Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Z. P., zastoupeného JUDr. Pavlem Malinou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Joštova 4, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5.5.2004, čj. 19 Co 145/2003-56 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 26.2.2003, čj. 10 C 206/2002-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Svou stížnost opírá o následující důvody.
Stěžovatel uvádí, že mu postupem obecných soudů bylo odňato právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy. Okresní soud měl porušit uvedená základní práva stěžovatele tím, že jej nevyzval k tomu, aby vylíčil všechny rozhodné skutečnosti nezbytné k projednání a rozhodnutí jeho žaloby o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Mezi takové skutečnosti patří i to, že stěžovatel měl doplnit svou žalobu o výpověď vedlejším účastníkům z nájmu bytu. Pokud by tak soud učinil, mohl stěžovatel na tuto výzvu reagovat tak, že by tuto výpověď mohl uplatnit vůči žalovaným u soudu nejpozději před vyhlášením konečného rozhodnutí ve věci samé. Řízení před okresním soudem tak bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné a zejména nespravedlivé rozhodnutí ve věci samé. Soud se podle stěžovatele nezabýval materiální stránkou žaloby, ale měl snahu žalobu zamítnout z formálních důvodů a nedat stěžovateli možnost odstranit formální nedostatky žaloby. Porušil tak ust. § 43 odst. 1 a § 118a občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Stejně tak i Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, upřednostnil formální pojetí práva, aniž by se zabýval materiální podstatou žaloby stěžovatele. Krajský soud prý měl rozsudek okresního soudu pro porušení ustanovení § 43 odst. 1 a § 118a odst. 1 o.s.ř. zrušit.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření poukázal na to, že soudy v průběhu řízení poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. O hmotněprávních povinnostech nejsou oprávněny účastníka řízení poučovat, neboť by tím došlo k porušení rovnosti stran v občanskoprávním řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku rozvedl, jaké náležitosti musí výpověď z nájmu vždy splňovat a je nerozhodné, zda je dána samostatně nebo jako součást žaloby. Pokud žaloba neobsahovala výpověď z nájmu bytu jako řádný hmotněprávní úkon, nemohla již z tohoto důvodu obstát a nebyl proto důvod vyzývat stěžovatele k doplnění a upřesnění jeho skutkových tvrzení.
Uvedené vyjádření krajského soudu bylo zasláno na vědomí advokátu stěžovatele, který však na ně nereagoval.
Uvedený rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, v němž uvedl, že v průběhu řízení, zejména v závěrečném návrhu a v podání ze dne 3.2.2003, byly doplněny všechny náležitosti výpovědi z nájmu bytu. Pokud dopis ze dne 3.2.2003 nebyl ve spisu založen, při ústním jednání soudu kopii dopisu předložil a jeho obsah ústně přednesl. Soud však založení dopisu do spisu nepřipustil, stejně jako důkaz spisem 8 C 179/2001, který se týká dlužného nájemného.
Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem ze dne 5.5.2004, čj. 19 Co 145/2003-56, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Toto rozhodnutí odůvodnil tím, že soud I. stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav. Pokud jde o právní závěry, výpověď z nájmu bytu je hmotněprávní úkon, který směřuje k ukončení právního vztahu nájmu bytu. Musí mít náležitosti stanovení příslušnými ustanoveními občanského zákoníku. Občanský zákoník nevylučuje, aby byla výpověď z nájmu bytu obsažena v návrhu na zahájení řízení o přivolení k této výpovědi. V takovém případě však musí mít splněny všechny náležitosti, které občanský zákoník pro tento hmotně právní úkon požaduje. Okamžikem doručení návrhu na zahájení řízení soudem dojde výpověď nájemci. V posuzovaném případě výpověď z nájmu bytu nebyla dána a návrh na zahájení řízení ji neobsahoval. Tato skutečnost nebyla napravena ani právním zástupcem žalobce, který sám poukázal na to, že podal jen doplňující skutková tvrzení k žalobě. Z podání ze dne 3.2.2003 rovněž nevyplývá, že by obsahovalo výpověď z nájmu bytu jako hmotněprávní úkon a že by tato výpověď byla doručena žalovaným. Pouze je v něm specifikováno, o jaký nedoplatek nájmu se jedná, za jaké měsíce a paragrafové znění příslušného ustanovení obč. zákoníku. Ze spisu také vyplývá, že žádnou samostatnou výpověď z nájmu bytu žalobce žalovaným nezaslal, existuje pouze žaloba (návrh), která - jak již bylo uvedeno - výpověď z nájmu bytu jako hmotněprávní úkon, neobsahuje.
Citovaný rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které však podáním ze dne 29.8.2005 vzal zpět.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje především proti výkladu ust. § 37 odst. 1, § 39 a § 711 odst. 1 občanského zákoníku, který provedly obecné soudy. K tomu Ústavní soud poukazuje na obsah spisu, který je uveden v části II. tohoto rozhodnutí. Z rekapitulace spisu vyplývá, že k porušení čl. 36 Listiny a čl. 96 Ústavy postupem soudů nedošlo, neboť stěžovatel se obrátil na obecný soud, který zákonem předepsaným způsobem jeho žalobu přezkoumal. Pokud jde o nesouhlas s právními závěry obecných soudů, stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti v zásadě jen opakuje námitky, které již uplatňoval v odvolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. V rámci volného hodnocení důkazů učinily obecné soudy závěr, že výpověď z nájmu bytu nebyla dána. To, že s takovým závěrem stěžovatel nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat porušení jeho ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 36 odst. 1 Listiny každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu obecnými soudy, pak by Ústavní soud fungoval jako jeden z článků soustavy obecných soudů. Tím však není a z hlediska ústavního ani být nemůže.
Námitka stěžovatele, že soud porušil v jeho neprospěch ust. § 43 odst. 1 o.s.ř. je lichá. Citované ustanovení upravuje situaci, kdy podání trpí vadou, jež soudu znemožňuje pokračování v řízení. Soud je povinen vyzvat účastníka, který učinil neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné podání, aby jeho vady odstranil. Poučovací povinnost soudu však nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a aby zasahovala do hmotného práva. Takovým hmotněprávním poučením by v konkrétním případě bylo, jak správně poukazuje krajský soud, například poučení o tom, že výpověď z nájmu bytu nebyla řádně dána a jak je třeba tuto vadu napravit (obdobně viz např. nálezy sp.zn.
I. ÚS 352/2000
a sp.zn.
, www.judikatura.cz). V posuzovaném případě však návrh stěžovatele procesní vady neobsahoval a pokračování v řízení umožňoval. Stěžovatel dostatečně specifikoval svůj návrh na přivolení k výpovědi z nájmu; samotná výpověď z nájmu je však hmotněprávním úkonem odlišným od návrhu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu a její nedostatky nezpůsobují nemožnost pokračování v řízení.
Rovněž námitka stěžovatele, týkající se ust. § 118a odst. 1 o.s.ř., vychází z názoru, že soud je v průběhu řízení povinen poučovat strany sporu o všech jejich právech a povinostech (tedy hmotněprávních i procesních). Stěžovatel namítal, že obecný soud, který podle podané žaloby věděl, čeho se domáhá, mu měl v tomto směru poskytnout potřebné poučení. Směr poučení, který v ústavní stížnosti naznačoval stěžovatel, by však - jak již bylo uvedeno - vedl k poučení nikoliv o procesních právech stěžovatele jako účastníka řízení, ale k jeho poučení o hmotných právech, což by bylo právě se zásadou spravedlivého procesu v rozporu.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Jitka Kučná