Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové ve věci ústavní stížnosti A. P., zastoupené Mgr. Václavem Kotkem, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 10, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 970/2023-341 ze dne 22. 11. 2023, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 3 To 156/2022-277 ze dne 9. 11. 2022 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi č. j. 3 T 135/2021-236 ze dne 30. 5. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi uznána vinou zločinem zpronevěry dle § 206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Toho se dopustila tím, že si ponechala finanční prostředky ve výši 3 042 614 Kč z celkové částky 3 250 000 Kč, kterou stěžovatelce zaslal poškozený za účelem, aby mu peníze vybírala a předávala v hotovosti, jelikož sám výběru peněz nebyl schopen. V červenci 2017 přestala stěžovatelka s poškozeným komunikovat a většinu svěřených finančních prostředků mu odmítla vrátit. Za tento zločin byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a výkon trestu jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. V adhezním řízení byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit poškozenému náhradu škody ve výši 3 042 614 Kč a se zbytkem nároku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Stěžovatelka proti rozsudku okresního soudu podala v celém rozsahu odvolání ke Krajskému soudu v Brně, ke kterému se zároveň odvolal i poškozený, a to proti adheznímu výroku. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil, pouze zrušil výrok o náhradě škody a znovu rozhodl tak, že stěžovatelka je povinna uhradit majetkovou škodu také spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 23. 2. 2022 do zaplacení. Ve zbytku zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu dovoláním. Namítala zejména nesprávné právní hodnocení výroku o náhradě škody a brojila rovněž proti výrokům o zamítnutí odvolání, jelikož zjištěná skutková tvrzení považuje za rozporná s provedenými důkazy a spočívající na nesprávném právním posouzení. Nejvyšší soud dovolání odmítl částečně z důvodu nenaplnění dovolacích důvodů a částečně jej shledal zjevně neopodstatněným. Nejvyšší soud se zabýval především námitkou promlčení práva na náhradu škody, kterou jako jedinou shledal právně relevantní. Této námitce však nepřisvědčil.
4. Stěžovatelka ve své rozsáhlé ústavní stížnosti podrobně opakuje veškeré námitky, které předestřela již v řízení před obecnými soudy. Jednání, za které byla odsouzena, podle jejího názoru neodpovídá použité právní kvalifikaci a nenaplňuje znaky trestného činu zpronevěry. Stěžovatelka především rozsáhle polemizuje s titulem, ze kterého jí byly finanční prostředky poskytnuty. Považuje je za darované, nikoliv svěřené za účelem správy peněz. Část argumentace stěžovatelky pak pracuje i s variantou půjčky, jak v některých ze svých písemných výzev údajně tvrdil i poškozený. Toto právní hodnocení pak stěžovatelka dává do souvislosti s možným promlčením práva. Stěžovatelka se totiž domnívá, že celé trestní oznámení poškozeného bylo příkladem zneužití trestního řízení k vymožení nároku, který by v civilním řízení byl promlčen (zanikl by pro promlčení práva). Stěžovatelka shrnuje, že existují minimálně dvě srovnatelné verze skutkového děje a svou verzi považuje za pravděpodobnější a soud ji měl dle zásady in dubio pro reo obžaloby zprostit.
5. Stěžovatelka považuje poškozeného za nevěrohodného, k čemuž předkládá řadu argumentů. Vyjmenovává, které části jeho svědeckých výpovědí považuje za nepravdivé, a za nevěrohodnou považuje také údajnou změnu právního důvodu převodu peněz na její účet, kdy poškozený od ní nejprve vymáhal půjčku a až následně podal trestní oznámení pro zpronevěru. K tomu následně stěžovatelka předkládá možné motivy pro převod peněz poškozeným, a to konkrétně zejména jeho snahu navázat se stěžovatelkou důvěrný vztah, který měl zahrnovat i nabídku k sňatku. Dle stěžovatelky se obecné soudy nijak nevypořádaly s nevěrohodností poškozeného, potažmo jeho dcery jako jedné z klíčových svědkyň.
6. Stěžovatelka dále brojí proti výroku o náhradě škody. Jedním z klíčových argumentů ústavní stížnosti je tvrzená absence aktivní legitimace poškozeného pro uplatnění nároku na náhradu škody. Poškozená tvrdí, že účet, ze kterého jí poškozený poslal peníze, byl vedený na jméno jeho manželky, která zemřela 2 roky před tímto převodem. Stěžovatelka se domnívá, že poškozený nebyl majitelem účtu, ze kterého jí byly svěřené finanční prostředky poskytnuty.
7. Z hlediska ústavněprávní argumentace se stěžovatelka omezuje na konstatování, že obecné soudy nejednaly v souladu s principy právního státu, porušily její právo na spravedlivý proces, stejně jako porušily princip subsidiarity trestní represe a princip presumpce neviny. Obecně pak stěžovatelka pro podporu svých závěrů cituje judikaturu Ústavního soudu k rozličným principům trestního řízení.
8. Předtím než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, a to s výjimkou výroku rozsudku okresního soudu o náhradě škody, neboť Ústavní soud není povolán rušit to, co již bylo zrušeno nebo změněno, a ústavní stížnost je přípustná.
9. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
10. Stěžovatelka se ve své stížnosti soustředí na představení vlastní verze příběhu převodu peněžních prostředků ze strany poškozeného. Argumentuje tím, že se fakticky jedná o civilněprávní nárok, který považuje pro promlčení práva za zaniklý. Předkládá své teze, které mají zpochybňovat věrohodnost poškozeného, přičemž detailně poukazuje na údajné rozpory v jeho výpovědích. Zpochybňuje některé jím tvrzené skutečnosti, jako například to, že si nepamatuje, že by ji požádal o ruku či že nebyl schopen výběru peněz v České republice. Veškerá tato (a další) detailní argumentace však ze své podstaty postrádá ústavněprávní relevanci. Ústavní soud v provedeném dokazování neshledal žádný zjevný rozpor či jiný exces, který by jej měl vést k výjimečnému přehodnocování provedeného hodnocení důkazů obecnými soudy. Se všemi předestřenými argumenty stěžovatelky se obecné soudy v napadených rozhodnutích vypořádaly ústavněprávně souladně.
11. Zároveň Ústavní soud podotýká, že z práva na spravedlivý proces neplyne povinnost obecných soudů vypořádat každý jednotlivý argument. Tím spíše je tomu tak, pokud, jako v tomto případě, stěžovatelka obecné soudy (i Ústavní soud) doslova zahlcuje představováním hypotetických alternativních verzí skutkového děje, které však ani patřičně nepodkládá důkazy, přičemž některé z těchto verzí příběhu se dokonce vzájemně vylučují. Na nepřehlednost, zmatečnost a invektivitu argumentů stěžovatelky ostatně poukázal již Nejvyšší soud v bodě 12 odůvodnění, a proto se i on, stejně jako nyní Ústavní soud, věnoval argumentům stěžovatelky v logických celcích, nikoli každému jednotlivě zvlášť, jelikož to vzhledem ke zmíněné zmatečnosti argumentace stěžovatelky ani není dost dobře možné.
12. Ani Ústavní soud tedy není povinen vypořádat veškeré dílčí námitky stěžovatelky, pokud se jimi již obecné soudy dostatečně zabývaly a pokud současně tyto námitky nejsou ústavněprávně relevantní. Postačí proto shrnout, že Ústavní soud z hlediska viny stěžovatelky považuje napadená rozhodnutí za zcela ústavně konformní. Sama stěžovatelka ostatně na straně 19 své ústavní stížnosti přiznává, že odmítla vyhovět výzvě poškozeného k vrácení peněz s tím, že se podle ní jednalo o dar. Obecné soudy však podrobně odůvodnily, proč se podle nich, stejně jako podle poškozeného o dar nejednalo.
13. Ústavní soud se dále podrobněji věnoval námitce absence aktivní legitimace poškozeného v adhezním řízení. V minulosti totiž Ústavní soud judikoval, že výrok trestního soudu v adhezním řízení je exekučním titulem, který musí snést test ústavnosti jako kterékoli jiné meritorní rozhodnutí soudu, čemuž odpovídají i nároky kladené na odůvodnění tohoto výroku (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3456/15 ze dne 9. 8. 2016). Postupem obecného soudu v adhezním řízení tedy může dojít k porušení základních práv a svobod, které bude vyžadovat kasační zásah Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1587 ze dne 15. 12. 2015). Na rozdíl od námitek stěžovatelky týkajících se výroku o vině, mají námitky ohledně výroku o náhradě škody dle hodnocení Ústavního soudu alespoň náznak ústavněprávní relevance.
14. Adhezní řízení je spojeno s několika kumulativními předpoklady, které musí být splněny, aby soud mohl uložit povinnost náhrady škody. Mezi tyto předpoklady patří mj. neexistence zákonné překážky uplatnění nároku, kam se řadí i nedostatek hmotněprávní legitimace na straně poškozeného, např. není právním nástupcem poškozeného (srov. Půry, F.: § 228 Náhrada škody nebo nemajetkové újmy, vydání bezdůvodného obohacení, In: Šámal, P. a kol.: Trestní řád: komentář. Praha: Beck, 2013). V případě, kdy je zjištěn nedostatek legitimace na straně poškozeného, jedná se o překážku uložení povinnosti k náhradě škody podle § 228 odst. 1 trestního řádu. V judikatuře obecných soudů lze nalézt případy, kdy osoba uplatňující nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy, případně vydání bezdůvodného obohacení, nebyla právním nástupcem poškozeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. 7 Tdo 676/2007).
15. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že dle jejího názoru poškozený nebyl aktivně legitimován pro vznesení nároku na náhradu škody, protože finanční prostředky převedl z účtu své zesnulé ženy, jak bylo popsáno výše. Jak uvádí odvolací soud, banka potvrdila, že majitelkou předmětného účtu byla zesnulá manželka poškozeného a že o jejím úmrtí neměla banka informace. Stěžovatelka tento argument vznesla i před obecnými soudy. Okresní soud námitku zhodnotil jako zcela irelevantní a shrnul, že "poškozený získal finanční prostředky v rámci dědického řízení v souvislosti s prodejem domu v B., tak jak bylo prokázáno, a to, že tyto finanční prostředky jsou majetkem poškozeného G.
K., o tom žádných pochyb zdejší soud neměl" (bod 14 rozsudku). Tyto závěry musel korigovat krajský soud, který uvedl, že některé závěry okresního soudu nejsou přesné, avšak z provedeného dokazování podle něj přesto plyne, že finanční prostředky patřily poškozenému. To následně potvrdil i Nejvyšší soud, který v bodě 13 svého usnesení uvádí, že nevznikly pochybnosti, že "jediny´m dědicem po zemřelé J. K. je právě její manžel, tedy poškozený. Tomu odpovídá jak výpověď jeho samotného, tak i jeho dcery jako druhé potenciální zákonné dědičky."
16. Ústavní soud tedy hodnotí, že odůvodnění adhezního výroku, které učinil okresní soud, by samo o sobě mohlo být potenciálně protiústavní z důvodu nepřezkoumatelnosti. Především se Ústavní soud nemůže ztotožnit se závěrem okresního soudu, že námitku nedostatku aktivní legitimace poškozeného "absolutně nebral v potaz". Tyto nedostatky odůvodnění však zhojil krajský soud a zejména Nejvyšší soud, s jehož odůvodněním se již Ústavní soud shoduje, respektive mu nemá co vytknout z hlediska ústavněprávního.
17. Posuzování aktivní legitimace poškozeného je primárně otázkou podústavního práva, která spadá do pravomoci obecných soudů. Ústavní soud tedy zásadně nemůže přezkoumávat, kdo byl skutečným majitelem prostředků na účtu, avšak postačí, že napadená rozhodnutí (konkrétně rozhodnutí krajského soudu a zejména Nejvyššího soudu) se tomuto aspektu věnovala a že jejich závěry jsou odůvodněné, logické a nikterak svévolné. Krajský soud v bodě 18 srozumitelně popsal úvahy, které ho vedly k závěru o splnění aktivní legitimace poškozeného, k čemuž bylo také provedeno vícero důkazů.
18. Ústavní soud navíc nemůže přehlédnout, že cílem ústavní stížnosti je především snaha dosáhnout revize právní kvalifikace jednání stěžovatelky a snaha zvrátit odsouzení z trestného činu. V této souvislosti se Ústavní soud přiklání k závěru Nejvyššího soudu, který v bodě 13 svého usnesení uvedl, že námitku stěžovatelky ohledně adhezního výroku "nelze jinak než odmítnout, neboť jejím prostřednictvím se obviněná snaží dosáhnout revize skutkových zjištění, se kterými nesouhlasí, avšak činí tak neúčinnými prostředky.".
Námitka absence aktivní legitimace poškozeného je zde využita zejména k posílení argumentace o nevěrohodnosti poškozeného. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že posouzení věrohodnosti osob zúčastněných na trestním řízení je taktéž primárně v kompetenci obecných soudů v souladu se zásadou přímosti a ústnosti trestního řízení. Přitom je třeba říci, že krajský soud se věrohodnosti poškozeného zabýval velmi podrobně, kdy správně poukázal např. i na to, že některé části výpovědi poškozeného sice jsou vnitřně rozporné, avšak motivem těchto vnitřních rozporností jsou patrně skutečnosti nesouvisející s podstatou trestního řízení (bod 20 rozhodnutí krajského soudu).
19. Ústavní soud konečně nemůže dát stěžovatelce za pravdu ani v tom, že by vedené trestní řízení bylo zneužito k vymožení částky, která by jinak v civilním řízení vymožena být nemohla. Jak je z odůvodnění napadených rozhodnutí patrno, promlčením práva se obecné soudy zabývaly. Navíc, to, že adhezní řízení ve své podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak byl nárok na náhradu škody uplatňován, přirozeně vyplývá z jeho podstaty (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3456/15 ).
20. Již jen stručně Ústavní soud shrnuje, že zjevně neopodstatněné jsou také námitky stěžovatelky týkající se údajného promlčení práva poškozeného. Argumentace stěžovatelky zcela přehlíží srozumitelné a správné závěry Nejvyššího soudu pod bodem 14 napadeného rozhodnutí. Argumentace stěžovatelky v bodě XV. ústavní stížnosti je nepochopením a dezinterpretací argumentace Nejvyššího soudu.
21. Ústavní soud posoudil námitky stěžovatelky a shrnuje, že stěžovatelka nepředestřela ústavněprávně relevantní argumentaci a svou stížností brojí zejména proti skutkovým zjištěním a právním závěrům obecných soudů, se kterými nesouhlasí. Závěrům obecných soudů však nemá Ústavní soud z hlediska ústavněprávního co vytknout, vyjma výše zmíněného odůvodnění okresního soudu ohledně výroku o náhradě škody, což však svým odůvodněním zhojil krajský soud. Lze proto uzavřít, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
22. Ústavní soud tak s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost částečně podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu pro svou nepříslušnost (bod 8) a ve zbytku podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu