I.ÚS 473/26 ze dne 20. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Ditou Řepkovou o ústavní stížnosti nezletilého stěžovatele D. H., právně zastoupeného Mgr. Jaromírem Henyšem, advokátem, sídlem Rýmařovská 561, Praha 18, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2026 č. j. 13 Co 365, 366/2025-2219, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho základních práv chráněných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
2. V řízení před obecnými soudy je rozhodováno o úpravě styku stěžovatele a jeho sourozenců s rodiči a o výživném. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 10. 9. 2025 č. j. 20 P 77/2020-2074 rozhodl o styku sourozenců stěžovatele s matkou a o výživném, které je matka povinna hradit na stěžovatele a jeho sourozence k rukám jejich otce. Napadeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud odkázal za novelu občanského zákoníku provedenou zákonem č. 268/2025 Sb., který vstoupil v účinnost dne 1.
1. 2026. Dle městského soudu tato nová úprava znamená, že styk je nahrazen péčí a dosavadní pojetí styku, jak o něm bylo dosud rozhodováno, již nemůže obstát, a to ani v situaci, kdy o něm bylo rozhodnuto soudem prvního stupně před účinností uvedené novely a odvolací soud rozhoduje po účinnosti novely, neboť novela neobsahuje přechodná ustanovení, podle kterých by bylo případně možné dokončit řízení ve stávajícím režimu účinném do 1. 1. 2026.
3. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud provedl retroaktivní výklad a aplikaci novely občanského zákoníku, neboť zanedbal přechodné ustanovení obsažené v jejím čl. II, čímž zasáhl do legitimního očekávání stěžovatele a jeho bratrů. Kromě toho stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že řízení již trvá nepřiměřeně dlouhou dobu.
4. K osobě stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že s ohledem na datum narození stěžovatele je zřejmé, že tento je nezletilý (16 let). Stěžovatel prokazatelně podal ústavní stížnost sám, zastoupený advokátem. Z obsahu spisu je patrné, že stěžovatel má přehled o řízení i o roli Ústavního soudu a je schopen porozumět institutu zmocnění. V průběhu řízení již i městský soud v usnesení ze dne 29. 4. 2025 č. j.
13 Co 373, 470/2024-47, jímž na základě žaloby pro zmatečnost zrušil příslušná napadená rozhodnutí, konstatoval, že "z obsahu spisu ani z napadených usnesení nevyplývají žádné konkrétní skutečnosti, které by nezletilému neumožňovaly plně pochopit smysl soudního řízení, kvalifikovaně vyjádřit vlastní názor na předmětné řízení a především vyhodnotit možné důsledky s tímto řízením spojené, a to s ohledem na jeho podrobnou argumentaci s ohledem na zkušenosti, které má z dosavadních řízení trvajících od roku 2020 jak ze strany soudů, tak orgánů v trestním řízení, a které doložil. Dle názoru soudu jeho rozumové a volní vyspělosti středoškolského studenta opravňují soud k závěru, že nezletilý Daniel je oprávněn v tomto řízení samostatně právně jednat, čemuž odpovídá i jeho právo zvolit si svého zástupce ve smyslu § 24 a § 25 o. s. ř. z řad advokátů, který by v tomto řízení hájil jeho práva a názory."
5. Vzhledem k výše uvedenému odpadla nutnost postupu dle § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 469 zákona o zvláštních řízeních soudních a § 892 odst. 3 občanského zákoníku, který je namístě zvolit v případech, kdy je řízení před Ústavním soudem zahájeno návrhem podaným jménem nezletilých, avšak fakticky učiněný zákonnými zástupci - rodiči (obdobně např. nález ze dne 15. 8. 2022 sp. zn. II. ÚS 1626/22 ). O takovou situaci se v nyní projednávané věci nejedná. Totožně Ústavní soud přistupoval ke stížnosti nezletilé stěžovatelky v řízení, v němž bylo rozhodnuto nálezem ze dne 21. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3598/14
. I tehdy Ústavní soud bez dalšího akceptoval zastoupení stěžovatelky advokátkou, kterou si v době podání stížnosti tehdy 16letá stěžovatelka sama zvolila, aniž by jí ustanovil kolizního opatrovníka. S ohledem na výše uvedené okolnosti tohoto případu rozhodující senát Ústavního soudu neměl důvod se od zavedené procesní praxe odchylovat.
6. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny procesní podmínky řízení, kladené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak není a ústavní stížnost je nepřípustná.
7. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají k dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit (věc je pro ně definitivně "uzavřena").
8. V nyní posuzovaném případě je zřejmé, že vydáním napadeného rozhodnutí, kterým městský soud zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 a věc mu vrátil k dalšímu řízení, soudní řízení nekončí a stěžovateli jsou a budou nadále k dispozici prostředky k ochraně jeho práv. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li stěžovatel i nadále nespokojen s výsledkem řízení, by se mu otevřela cesta k podání věcně projednatelné ústavní stížnosti.
Je totiž třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí.
9. Jen okrajem však Ústavní soud upozorňuje, že stěžovatel správně upozorňuje na délku řízení. Ústavní soud již judikoval, že případy týkající se péče o děti je nezbytně nutné projednávat ve vší rychlosti, přičemž průtahy v některé z fází řízení lze tolerovat za podmínky, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 a tam citovaná judikatura). Stejně tak je nutno upozornit, že stěžovatel správně upozorňuje na existenci přechodného ustanovení obsaženého v čl. II zákona č. 268/2025 Sb.
10. Vzhledem k tomu, že řízení před obecnými soudy nebylo dosud skončeno, se Ústavní soud nemohl stížností blíže zabývat a soudkyně zpravodajka ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítla [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2026 Dita Řepková v. r. soudkyně zpravodajka