Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů O. U. a I. U., obou zastoupených JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem v Kolíně IV., Politických vězňů 27, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 582/2008-73 ze dne 4. prosince 2008 a proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně č. j. 9 C 274/2007-49 ze dne 13. 5. 2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení práva na spravedlivý proces spatřují stěžovatelé zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatelé napadeným rozhodnutím a obecným soudům vytýkají, že nerozhodovaly na základě zjištěného skutkového stavu. Skutkový stav nezjistily úplně, protože neprovedly odůvodněné důkazní návrhy, jimiž stěžovatelé hodlali dokázat, že na zakoupení předmětných nemovitostí použili finanční prostředky zapůjčené od žalovaného, jemuž se měla půjčka obratem vrátit úplatným převodem nemovitostí do jeho vlastnictví. Proto navrhovali provedení důkazu smlouvou o půjčce a směnkou, ale soudy tyto důkazy nepřipustily. Účelem zmíněné transakce bylo získání prostředků na zaplacení dalších dluhů z podnikání prvního stěžovatele a nikoliv nabytí nemovitostí do jejich vlastnictví.
Podle stěžovatelů neprovedení těchto důkazů ve svých důsledcích vedlo k nesprávným skutkovým závěrům a k vadným hodnocením neúplně provedených důkazů a současně i k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení věci. Skutkové zjištění soudu bylo interpretováno v rozporu se skutečným procesním stavem věci a zásada volného hodnocení důkazů byla protiústavním způsobem porušena. Stěžovatelé se konečně domnívají, že se na jejich věc vztahuje výjimka ze zákona nakládání majetkem postiženým exekucí. Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem č. j. 9 C 274/2007-49 ze dne 13. května 2008 žalobu zamítl. Uznal sice naléhavý právní zájem stěžovatelů na požadovaném určení, avšak s poukazem na rozhodnutí, kterými byla na majetek prvního stěžovatele nařízena exekuce, dovodil, že předmětný právní úkon; tj. smlouva o převodu nemovitostí na žalovaného je právním úkonem absolutně neplatným. Poukázal na to, že první stěžovatel prokazatelně věděl (rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí byla stěžovateli doručena), že je nařízen výkon rozhodnutí a že nesmí se svým majetkem (ani s majetkem ve společném jmění manželů) disponovat.
Soud prvního stupně se také zabýval posouzením, zda se v daném případě nejedná o běžnou obchodní činnost; usoudil, že se jednalo o občanskoprávní úkon, který nemůže mít charakter obchodní činnosti, a to ani v případě, že by měl stěžovatel oprávnění k realitní činnosti, což však v dané věci ani netvrdil. Bytová jednotka byla na stěžovatele převedena městem Kolínem právě z toho titulu, že byli dosavadními nájemci. Soud uzavřel tak, že převod na žalovaného nelze považovat za běžnou obchodní činnost žalobce jako povinného ve smyslu § 44 odst. 7 exekučního řádu, neboť prý šlo o "čirý občanskoprávní kšeft s bytem", který žalobci (stěžovatelé) výhodně získali na základě zákona č. 72/1994 Sb. a obratem se ho pokusili převést na žalovaného.
K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 28 Co 582/2008-73 ze dne 4. prosince 2008 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a odvolání žalovaného B. odmítl. Uvedl, že soud prvního stupně správně - jako předběžnou otázku - posoudil platnost smlouvy o převodu bytové jednotky na žalovaného a dospěl k závěru, že se jedná o smlouvu absolutně neplatnou podle ustanovení § 39 občanského zákoníku; odporuje totiž ustanovení § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, podle něhož po doručení usnesení o nařízení exekuce nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb, udržování a správy majetku.
Odvolací soud - stejně jako soud prvního stupně - konstatoval, že předmětná smlouva je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem; prohlásil, že nařízená exekuce se totiž vztahuje na veškerý majetek povinného, a to i na majetek, který povinný teprve nabude do vlastnictví, včetně majetku ve společném jmění manželů. Dodal, že v této konkrétní věci se zákaz nakládání s tímto majetkem vztahuje i na předmětné nemovitosti, byť je stěžovatel v den nařízení exekuce ještě nevlastnil, a to za podmínky, že exekuční řízení nebylo skončeno.
Žádná z výjimek z tohoto zákona na předmětnou věc nedopadala. Krajský soud uzavřel, že uvedená smlouva o převodu bytové jednotky není úkonem směřujícím k uspokojení základních životních potřeb povinného ani úkonem k nabývání a správě jeho majetku a nejde ani o běžnou obchodní činnost; to pak krajský soud podrobně odůvodnil.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů se skutkovým a právním hodnocením věci. Tento nesouhlas stěžovatelé odůvodňují tím, že obecné soudy neprovedly dostatečné dokazování, neúplně zjistily skutkový stav a vyvodily potom nesprávné skutkové i právní závěry. Pochybení obecných soudů spatřují zejména v tom, že nebyly provedeny důkazy, které navrhovali ke zjištění, že finanční prostředky na zakoupení bytové jednotky od města jim poskytl žalovaný.
Ústavní soud námitce stěžovatelů nepřisvědčil. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do procesu dokazování a hodnocení důkazů, prováděného obecnými soudy, pokud postupují v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů v hranicích vymezených ustanovením § 132 o. s. ř. Jestliže obecné soudy hodnotí každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech, nemůže tento proces "přehodnocovat", s výjimkou případů, že existuje extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry, popřípadě jestliže obecným soudem vyvozený skutkový stav nemá oporu v provedeném dokazování. V předmětné věci však taková situace nenastala.
Ústavní soud dále poukazuje na to, že stěžovatelé opírají ústavní stížnost o existenci tzv. opomenutých důkazů. Ústavní soud v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí zdůrazňuje, že ze zásady volného hodnocení důkazů nevyplývá povinnost obecných soudů provést všechny navrhované důkazy, je však povinen svůj závěr o dokazování v rozhodnutí řádně odůvodnit.
V tomto směru se Ústavní soud odvolává na obsah spisu. Ze spisu (č.l. 26 revers) vyplývá, že v doplnění žaloby ze dne 18. 2. 2008 stěžovatelé navrhli provedení důkazu smlouvou o půjčce a směnkou s tím, že tyto důkazy má předložit žalovaný. Z protokolu o jednání (č.l. 47-48) je patrno, že stěžovatelé byli poučeni ve smyslu ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř. o povinnosti uvést všechny rozhodné skutečnosti a označit důkazy dříve, než soud prvního stupně vyhlásí rozhodnutí. Právní zástupce stěžovatelů však pouze navrhl, aby soud vyžádal od katastrálního úřadu smlouvu, kterou stěžovatelé předmětnou bytovou jednotku nabyli od města; další návrhy nepředložil a ani původní návrh (obsažený v doplnění žaloby - č.l.
26) nezopakoval. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně stěžovatelé uvádějí pouze to, že nesouhlasí s rozhodnutím soudu a domnívají se, že v řízení nebyl úplně zjištěn skutkový stav věci, protože soud neprovedl navržené důkazy, aniž by však tuto svou námitku blíže konkretizovali. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem (č.l. 69-71) pak vyplývá, že stěžovatelé (jejich právní zástupce) k dotazu soudu uvedli, že žalovaný jim půjčil větší částku peněž než kolik činila kupní cena bytu a že tento rozdíl stěžovatelé použili ke krytí dluhů, které měl první stěžovatel.
Zástupce stěžovatelů uvedl, že smlouvu o půjčce neměl k dispozici, "snad" by ji měl mít žalovaný B. Návrhy na doplnění dokazování nepředložil.
Ústavní soud po přezkoumání spisu dospěl k závěru, že stěžovatelé sice původně provedení namítaného "opomenutého" důkazu navrhli, ale v dalším řízení na tomto důkazu netrvali a nezopakovali tento návrh, a to ani v odvolacím řízení. Formálně lze sice dospět k závěru, že obecné soudy pochybily, jestliže v odůvodnění napadených rozhodnutí - byť stručně - neuvedly, proč tento původně navrhovaný důkaz neprovedly. Na druhou stranu však z hlediska materiálního pojetí práva a z pohledu skutkového neměl stěžovateli zdůrazňovaný "opomenutý důkaz" vliv na rozhodnutí ve věci samé; to proto, že otázka, z jakého zdroje získali stěžovatelé prostředky na zaplacení kupní ceny za převedení bytové jednotky z města Kolín, nebyla z hlediska podstaty sporu rozhodující pro závěr, že smlouva o převodu této bytové jednotky ze stěžovatelů na žalovaného je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem /zákaz dispozice s majetkem v důsledku nařízené exekuce).
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedené dílčí pochybení obecných soudů nedosahovalo ústavněprávní roviny a nebylo způsobilé právo stěžovatelů na spravedlivý proces porušit.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná, přesvědčivá, nemají charakter svévole a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení základních práv, jichž se stěžovatelé dovolávají, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. července 2009
František Duchoň v.r. předseda senátu