Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Společenství vlastníků jednotek X, zastoupeného JUDr. Mgr. Marcelem Petráskem, advokátem se sídlem Palackého 715/15, Praha 1, proti výrokům II a III rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 25 Co 173/2024-144 ze dne 14. 11. 2024 a části výroku I a výroku III rozsudku Okresního soudu v Trutnově č. j. 130 C 5/2023-110 ze dne 26. 3. 2024, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově jako účastníků řízení a Zlaty Nývltové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Vedlejší účastnice se po stěžovateli domáhala zaplacení 189 000 Kč s příslušenstvím z titulu regresního nároku z ručení. Vedlejší účastnice jako členka stěžovatele za něj plnila České spořitelně, a. s., měsíční splátky úvěru ve výši 3 000 Kč z důvodu zákonného ručení za jeho neplněné pohledávky. Okresní soud v Trutnově I. výrokem v záhlaví označeného rozsudku stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici 147 000 Kč s příslušenstvím a III. výrokem mu uložil nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 54 935 Kč.
2. Stěžovatel se proti rozsudku okresního soudu odvolal, přičemž v průběhu odvolacího řízení vzal odvolání proti části I. výroku rozsudku okresního soudu zpět. Konkrétně vzal zpět odvolání proti jemu uložené povinnosti zaplatit vedlejší účastnici 147 000 Kč a proti části příslušenství. V tomto rozsahu Krajský soud v Hradci Králové řízení v záhlaví označeným rozsudkem zastavil (výrok I). Ve zbývající části rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok II) a uložil stěžovateli nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 19 309,50 Kč (výrok III). Krajský soud tak potvrdil povinnost stěžovatele zaplatit vedlejší účastnici úroky z prodlení z jednotlivých splátek, které za něj jako ručitelka zaplatila. Celkem se jednalo o 13 položek úroku 15 % (případně 14,75 %) ročně vždy z částky 3 000 Kč, a to u první částky od 16. 3. 2023 do zaplacení, a pak vždy po jednom měsíci až po úrok od 16. 3. 2024 do zaplacení.
3. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
4. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jelikož má za to, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel především namítá, že soudy nesprávně určily počátek prodlení se zaplacením jeho dluhu vedlejší účastnici. Domnívá se, že prodlení mohlo nastat až podáním žaloby, nikoli okamžikem, kdy za něj vedlejší účastnice dané splátky zaplatila.
Krajský soud se údajně s příslušnými námitkami řádně nevypořádal. Dále měly podle stěžovatele obecné soudy rozhodnout o plnění uložené povinnosti ve splátkách, nikoli v dvouměsíční pariční lhůtě. Stěžovatel tvrdí, že řádně doložil své špatné majetkové poměry, avšak soudy se tím dostatečně nezabývaly. Stěžovatel také namítá, že okresní soud při určení odměny zástupce vedlejší účastnice vycházel z tarifní hodnoty, při jejímž určení ale nezohlednil, že v průběhu řízení byla žaloba rozšířena. Obdobně nesprávně měl rozhodnout krajský soud o náhradě nákladů odvolacího řízení; v době započetí některých úkonů právní služby již stěžovatel vzal odvolání částečně zpět, a tarifní hodnotou tak nemohla být částka žalované jistiny.
V posledku stěžovatel navrhuje odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť se domnívá, že splněním přisouzené povinnosti by byla jeho majetková situace zásadním způsobem ohrožena.
5. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoli běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Proto není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li porušení základního práva nebo svobody. Jiné vady se nacházejí vně mezí pravomocí Ústavnímu soudu svěřených.
6. Ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští dovolání, je už z jejich podstaty ústavní stížnost vyloučena, s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu. Podle Ústavního soudu za takto extrémní napadená rozhodnutí považovat nelze.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti nepředestřel ústavněprávní argumentaci, přičemž není úlohou Ústavního soudu, aby ji domýšlel. Stěžovatelovy odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu obsahují toliko obecné teze o některých základních aspektech práva na soudní ochranu. Z obsahu stížnosti však není zřejmé, jak konkrétně měly být tyto teze porušeny.
8. Tvrdí-li stěžovatel, že soudy nesprávně určily okamžik splatnosti pohledávky vedlejší účastnice, je tato námitka zjevně neopodstatněná. Soudy dostatečně odůvodnily, že a proč měl a mohl stěžovatel dlužné částky vedlejší účastnici zaplatit ihned po jejich vynaložení; Ústavní soud nepovažuje za účelné to znovu opakovat. Není pravdou, že by se krajský soud příslušnými námitkami nezabýval (srov. bod 16 rozsudku).
9. Obecné soudy v souladu s ústavním pořádkem určily lhůtu, v níž je stěžovatel povinen vedlejší účastnici zaplatit úroky z prodlení. Stěžovatel namítal, že soudy pochybily určením lhůty dvou měsíců k zaplacení celé pohledávky namísto plnění ve splátkách, které požadoval. Zákon však stanoví standardní pariční lhůtu tří dnů, kterou může soud prodloužit, případně rozhodnout o plnění ve splátkách. Z ničeho však neplyne nárok na uložení povinnosti plnit ve splátkách; tato možnost je z povahy věci i soudní praxe výjimečná, pročež tato námitka postrádá ústavněprávní oporu. Stěžovatelem prosazovaný názor přitom nepodporují ani rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná v ústavní stížnosti. Ústavní soud odkazuje na dostatečné odůvodnění pariční lhůty v bodě 19 rozsudku krajského soudu.
10. Dále stěžovatel brojí proti tzv. nákladovým výrokům napadených rozhodnutí. K problematice náhrad nákladů řízení se Ústavní soud setrvale staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně. Např. zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo porušení i jiného základního práva (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004). Přestože i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné, a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva či svobody.
11. Rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení se nevymykají postulátu uvedenému v předchozím bodě. Okresní soud rozhodl o výši odměny zástupce vedlejší účastnice podle tarifní hodnoty odvíjející se od výše žalovaného plnění v době započetí úkonu právní služby. Odůvodnění tohoto postupu a výpočet konkrétní částky podle bodu 18 rozsudku okresního soudu nevzbuzují při omezeném přezkumu ústavněprávně významné pochybnosti.
12. Co se týče výpočtu nákladů odvolacího řízení, je pravdou, že krajský soud vycházel z tarifní hodnoty ve výši žalované jistiny, tj. 147 000 Kč, přičemž se z rozsudku nepodává, kdy přesně vzal stěžovatel v tomto rozsahu odvolání zpět. Tato náhrada však sestává pouze ze dvou úkonů právní služby (a paušální náhrady, náhrady za promeškaný čas a z cestovného). Přitom je pravděpodobné, že přinejmenším jeden z těchto úkonů - vyjádření k odvolání - byl započat v době, kdy předmětem řízení byla také jistina pohledávky. V celkovém kontextu věci a při omezeném ústavněprávním přezkumu, jakož i s přihlédnutím k bagatelní částce náhrady nákladů odvolacího řízení, Ústavní soud nepovažuje rozhodnutí krajského soudu za excesivní ve výše naznačeném, ústavněprávně zásadním smyslu.
13. Ústavní soud neshledal porušení základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jeho ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně. Je přitom zarážející, že stěžovatel na jednu stranu tvrdí hrozící vážnou újmu při splnění jemu uložené povinnosti, na druhou stranu podal ústavní stížnost až na konci dvouměsíční lhůty, tedy v okamžiku, kdy do uplynutí jemu určené lhůty k plnění zbývalo několik málo dnů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. února 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu