I.ÚS 487/26 ze dne 24. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele D. H., zastoupeného Mgr. Markétou Hanzlíkovou, advokátkou, sídlem Fibichova 955/23, Jihlava, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Jihlavě č. j. ZT 243/2025-29 ze dne 19. 12. 2025 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, územní odbor Jihlava, oddělení obecné kriminality, č. j. KRPJ-137014-55/TČ-2025-160771-KAD ze dne 4. 12. 2025, za účasti Okresního státního zastupitelství v Jihlavě a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, územní odbor Jihlava, oddělení obecné kriminality, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Obsah napadených rozhodnutí
1. Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, územní odbor Jihlava, oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") zahájil proti stěžovateli napadeným usnesením trestní stíhání pro trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 a odst. 4 písm. a) trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025. Zjednodušeně řečeno, ten má spočívat v tom, že stěžovatel měl operovat jako jeden z členů organizované skupiny a na základě pokynů jiného člena obsluhovat GSM zařízení, tzv. SIM pool. Tím měl umožnit jinému neznámému členu skupiny uvést poškozenou v omyl pomocí telefonních hovorů, během nichž z ní na základě smyšlené legendy o tom, že se stala poškozená obětí úvěrového podvodu, vylákal peníze. Celková škoda poškozené byla v usnesení vyčíslena na 301 161 Kč.
2. Proti zahájení trestního stíhání podal stěžovatel stížnost, kterou státní zástupkyně okresního státního zastupitelství v Jihlavě vyhodnotila jako nedůvodnou a zamítla ji.
3. Stěžovatel poté podal podnět k výkonu dohledu (§ 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství) ke Krajskému státnímu zastupitelství v Jihlavě. Státní zástupce shledal podnět zcela nedůvodným.
II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že usnesení policejního orgánu, jímž bylo zahájeno jeho trestní stíhání, postrádá v popisu skutku dostatečně vymezenou subjektivní stránku trestného činu. K tomu stěžovatel poukazuje jednak na výklad náležitostí usnesení podle § 160 odst. 1 trestního řádu v doktríně, jednak na nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 ze dne 6. 6. 1996 a sp. zn. IV. ÚS 582/99 ze dne 24. 2. 2000. Jednání, které je mu kladeno za vinu, je podle jeho názoru nedostatečně individualizované. Zahájení trestního stíhání tak je stiženo vadou, která vyvolává také nezákonné zbavení osobní svobody stěžovatele, stíhaného vazebně.
III. Procesní předpoklady a opodstatněnost ústavní stížnosti
5. Ústavní soud zjistil, že byly splněny procesní předpoklady pro projednání ústavní stížnosti, včetně její přípustnosti. Stěžovatel podal ústavní stížnost v zachované lhůtě (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) ve vztahu k usnesení okresního státního zastupitelství. Současně podal a vyčerpal tzv. podnět k výkonu dohledu podle § 12d zákona o státním zastupitelství.
V dané věci tak stěžovatel v každém případě vyčerpal jiné prostředky ochrany a současně podal včasnou ústavní stížnost.
6. Ústavní soud však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud připomíná, že zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání (resp. rozhodnutí o zamítnutí stížnosti proti němu) Ústavním soudem je možné jen zcela výjimečně, a to tehdy, jestliže je takové usnesení projevem zjevné libovůle orgánů činných v trestním řízení a zároveň stěžovateli hrozí neodvratná újma, která je nenapravitelná v dalším průběhu řízení (k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2520/14 ze dne 9. 10. 2014, bod 31). Rozhodnutí má předběžný charakter a jeho smyslem je oznámení konkrétní osobě, že je stíhána pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. Účel usnesení o zahájení trestního stíhání nespočívá ve vyřešení všech sporných skutkových a právních otázek, jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení.
8. Intervence Ústavního soudu tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení tzv. podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006). Mimo meze přezkumu usnesení o zahájení trestního stíhání přitom vždy stojí věcné posouzení příslušného orgánu činného v trestním řízení (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003, obdobně též usnesení sp. zn. IV. ÚS 3955/18 ze dne 2. 1. 2019 nebo sp. zn. IV. ÚS 449/22 ze dne 5. 4. 2022).
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že většina popisu skutku i odůvodnění se vztahuje k jednání neznámých pachatelů, kteří se měli dopustit jednání naplňujícího znaky skutkové podstaty podvodu. Zavinění ve formě úmyslu popis skutku obsahuje jen ve vztahu k těmto neznámým pachatelům. Stěžovatel odmítá, že je jejich jednání přičítáno jemu, navíc ve formě úmyslu.
10. V nálezech sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99 , na něž odkázal stěžovatel, Ústavní soud skutečně dovodil, že popis skutku při sdělení obvinění musí zahrnovat i subjektivní stránku, tedy musí dostatečně specifikovat, v čem je její naplnění spatřováno. Hodnocení naplnění tohoto požadavku však musí zohlednit ranou fázi trestního řízení (srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 19/97 ze dne 7. 1. 1998 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 963/25 ze dne 15. 10. 2025, bod 30). Okresní i krajské státní zastupitelství připustilo, že popis skutku není co do naplnění subjektivní stránky formulován "ideálně", ale vyložily, jak lze z usnesení policejního orgánu dovodit, v čem měla subjektivní stránka spočívat. Ústavní soud jejich vysvětlení považuje za dostatečné.
Jednání, jehož se měl dopustit stěžovatel, je popsáno individualizovaně ve vztahu k ostatním (neznámým) členům organizované skupiny (je zřejmé, v čem mělo spočívat jednání pachatele a jak se mělo vztahovat k jednání dalších členů organizované skupiny), a užité formulace vypovídají dostatečně o tom, z čeho je dovozováno naplnění subjektivní stránky trestného činu.
11. Stěžovateli Ústavní soud nepřisvědčil ani v tom, že by na námitku nedostatečného popisu subjektivní stránky okresní státní zastupitelství reagovalo pouze jednou větou, jak tvrdí. Je pravdou, že státní zástupkyně konstatovala, že trestný čin podvodu vyžaduje úmyslné zavinění. Zbytek bodu 7 napadeného usnesení však představuje podrobný popis dalších skutkových okolností, z nichž lze dovozovat naplnění subjektivní stránky. Vypořádání stížnosti ze strany dozorového a následně i dohledového státního zástupce je tedy řádně odůvodněno.
12. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by napadená usnesení trpěla vadou, která by odůvodňovala jejich zrušení pro porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Proto Ústavní soud předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. března 2026 Tomáš Langášek v. r. předseda senátu