Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti H. D., zastoupené JUDr. L. S., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 11 Co 563/2003-286 ze dne 27. 4. 2004, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 11 Co 563/2003-286 ze dne 27. 4. 2004, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Sokolově č.j. 14 P 129/2000-234 ze dne 18. 2. 2003 ve znění doplňujícího rozsudku ve výrocích o určení povinnosti matky platit výživné tak, že matka je povinna platit výživné na nezletilou dceru G. nar. 26. 6. 1995 částkou 700,- Kč měsíčně k rukám otce vždy nejpozději do každého 15. dne v měsíci předem. Dále určil, že matka je povinna zaplatit na výživu nezletilé za dobu od 1.
11. 2000 do 30. 4. 2004 celkovou částku 210.000,- Kč převodem na účet nezletilé dcery, vedený u České spořitelny do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. V ostatních výrocích rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Napadeným rozsudkem bylo podle názoru stěžovatelky porušeno ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 90 a 95 odst. 1 ústavy ČR. Porušení svého základního práva na spravedlivý proces - porušení rovnosti účastníků řízení - spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Nesprávnost napadeného rozsudku tkví prý v tom, že soud ignoroval zásadu, že soudce je při rozhodování vázán zákonem. Krajský soud při stanovení doby, od které by měla platit výživné, vycházel z data 1. 11. 2000, aniž by bylo zřejmé, z jakého důvodu tomu tak je. Otec totiž nejdříve zadržoval nezletilou u sebe, a to od listopadu 2000 do února 2001, kdy bylo rozhodnuto o předběžném opatření, jímž byla stanovena střídavá péče rodičů. Při této střídavé výchově byla nezletilá v péči matky v měsících dubnu, červnu, srpnu, říjnu a prosinci 2001.
Od ledna 2002 byla nezletilá trvale v péči otce. Soudy obou stupňů se touto skutečností vůbec nezabývaly. Dále stěžovatelka namítala, že soud postupoval podle ustanovení § 85a odst. 2 zákona o rodině a uložil jí vytvořit nezletilé dceři úspory ve stanovené výši, ačkoliv neměla stálý příjem, který by tyto úspory umožňoval. Pracuje za minimální výdělek a měla jen mimořádný omezený příjem ze splátek za prodej nemovitosti, kterou spolu s bratrem získala v restituci. Tento příjem stěžovatelka investovala do domu v J., který slouží k jejímu bydlení (spolu s další dcerou).
Stěžovatelka všechny tyto skutečnosti doložila, avšak soudy je nesprávně zhodnotily. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje i na nemorální aspekt tohoto rozhodnutí ve vztahu ke druhé dceři, které nemůže zajistit úspory ve stejné výši. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil a nejdříve rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Usnesením I.ÚS 454/04-10 ze dne 19. 1. 2005 ustanovil Ústavní soud opatrovníka nezletilé dceři Gabriele, která je vedlejší účastnicí řízení o ústavní stížnosti, a to Městskou část Praha 4, kterou současně požádal o vyjádření k ústavní stížnosti. Přípisem ze dne 31. 1. 2005 č.j. 4 Om 265/2003 se Městská část Praha 4 postavení vedlejšího účastníka vzdala.
Přípisem ze dne 21. 1. 2005 vyzval Ústavní soud otce nezletilé, který je rovněž vedlejším účastníkem řízení o ústavní stížnosti, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil.vyjádřil. Přípisem ze dne 27. 1. 2005 sdělil otec nezletilé, že se postavení vedlejšího účastníka vzdává.
Okresní soud v Sokolově rozsudkem č. 14 P 129/2000-234 ze dne 18. 2. 2003 rozhodl o úpravě výživného takto: stěžovatelka je povinna přispívat na výživu nezletilé G. od 1. 11. 2000 částkou 5.500,- Kč měsíčně a od 1. 9. 2001 částkou 5.700,- Kč měsíčně, a to tak, že částku 500,- Kč (od 1. 11. 2000 do 31. 8. 2001) a částku 700,- Kč (od 1. 9. 2001) je povinna poukazovat k rukám otce vždy do 15. dne v měsíci předem; částku 5.000,- Kč měsíčně je povinna od 1. 11. 2000 poukazovat vždy do 15. dne v měsíci předem na vkladní knížku na jméno nezletilé.
Otci soud I. stupně uložil povinnost založit u České spořitelny vkladní knížku na jméno nezletilé. Dále soud I. stupně rozhodl o dlužném výživném za dobu od 1. 11. 2000 do 31. 1. 2003 v celkové výši 137.600,- tak, že částku 2.600,- Kč (dluh na běžném výživném) je matka povinna splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 300,- Kč k rukám otce počínaje měsícem dubnem, a částku 135.000,- Kč je povinna splácet v pravidelných měsíčních splátkách 11.250,- Kč, zasílaných na vkladní knížku dítěte, počínaje měsícem květnem.V odůvodnění uvedl, že je nepochybné, že od listopadu 2000 měl nezletilou ve své péči otec a stěžovatelka byla povinna od tohoto měsíce na její výživu přispívat.
S ohledem na výši příjmu matky, na předškolní věk nezletilé a s přihlédnutím k další vyživovací povinnosti stěžovatelky určil do srpna 2001 výživné částkou 500,- Kč měsíčně. Od září 2001 nezletilá nastoupila do školy, proto soud považoval za přiměřené výživné částku 700,- Kč měsíčně. Tuto částku stanovil stěžovatelce i na dobu, kdy neměla příjem z pracovního poměru, protože se jí nepodařilo prokázat, že předchozí pracovní poměr skončil ze zdravotních důvodů; proto soud dospěl k závěru, že stěžovatelka se tohoto zaměstnání vzdala bez vážného důvodu, aniž by měla zajištěno jiné zaměstnání.
Dále soud uvedl, že bylo prokázáno, že stěžovatelka má na dobu 4 let zajištěn ještě další pravidelný příjem ve výši 50.000,- Kč měsíčně z prodeje nemovitosti. Proto dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky § 85a odst. 2 zákona o rodině pro stanovení výživného v nadstandardní výši, neboť nezletilá má právo podílet se po tuto dobu na výrazně vyšší životní úrovni matky. Za částku přiměřenou dočasně nadstandardním majetkovým poměrům matky považoval soud částku 5.000,- Kč měsíčně a určil ji pro vytvoření úspor do budoucna (ukládání na vkladní knížku).
Soud dále při stanovení dlužného výživného započetl částky, kterými stěžovatelka do doby rozhodování soudu přispívala na výživu, a splátky dluhu na nadstandardním výživném stanovil tak, aby mohl být uhrazen do dubna 2004, kdy bude stěžovatelce doplacena poslední splátka na kupní cenu prodaných nemovitostí.
K odvolání stěžovatelky i otce nezletilé Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem č.j. 11 Co 563/2003-286 ze dne 27. 4. 2004 změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že uložil stěžovatelce povinnost platit na nezletilou dceru výživné v částce 700,- Kč měsíčně k rukám otce vždy nejpozději do každého 15. dne v měsíci předem. Dále jí uložil povinnost zaplatit za dobu od 1. 11. 2000 do 30. 4. 2004 celkovou částku 210.000,- Kč, a to uložením na účet na jméno nezletilé dcery, vedený u České spořitelny. V odůvodnění rozsudku uvedl, že bylo rozhodováno jen o výživném v návaznosti na skutečnost, že nezletilá byla svěřena do výchovy otce, a to od okamžiku, kdy ji otec převzal do své péče.
Okamžik převzetí nezletilé do péče otce byl nesporně zjištěn a byl jím měsíc listopad 2000. Dále odvolací soud uvedl, že při posouzení běžného výživného dospěl k závěru, že na určení soudu I. stupně není důvod cokoliv měnit, výše výživného je úměrná zjištěným poměrům, možnostem a schopnostem obou rodičů a v uvedených období odpovídá i odůvodněným poměrům nezletilé. V řízení pak bylo zjištěno, že běžné výživné je zcela zaplaceno v původní i navýšené částce. Proto bylo určeno, že stěžovatelka je i nadále povinna přispívat na výživu nezletilé částkou 700,- Kč měsíčně.
Při posouzení nadstandardního výživného se v zásadě ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že jsou splněny podmínky aplikace § 85a odst. 2 zákona o rodině, protože poměry stěžovatelky (v určitém období, kdy disponovala příjmy z realizace restituovaného majetku) odůvodňovaly stanovení výživného nadstandardního. Na tomto stanovisku setrval krajský soud i za situace, že stěžovatelka podle svého prohlášení část z ceny prodané nemovitosti převedla na matku, která nebyla restituentkou, ale z morálního hlediska jí takový podíl náleží, protože pečovala o původní vlastníky nemovitostí.
Odvolací soud dovodil, že se jednalo o jejich svobodné rozhodnutí, avšak stěžovatelka podle objektivního stavu podíl z prodaných nemovitostí (řádově miliony korun) přijala. Krajský soud dále uvedl, že nepolemizoval s tvrzením stěžovatelky o nutnosti zakoupení osobního automobilu ani o nutnosti zvelebení nemovitosti v Josefově; i vzhledem k těmto skutečnostem se však domnívá, že bylo v jejích možnostech v období od listopadu 2000 do konce dubna 2004 plnit alimentační povinnost nad její běžnou míru.
Nadstandardní výživné určil pevnou částkou 210.000,- Kč, protože v době jeho rozhodování (duben 2004) již byla stěžovatelce splacena poslední splátka z ceny nemovitosti; při určení celkové výše nadstandardního výživného vycházel ze stejné úvahy jako soud I. stupně, tj. z částky 5.000,- Kč měsíčně, což odpovídá výše uvedené celkové částce. Krajský soud však nevyhověl odvolání otce, který požadoval určit nadstandardní výživné částkou podstatně vyšší.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas matky s rozhodnutími obecných soudů, které jí pro určitou, časově omezenou dobu stanovily povinnost zaplatit nadstandardní výživné své nezletilé dceři a dále stanovily výživné od data, s nímž není srozuměna. Uvádí konkrétní námitky, jimiž poukazuje na nesprávnost rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatelka tedy především namítá, že soudy při stanovení doby, od kdy by měla platit výživné, vycházely z data 1. 11. 2000, i když od uvedeného data otec dceru zadržoval, pak teprve byla nařízena střídavá výchova a teprve od počátku roku 2002 byla dcera svěřena do výchovy otce. Namítá, že soudy se vůbec touto situací nezabývaly. Ústavní soud po přezkoumání spisu a ústavní stížnosti samotné konstatuje, že stěžovatelka tuto námitku uvádí obecně ve vztahu k výživnému jako celku; ve skutečnosti je však nutno ji posoudit odděleně, a to ve vztahu k běžnému výživnému a dále ve vztahu k výživnému nadstandardnímu.
Pokud jde o běžné výživné a o dobu, od níž má být plněno, obecné soudy (zejména soud I. stupně) se ve svém rozhodnutí náležitě vypořádaly se stanovením výživného pro budoucnost, ale i s výpočtem dlužného výživného za dobu, kdy dcera byla ve střídavé péči obou rodičů, protože vzaly v úvahu a započetly všechny platby, které stěžovatelka jako výživné zaplatila (blíže část III. shora). Z napadených rozsudku je přitom zřejmé - na rozdíl od tvrzení stěžovatelky - proč soudy vycházely z data 1. 11. 2000, jestliže dovodily, že od této doby bylo dítě reálně v péči otce.
Ve vztahu k výživnému nadstandardnímu je pak situace jiná; zde obecné soudy vycházely objektivně z určení doby, kdy matka tyto nadstandardní příjmy měla (tj. od května 2000) a z doby, kdy se dcera již na těchto příjmech nepodílela. Na úvaze obecných soudů Ústavní soud neshledal porušení práva na spravedlivý proces, jejich postup vychází ze zjištěných skutečností a je v souladu s úpravou obsaženou v zákoně o rodině. V jejich rozhodování nelze spatřovat ani necitlivý ani svévolný přístup k posouzení schopností a možností stěžovatelky platit určené výživné.
Druhá část námitek směřuje proti rozhodnutí obecných soudů, pokud jde o nadstandardní výživné. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy nezhodnotily nezbytnost oprav domku v J., ve kterém s druhou dcerou bydlí, ani nezbytnost nákupu osobního automobilu, který potřebuje k dopravě do zaměstnání i k návštěvám nezletilé dcery. Ústavní soud - k posouzení otázky, zda bylo dotčeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve vztahu k rovnému postavení účastníků řízení - si vyžádal od stěžovatelky podklady, z nichž vyplývá rozsah oprav domku i nákup automobilu.
Z těchto dokladů vyplývá, že zhodnocení nemovitosti proběhlo již v roce 2000 a 2001 (srov. znalecký posudek, kterým je stanovena cena nemovitosti v roce 2001 a vyplývá z něho i rozsah zhodnocení), kdežto předmětný vyšší příjem měla stěžovatelka až do dubna 2004. Existoval tedy dostatečný časový prostor k splnění stanovené povinnosti, ale i pro vytvoření obdobného zázemí pro starší dceru. Dále Ústavní soud posoudil i argumentaci obecných soudů (zde zejména soudu odvolacího), pokud jde o odůvodnění rozhodnutí o nadstandardním výživném.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy nezpochybňovaly důležitost opravy nemovitosti, ve které stěžovatelka bydlí se svou starší dcerou, současně však zdůrazňovaly objektivně existující skutečnost, že stěžovatelka v uvedeném období měla nadstandardní příjem; z hlediska zásad vyjádřených v zákoně o rodině správně akcentovaly právo dítěte, aby se mohlo přiměřeně podílet na životní úrovni rodičů, jež vyplývá i z jejich majetkových poměrů. Je proto na místě - a zde Ústavní soud přisvědčil argumentaci obecných soudů - postup podle § 85a odst. 2 zákona o rodině umožňující po určitou dobu přihlédnout k výrazně vyšším příjmům některého z rodičů.
Proto Ústavní soud - po posouzení všech podkladů - dospěl k závěru, že obecné soudy svým rozhodnutím o povinnosti platit po omezenou dobu nadstandardní výživné právo stěžovatelky na spravedlivý proces ani rovnost účastníků řízení zjevně neporušily. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. března 2005
JUDr. Ivana Janů v.r. předsedkyně senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Jitka Kučná