Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky Stavební závody Olešovice, a.s., se sídlem v Kamenici, Ringhofferova 422, zastoupené Pavlem Zapletalem, advokátem v Lišanech, Za rybníkem 334, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 23 Co 464/2003-400 ze dne 20. 1. 2004 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ č.j. 3 C 281/98-374 ze dne 15. 4. 2003, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka namítá, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů, neboť z provedených důkazů činily hodnocení a závěry, které odporují zásadám logiky a aritmetiky a nezabývaly se a nehodnotily důkazy, které navrhovala jedna ze stran sporu k prokázání správnosti svého výkladu manažérské smlouvy. Vytýkala obecným soudům, že nerespektovaly ani důkaz provedený Směrnicí pro výpočet manažérské odměny vydanou v roce 1997.
Dále stěžovatelka namítala, že soud I. stupně nechal provést důkaz znaleckým posudkem z oboru ekonomiky, aniž dal znalci jakoukoliv dispozici k výkladu sporného článku manažérské smlouvy, i když jedním z úkolů znalce měl být i výpočet sporné odměny. Obecné soudy zcela ignorovaly její požadavek na určení nového znalce znalého i mzdové problematiky. Stěžovatelka tak sama nechala posudek vypracovat jiným znalcem, k němuž však soudy nepřihlédly a nevypořádaly se s ním. Proto navrhla, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
V předmětné věci podala stěžovatelka ústavní stížnost ve lhůtě počítané od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze. Ústavní stížností jsou však napadeny rozsudky Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího a Okresního soudu Praha - východ jako soudu I. stupně, usnesení Nejvyššího soudu dovoláním napadeno není.
Z výše uvedené rekapitulace spisu vyplynulo, že Krajský soud v Praze rozhodl ve věci samé dvěmi výroky; výrokem měnícím výrok soudu I. stupně ve prospěch stěžovatelky, protože žaloba byla vůči ní částečně zamítnuta (výrok se týkal prvního a třetího žalobce), a dále výrokem potvrzujícím, který se týkal druhého a čtvrtého žalobce; dále se týkal výroku soudu I. stupně, jímž byly zamítnuty protinávrhy stěžovatelky, výroku soudu I. stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o část žalovaného příslušenství, a i výroku soudu I.
stupně, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost doplatit znalečné. Konečně pak rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že v této části rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud - jak již bylo uvedeno - pak výše označeným usnesením dovolání proti měnícímu výroku odvolacího soudu odmítl pro nedostatek subjektivní legitimace na straně stěžovatelky, protože rozhodnutím odvolacího soudu nevznikla na straně stěžovatelky na jejích právech žádná újma, která by byla odstranitelná zrušením této části rozsudku.
Dovolání proti části výroku odvolacího soudu, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek soudu I. stupně, bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, protože napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
V této situaci musel Ústavní soud posoudit přípustnost ústavní stížnosti diferencovaně. Ústavní stížnost směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu I. stupně ve věci samé vůči prvnímu a třetímu žalobci změněn, byla podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu podána opožděně, protože zde dovolání (podané nikoli legitimovanou stěžovatelkou) nebylo procesním prostředkem, který zákon k ochraně práva stěžovatelky poskytuje. Ustanovení § 72 odst. 4 citovaného zákona nelze v tomto případě použít, protože přípustnost ústavní stížnosti vůči tomuto výroku nespočívala na uvážení dovolacího soudu. Ústavní soud proto ústavní stížnost směřující proti této části výroku podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem odmítl.
Ústavní stížnost směřovala rovněž proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Tímto výrokem však byl rozsudek soudu I. stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. V tomto případě se stěžovatelce znovu otevřela možnost napadnout nové rozhodnutí soudu I. stupně o náhradě nákladů řízení dalším odvoláním. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je však ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Za této situace musel Ústavní soud ústavní stížnost směřující proti tomuto výroku podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnout.
2) Ústavní stížnost konečně směřovala proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu, kde dovolání proti tomuto výroku nebylo dovolacím soudem shledáno přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., protože nemá po právní stránce zásadní právní význam. Dovolání proti tomuto výroku bylo tedy odmítnuto z důvodů, spočívajících na uvážení dovolacího soudu, a proto jeho včasnost je nutno posuzovat podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě počítané od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, je podána včas a Ústavní soud se může zabývat jejím věcným posouzením.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející z tohoto hlediska a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Základní námitkou stěžovatelky je to, že obecné soudy (soud I. stupně a soud odvolací) nedostatečně posoudily všechny provedené důkazy, nepřihlédly ke všem provedeným důkazům a dospěly tak k nesprávným závěrům skutkovým i právním. Ústavní soud těmto námitkám stěžovatelky nepřisvědčil. Obecné soudy zjistily skutkový stav v dostatečném rozsahu a prováděly dokazování v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je stanovena v ustanovení § 132 o.s.ř. Hodnotily každý provedený důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech.
Jejich skutkové závěry mají oporu v provedeném dokazování. Na zjištěný skutkový stav pak aplikovaly odpovídající ustanovení právních předpisů a dospěly k podloženým právním závěrům. V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není sice výslovně uvedeno, jaké stanovisko tento soud zaujal k důkazu předloženému stěžovatelkou (názor odborníka pro oblast mezd, který však nemá povahu znaleckého posudku), avšak z věcného rozboru provedeného tímto soudem jednoznačně vyplývá, jaký právní názor přijal a jak danou situaci hodnotil.
To, že se k tomuto dílčímu důkazu konkrétně nevyjádřil, nelze tedy považovat za procesní vadu, která by měla za následek porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Pokud dále stěžovatelka vytýká soudu I. stupně, že ponechal na ustanoveném znalci, aby podával právní výklad ustanovení manažérské smlouvy, je nutno poukázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se touto námitkou stěžovatelky (uplatněnou již v odvolání) zabýval a vypořádal se s ní způsobem dostatečným.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něho vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími - v uvedené věcně přezkoumané části - k porušení základních práv stěžovatelky zjevně nedošlo. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost v této části podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. ledna 2008
Ivana Janů v.r. předsedkyně senátu