Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Městské části Praha - Čakovice, se sídlem v Praze 9, nám. 25. března 121, zastoupené Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem v Praze 1, Maiselova 15, proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 29 Co 316/2006-112 ze dne 30. 11. 2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Namítá, že byla porušena dvouinstančnost řízení, což spatřuje v tom, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu I. stupně v neveřejném zasedání a ona neměla možnost se k věci vyjádřit či navrhnout důkazy. Tvrdí, že pokud soud II. stupně zaujal zcela jiný právní závěr než soud I. stupně, bylo na místě, aby postupoval analogicky podle ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. a dal jí možnost zaujmout k věci stanovisko.
Dále stěžovatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu není přezkoumatelné, protože týž soud se v odůvodnění svého rozhodnutí (a ani v řízení) podrobněji nezabýval zdravotními problémy žalované, byť je označil jako důvod zvláštního zřetele hodný. Z rozhodnutí není nadto ani zřejmé, na základě jakých provedených důkazů soud dovozuje zdravotní potíže žalované v takovém rozsahu, že je hodnotí jako důvod zvláštního zřetele hodný podle § 150 o.s.ř.
Stěžovatelka rovněž namítá, že se odvolací soud nevypořádal s jejími námitkami, týkajícími se opožděnosti odvolání podaného žalovanou. K objasnění otázky opožděnosti odvolání žalované byli před Obvodním soudem vyslýcháni svědci J. D. (syn žalované) a D. B. (dcera žalované). Stěžovatelka tvrdí, že z jejich výslechu vyplynulo, že v rozhodné době, kdy bylo žalované doručováno usnesení soudu I. stupně, se zdržovala též na adrese, kam jí bylo doručováno. V takovém případě, podle názoru stěžovatelky, platí fikce doručení a odvolání žalované je nutno hodnotit jako opožděné. Navrhla proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Návrhem ze dne 13. 4. 2005 (č-l- 59) požádala stěžovatelka o pokračování v řízení s tím, že po zahájení řízení vezme svůj návrh zpět, protože žalovaná uhradila celou dlužnou částku. Současně sdělila, že proto bude trvat na náhradě nákladů soudního řízení. Žalobu vzala zpět dne 17. 5. 2005 a požádala o náhradu nákladů řízení. Usnesením č.j. 12 C 204/2002-72 ze dne 21. 7. 2005 Obvodní soud pro Prahu 9 řízení zastavil (výrok I) a uložil žalované zaplatit stěžovatelce částku 29.367,30 Kč jako náhradu nákladů řízení (výrok II).
Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil odkazem na ustanovení § 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř., neboť žalovaná dlužnou částku uhradila až po podání žaloby a žaloba tak byla podána důvodně. Usnesení bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatelky dne 28. 7. 2005 (č.l. 71 revers) a žalované doručeno nebylo, neboť nebyla zastižena (č.l. 71a). Ve spise je dále založeno odvolání žalované doručené Obvodnímu soudu dne 23. 12. 2005 (č.l. 74-78), v němž uvedla, že si na poště nemohla vyzvednout dopis s napadeným usnesením, protože se v trvalém bydlišti zdržovala jen málo, neboť byt je mokrý a nevyhovující.
Pobývala u dcery v Mladé Boleslavi, což také soudu sdělila. Uplatnila námitky proti výši náhrady nákladů řízení a doložila potvrzení o zdravotním stavu a důchodu ve výši 8.271,- Kč měsíčně (č.l. 79-81). Stěžovatelka ve vyjádření k odvolání žalované namítla jeho opožděné podání a trvala na zaplacení náhrady nákladů řízení. Doložila i skutečnost, že Městská část Praha - Čakovice nesouhlasila s prominutím náhrady nákladů řízení. Městský soud v Praze vrátil spis bez věcného vyřízení s tím, že nejsou splněny podmínky rozhodnutí v odvolacím řízení, protože se ve spise nenacházejí podklady pro posouzení včasnosti odvolání (č.l.
89).
Obvodní soud pro Prahu 9 při jednání dne 12. 4. 2006 vyslechl syna a dceru žalované k otázce, jak se matka v měsíci červenci 2005 zdržovala v bytě v Praze (č.l. 105-106). Městský soud v Praze spis znovu vrátil bez věcného vyřízení (č.l. 108); z předkládací zprávy není prý patrné, zda a kdy bylo předmětné usnesení doručeno žalované, zda soud I. stupně vychází z toho, že žalovaná neprokázala, zdržovala-li se v době doručování v místě bydliště, takže se má za to s ohledem na doručenku na č.l. 72, že jí bylo podle § 46 odst. 6 o.s.ř. řádně doručeno a je na místě odvolání odmítnout podle § 208 odst. 2 o.s.ř., nebo zda prokázala, že nebyly splněny podmínky pro doručení uložením, a je tudíž třeba jí uvedené usnesení doručit. Obvodní soud pro Prahu 9 předmětné usnesení žalované znovu doručil (doručenka na č.l. 108 revers).
Městský soud v Praze napadeným usnesením č.j. 29 Co 316/2006-112 ze dne 30. 11. 2006 změnil usnesení soudu I. stupně ve výroku II tak, že se stěžovatelce náhrada nákladů nepřiznává a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění uvedl, že z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná má závažné zdravotní problémy, trpí několika chronickými chorobami a je odkázána na starobní a vdovský důchod ve výši 8.271,- Kč měsíčně. Vzal v úvahu tyto okolnosti i to, že v průběhu řízení zaplatila celou dlužnou částku a dospěl k závěru, že jsou v daném případě důvody hodné zvláštního zřetele, odůvodňující aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř.
Stěžovatelka v první řadě namítala, že odvolání žalované bylo podáno opožděně. Obecné soudy se touto otázkou zabývaly, jak vyplývá z výše uvedené rekapitulace soudního spisu. Soud I. stupně zjišťoval okolnosti doručování žalované a na základě jejich posouzení postupoval tak, že žalované předmětné usnesení opakovaně doručil. Z tohoto postupu, byť tak není konstatováno výslovně, lze dovodit, že soud dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro doručení uložením, a proto je nutno její odvolání posoudit jako včasné.
Ke stejnému závěru pak dospěl i soud odvolací, což vyplývá z toho, že se předmětným odvoláním věcně zabýval. Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledává porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, konstatuje, že obecné soudy hodnotily zjištěné skutečnosti v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a nelze v jejich postupu shledat svévoli nebo extrémní rozpor mezi zjištěnými skutečnostmi a závěry, které z něho vyvodily. Skutečnost, že odvolací soud ve svém rozhodnutí výslovně nezmínil otázku včasnosti podaného dovolání, je sice určitým pochybením, avšak jeho intenzita není tak vysoká, aby dosáhla ústavní dimenze a aby znamenala porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
Stěžovatelka dále namítala, že z napadeného usnesení odvolacího soudu nelze zjistit, jakými úvahami se řídil při změně rozhodnutí soudu I. stupně o náhradě nákladů řízení. Tvrdí, že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné a že jí nebyla dána možnost se k věci vyjádřit.
Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, nesouhlas s právním názorem obecných soudů a jejich výkladem podústavního práva, resp. rozdílný názor na jeho interpretaci, případně obhajoba vlastní argumentace stěžovatelů, předestřená již obecným soudům k posouzení v pravomocně skončeném řízení, není důvodem pro zasahování Ústavního soudu do jinak nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů a nemůže ve svém důsledku založit porušení základního práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; to je opakovaně obsaženo v rozhodnutích Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 607/04 ze dne 16. 2. 2006).
Přitom však rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod . To platí i pro interpretaci příslušných ustanovení procesních předpisů upravujících náklady řízení a jejich náhradu. Ústavní soud proto při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy zpravidla méně významné, postupuje nanejvýš zdrženlivě; ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo, např. právo na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl.
37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod . To však z obsahu spisu dovodit nelze.
Ústavní soud nepřisvědčil ani názoru stěžovatelky, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Odvolací soud - byť stručně - přesto ale jednoznačně uvedl, na základě jakých skutečností ke svému rozhodnutí dospěl (poukázal na ve spise založené podklady o zdravotním stavu a výši příjmů stěžovatelky) a přihlédl k celkovému průběhu sporu. Současně je nutno poukázat na skutečnost, že kopie odvolání žalované byla stěžovatelce řádně doručena (doručenka na č.l. 73 revers), takže byla informována o tom, že žalovaná v odvolání poukazuje na svůj nepříznivý zdravotní stav i na celkovou výši příjmů, a mohla tak svoje výhrady v odvolacím řízení uplatnit. Ústavní soud proto i ve vztahu k těmto námitkám dospěl k závěru, že právo stěžovatelky na spravedlivý proces nebylo napadeným rozhodnutím porušeno.
Stěžovatelka rovněž namítala, že v předmětné věci byla porušena dvouinstančnost řízení, protože odvolací soud rozhodl v neveřejném zasedání a neměla tak možnost se k věci vyjádřit. Tvrdila, že bylo na místě, aby odvolací soud postupoval analogicky podle ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. K této námitce Ústavní soud poukazuje na skutečnost - uvedenou již výše - že kopie odvolání, v němž žalovaná poukazuje na svůj zdravotní stav i výši příjmů, byla stěžovatelce řádně doručena a měla tak možnost se k věci vyjádřit. Současně je nutno připomenout, že ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. se vztahuje především k jednání ve věci samé, kdežto o náhradě nákladů řízení rozhoduje soud podle § 151 o.s.ř. bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení končí. Nelze proto ani v tomto postupu odvolacího soudu porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces spatřovat.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2007
Vojen Güttler v.r. předseda senátu