Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. K., zastoupené Mgr. Petrou Andršovou, LL.M., advokátkou sídlem Gočárova třída 806/32, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 27. 11. 2019, č.j. 54 Co 106/2019-525, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
V projednávané věci považuje jak stěžovatelka, tak i Ústavní soud za zásadní námitku týkající se rozložení povinností rodičů při realizaci styku. Zatímco soud prvního stupně uzavřel, že náklady, ať již finanční či časové, by měli oba rodiče nést stejným dílem, krajský soud tento závěr přehodnotil a náklady na styk zatížil výlučně matku. Není pochyb o tom, že se jedná o úpravu nevyváženou a je tudíž třeba se zabývat tím, jak odvolací soud svůj závěr odůvodnil. Z napadeného rozsudku se podává, že to byla právě stěžovatelka, kdo zatížil realizaci styku s nezletilým břemenem vzdálenosti, pročež je to ona, kdo by měl nést zátěž s tím spojenou.
Tuto okolnost pak zohlednil krajský soud i při stanovování výživného, kdy přihlédl k nákladům spojených s cestováním. Dle náhledu Ústavního soudu je tak zjevné, že krajský soud námitky stěžovatelky zvažoval, nicméně s ohledem na právě řečené dospěl k odlišnému názoru, než nalézací soud. Odvolacímu soudu tak nelze vytýkat, že by stěžovatelkou nastolené otázky nevzal ve svém rozhodování v potaz. Je sice pravdou, že za ústavně konformní by bylo lze považovat i úpravu zvolenou soudem prvního stupně, ovšem jsou to především soudy obecné, kdo provádí aplikaci podústavního práva.
Shora uvedené však neznamená, že pokud by se stěžovatelce podařilo v řízení před obecnými soudy v budoucnu prokázat vznik neúnosné zátěže, způsobené nerovnoměrným rozložením cestovního břemene, že by nemohlo dojít k přehodnocení stávajícího rozhodnutí krajského soudu. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. března 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu