Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky A. W., zastoupené JUDr. Martinou Ďurďovič, advokátkou se sídlem Horská 97, Trutnov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 58 Co 118/2023-953 ze dne 2. 11. 2023 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. 7 Nc 302/2021-615 ze dne 19. 4. 2023 ve znění opravného usnesení č. j. 7 Nc 302/2021-631 ze dne 4. 5. 2023 za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně jako účastníků řízení, a 1) R. B., 2) nezl. B. B. a 3) nezl. V. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
2. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudek okresního soudu změnil ve výrocích I. až VIII. Nezletilé svěřil do (rovnoměrné) střídavé péče rodičů s týdenním intervalem střídání tak, že v péči otce budou vždy od neděle lichého týdne od 17:00 hod. do následující neděle sudého týdne do 17:00 hod. a v péči stěžovatelky vždy od neděle sudého týdne od 17:00 hod. do následující neděle lichého týdne do 17:00 hod. Dále upravil speciální režim péče v období prázdnin a svátků. Jako místo předání a převzetí stanovil bydliště toho z rodičů, jehož péče začíná. Otci a stěžovatelce stanovil povinnost platit výživné v konkrétní výši a rozhodl také o dlužném výživném. Ve výrocích IX., X., XI., XIII. a XIV. rozsudek okresního soudu potvrdil, řízení o odvolání stěžovatelky proti výroku XIII. rozsudku zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
4. Stěžovatelka nesouhlasí se svěřením nezletilých do střídavé péče rodičů. Napadená rozhodnutí podle ní nesou znaky svévole. Soudy nezohlednily podstatné důkazy, nereagovaly na ně nebo je vyhodnotily nesprávně. Vycházely zejména z tvrzení otce, zatímco tvrzení a důkazy předložené stěžovatelkou ignorovaly, stejně jako stanovisko opatrovníka a závěry soudního znalce. Soudům rovněž vytýká, že nevzaly v potaz vzdálenost mezi bydlišti rodičů a s tím související vyšší zátěž pro nezletilé (spojenou navíc s navštěvováním dvou školek). Upozorňuje také na značnou rozdílnost v přístupu rodičů, otce označuje za nespolupracujícího a vyvolávajícího spory. Nezletilí k němu podle stěžovatelky nechtějí, dochází k jejich traumatizaci a nerespektování jejich přání být s ní může mít dopad na jejich psychiku a vývoj. Soudy dle mínění stěžovatelky přehlédly nejlepší zájem nezletilých, včetně práva na zdravý vývoj a šťastné dětství.
7. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Soudy musí na základě hodnocení provedených důkazů v rámci své nezávislé pravomoci pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče, kterému z rodičů dítě do péče svěřit a jak co nejvhodněji upravit styk dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Jak Ústavní soud opakovaně uvedl, právem obou rodičů je v zásadě pečovat o dítě stejnou měrou a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo dítěte na péči obou rodičů. Pokud oba rodiče projevují o svěření dítěte do své péče upřímný zájem a naplňují všechna kritéria podstatná pro rozhodování o úpravě výchovných poměrů přibližně stejnou měrou, je třeba vycházet z předpokladu, že v nejlepším zájmu dítěte je svěření do péče obou rodičů. Tento předpoklad lze vyvrátit, nicméně jsou k tomu zapotřebí objektivní důvody (srov. např. nález
sp. zn. I. ÚS 3065/21
ze dne 3. 5. 2022, nález
sp. zn. III. ÚS 2391/21
ze dne 19. 7. 2022 či nález
sp. zn. I. ÚS 3085/22
ze dne 8. 3. 2023 a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na https://nalus.usoud.cz).
8. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Krajský soud poukázal na dílčí projevy nevěrohodnosti a účelově upravených vyjádření u obou rodičů, stejně jako na jejich negativní vztahy, problematickou komunikaci, vzájemně nevstřícný přístup a neochotu se v zájmu nezletilých dohodnout a uzavřenou dohodu následně i respektovat. Zohlednil také, že stěžovatelka bez souhlasu otce přestěhovala nezletilé z F. do O. a později do O., tedy cca 100 km od místa, kde o děti pečovali oba rodiče ve společné domácnosti, čímž mu významně zkomplikovala možnost výkonu rodičovské odpovědnosti a realizace styku. Bez povšimnutí neponechal ani skutečnost, že stěžovatelka zpočátku nerespektovala nařízená předběžná opatření a musela být soudem vyzvána k plnění rozhodnutí. Současně konstatoval, že oba rodiče jsou výchovně způsobilí a schopní a ochotní pečovat o nezletilé, se kterými mají vytvořenou pozitivní citovou vazbu. O péči mají upřímný a dlouhodobý zájem a nebyly v ní shledány nedostatky. V souladu s nejlepším zájmem nezletilých proto krajský soud považoval jejich svěření do střídavé péče obou rodičů, jejíž vhodností se podrobněji zabýval zejména ve vztahu k mladšímu z nezletilých. Jelikož ten v odvolacím řízení přesáhl věk tří let, nastoupil do mateřské školky a získal pozitivní zkušenosti s průběhem týdenního pobytu u otce, dospěl na rozdíl od okresního soudu krajský soud k závěru, že nejlepší zájem obou dětí bude naplněn při realizaci rovnoměrné střídavé péče, která bude vzhledem k omezení negativního vlivu přejíždění realizována v týdenním intervalu.
11. Nad rámec právě uvedeného lze uvést, že řada stěžovatelkou prezentovaných tvrzení nemá oporu nejen v ústavní stížnosti, ale ani v napadených rozhodnutích. Stěžovatelka se snaží navodit dojem, že s dětmi žila převážně na O. a otec se stěhováním nezletilých souhlasil, což však z provedeného dokazování nevyplynulo. Označuje-li otce za nespolupracujícího, z napadených rozhodnutí je zřejmé, že její přístup k řešení nastalé situace rovněž nebyl ideální. Krajský soud při svém rozhodování vycházel také ze znaleckého posudku a výslechu znalce před okresním soudem. Přiměřeně reagoval i na vyjádření znalce v odvolacím řízení o kontraindikaci střídavé péče, přičemž poukázal na to, že jej znalec učinil s podstatným časovým odstupem, bez dalšího vyšetření účastníků a aniž by tento svůj závěr zdůvodnil (viz bod 43. rozsudku). S odkazem na výsledky proběhlého dokazování (zejména na aktuální zjištění opatrovníka) pak krajský soud vysvětlil, proč od výslechu znalce v odvolacím řízení upustil. Tvrzení, že nezletilí k otci nechtějí, neodpovídá závěrům znaleckého posudku ani zprávám opatrovníka, které nesvědčí ani o nevhodném chování otce k nezletilým. Svěření nezletilých do střídavé péče, byť v asymetrické podobě, navrhoval i opatrovník, a není tak pravdou, že by navrhoval svěření nezletilých do péče stěžovatelky. Pokud pak stěžovatelka spíše na okraj zmiňuje, že otci nezletilých mělo být stanoveno výživné na základě násobku částky životního minima, krajský soud se řádně zabýval také otázkou výše výživného. Tu odvíjel od potenciálního příjmu, kterého by otec mohl dosahovat (tedy od příjmu vyššího než otcem uváděného), a tento svůj postup taktéž vhodně zdůvodnil.
12. Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy vycházely z řádně provedeného dokazování a komplexně posoudily pro věc významné skutečnosti i celkový vývoj situace v rodině. Srozumitelně a přiléhavým způsobem vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Nejlepšímu zájmu nezletilých věnovaly potřebnou pozornost, přičemž při zohlednění konkrétních okolností posuzovaného případu nelze způsob jeho vymezení promítnutý do napadených rozhodnutí považovat za ústavně nekonformní. Pochybení, pro které by napadená rozhodnutí bylo nutné označit za svévolné či excesivní, zjištěno nebylo. Jejich další přehodnocování na podkladě pokračující polemiky stěžovatelky Ústavnímu soudu vzhledem k mezím ústavněprávního přezkumu nepřísluší, jelikož jsou to právě obecné soudy, které jsou na základě bezprostředního kontaktu s účastníky řízení nejlépe disponovány k tomu, aby dokázaly vhodně upravit rodinné poměry, pakliže toho účastnící nejsou schopni vzájemnou dohodou.
13. Sama skutečnost, že stěžovatelka se svěřením nezletilých do střídavé péče nesouhlasí, za důvod k zásahu Ústavního soudu považována být nemůže, když nadto není zřejmé, v čem konkrétně by stěžovatelkou navrhovaná varianta její výlučné péče s širokou úpravou styku s otcem, resp. asymetrické střídavé péče, měla být za daných okolností pro nezletilé lepší (nezletilí by i tak museli pravidelně absolvovat vzdálenost mezi bydlišti rodičů a navštěvovat různá předškolní zařízení). Pokud by v budoucnu měla stěžovatelka za to, že současná úprava výchovného uspořádání nadále není v nejlepším zájmu nezletilých (vzhledem k případné podstatné změně dosavadních poměrů), může se s takovým tvrzením opětovně obrátit na obecný soud, který, budou-li pro to splněny nezbytné podmínky, může o úpravě péče rozhodnout také jinak.
14. Pro úplnost lze doplnit, že stěžovatelka v ústavní stížnosti na některých místech za stěžovatele označuje také nezletilé, aniž by však k ústavní stížnosti byla přiložena plná moc pro jejich zastupování. Vzhledem k předmětu řízení, kdy jde o věc, ve které proti sobě stojí zájmy rodičů (stěžovatelky a otce) ve vztahu k nezletilým, nebyly pro jejich procesní účastenství splněny procesní předpoklady. Nezletilý v takovém případě musí mít opatrovníka a musí být zastupován na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem. Nezletilý nemůže být vtažen do řízení jedním z rodičů na jeho straně. Vzhledem k posouzení ústavní stížnosti stěžovatelky coby zjevně neopodstatněné však nebylo nutné uvedené vady odstraňovat. Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je přitom s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže je de facto rozhodováno o ústavní úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti (viz např. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 611/21
či
IV. ÚS 515/21
).
15. Důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci stěžovatelkou napadených rozhodnutí, Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl částečně jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a částečně jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto bezprostředně po jejím podání a bylo tak bezpředmětné rozhodovat samostatně o návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2024
Jan Wintr, v. r.
předseda senátu