuzování otázky náhrady nákladů řízení podle jeho názoru nepřichází v úvahu aplikace ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., nýbrž ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. Pakliže tak krajský soud neučinil, pominul aplikovat kogentní ustanovení, a tím vybočil i z ustálené judikatury, což s sebou nese důsledky, jež nabývají ústavněprávního rozměru. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti přiblížil a odkázal též na nálezy sp. zn. I. ÚS 42/16
(N 53/80 SbNU 643) a sp. zn. I. ÚS 799/20
(N 162/101 SbNU 129).
6. Stěžovatel dále uvedl, že pro něho není daná věc bagatelní, když mu odvolací soud zcela upřel náhradu nákladů nalézacího řízení vůči žalovanému (vedlejšímu účastníkovi), neboť ta byla vyčíslena okresním soudem ve výši 62 000 Kč a vinou protiústavního rozhodnutí odvolacího soudu došlo k zásahu do jeho majetkové sféry. Stěžovatel byl povinen uhradit tyto prostředky svému právnímu zástupci, neboť nedošlo k jejich refundování (formou přiznání náhrady nákladů řízení) vedlejším účastníkem. Podle stěžovatele prohrál vedlejší účastník spor, přesto podle odvolacího soudu není stěžovateli povinen hradit náklady řízení, které si stěžovatel musí nést sám. Závěrem uvádí, že v konečném důsledku se tyto náklady řízení rovnají částce, kterou má být jeho nezákonné trestní stíhání "odčiněno".
8. Za vedlejšího účastníka se k ústavní stížnosti vyjádřil Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který uvedl, že napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do tvrzených ústavně zaručených práv, když o nákladech řízení bylo rozhodnuto zcela v souladu s úspěchem a neúspěchem účastníků řízení ve věci. Navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
9. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové relevantní skutečnosti. Nadto nelze přehlédnout, jak bylo o návrhu rozhodnuto.
12. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 42/16 zaujal právní názor, že ve sporech o přiměřené zadostiučinění podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, je třeba rozlišovat mezi posuzováním samotné existence nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci, tedy základu nároku, a rozhodováním o konkrétní výši přiměřeného zadostiučinění.
Rozhodování o ní, na rozdíl od posuzování existence újmy, obecně splňuje podmínky aplikace ustanovení § 136 o. s. ř., a tedy představuje úvahu soudu ve smyslu tohoto ustanovení. Neexistuje totiž žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění, respektive jeho výši. Proto přizná-li soud žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení § 142 odst. 3 o. s. ř. V takovém případě, tedy závisí-li rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu, umožňuje i částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu.
Žalobce nemůže být v rámci náhrady nákladů řízení sankcionován za ne zcela přiléhavý odhad výše budoucího přiznaného nároku (viz zejména bod 11 citovaného nálezu). Na tomto právním názoru je založena i následující judikatura Ústavního soudu [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 799/20 nebo
III. ÚS 2389/20
(N 209/109 SbNU 259)].
13. Právě uvedený právní názor krajský soud při rozhodování o náhradě nákladů před soudy obou stupňů nerespektoval. Sama existence nemajetkové újmy způsobené stěžovateli nebyla vůbec sporná, naopak byla uznána i vedlejším účastníkem; základ stěžovatelova nároku tedy byl prokázán. Krajský soud toliko na rozdíl od stěžovatele dospěl k odlišnému závěru co do konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu. Její určení, jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku, záviselo zcela na úvaze odvolacího soudu, což platí i přesto, že krajský soud odvolání vedlejšího účastníka částečně vyhověl a oproti nalézacímu soudu stěžovateli přiznal nižší částku jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu.
Proto při rozhodování o náhradě nákladů řízení bylo namístě uzavřít, že stěžovatel byl plně úspěšný při prokázání základu nároku a zčásti úspěšný při určení jeho výše, které ovšem záviselo na úvaze soudu, a za této situace tedy měl odvolací soud postupovat podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Odchylný postup by bylo možno zvolit jen tehdy, pokud by pro něj existovaly vážné důvody. Ty však krajský soud neshledal a jejich zřejmost se z obsahu spisu nepodává. Nelze za ně považovat ani ničím nepodložené tvrzení krajského soudu obsažené ve vyjádření k ústavní stížnosti, že stěžovatel uplatňoval částku zjevně nepřiměřenou.
Lze tedy uzavřít, že použitím ustanovení § 142 odst. 2 namísto § 142 odst. 3 o. s. ř. došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) a § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku nálezu uvedeno.