Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky V. Z., zastoupené JUDr. J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 29 Co 236/2004-47 ze dne 12. 5. 2004 a rozsudku Okresního soudu Praha - západ č.j. 7 C 2192/2003-27 ze dne 13. 1. 2004, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy nepostupovaly ústavně konformním způsobem, tj. v souladu s ustanovením § 132 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Soudy obou stupňů prý hodnotily důkazy jednostranně a skutková zjištění obou soudů neodpovídají provedeným důkazům. Soudy obou stupňů dále nebraly při hodnocení důkazů v úvahu skutečnosti, které v řízení vyšly najevo, tj. zejména zvyklost mezi účastníky, pokud jde o placení za dodané zboží; platební morálka stěžovatelky prý byla absolutní. Porušení práva na spravedlivý proces spatřovala stěžovatelka dále v tom, že se obecné soudy nevypořádaly s její námitkou, že otisk razítka na sporné faktuře není otiskem jejího razítka a že spornou fakturu vůbec neobdržela. K podpoře uvedených námitek pak stěžovatelka uvedla podrobný věcný popis podstaty sporu a jeho hodnocení ze svého pohledu. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudkem č.j. 29 Co 236/2004-47 ze dne 12. 5. 2004 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně se s předmětnou věcí vypořádal věcně správně a že vystihl danou problematiku způsobem zcela vyčerpávajícím. Prvý soud vyložil, které skutečnosti vzal při svém rozhodování za prokázány, o která opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a jaký z nich učinil závěr o skutkovém stavu. Dále se odvolací soud zabýval námitkami stěžovatelky proti rozsudku soudu I.
stupně. Uvedl, že soud I. stupně jednání řádně připravil, vyslechl navrženého svědka Urbana a ve věci se vyjádřil i jednatel žalobce. Výslech žalované její právní zástupce nenavrhl, ačkoliv účastníci byli řádně poučení podle § 119a o.s.ř. Odvolací soud uzavřel, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, jaká byla praxe mezi účastníky řízení při dodávání zboží; faktura s otiskem razítka v konkrétním souzeném případě pak nepochybně prokazuje, že zboží bylo skutečně prodejcem doručeno a otiskem razítka na faktuře stěžovatelka potvrdila nejen převzetí zboží, ale souhlasila i s platebními podmínkami, které zahrnují její splatnost a výši kupní ceny.
Porovnáním listinných důkazů pak má odvolací soud za prokázáno, že otisk razítka žalované na sporné listině je totožný s otiskem razítka na jiných listinách, které stěžovatelka nezpochybnila.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s hodnocením provedených důkazů obecnými soudy a se závěry, které z nich byly vyvozeny. Ústavní soud v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí připomíná, že proces hodnocení důkazů je oblastí, která zásadně spadá do pravomoci obecných soudů. Při tomto procesu jsou obecné soudy ovládány zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak vyplývá z ustanovení § 132 o.s.ř. Pokud obecné soudy postupují v souladu s touto zásadou a hodnotí každý důkaz jednotlivě i všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech a svoje závěry řádně v rozhodnutí uvedou a odůvodní, nepřísluší zásadně Ústavnímu soudu, aby do tohoto procesu zasahoval.
V předmětné věci Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy postupovaly v souladu s výše uvedenou zásadou volného hodnocení důkazů. V jejich postupu nelze shledat ani svévoli, ani extrémní rozpor - ve smyslu známé judikatury - mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými skutkovými a právními závěry. Obecné soudy se zabývaly všemi provedenými důkazy a v odůvodnění rozhodnutí řádně a srozumitelně uvedly, o jaké důkazy své závěry opřely a z jakého důvodu. Pokud stěžovatelka namítá, že se obecné soudy nevyrovnaly s její obranou, že otisk razítka na sporné faktuře není otiskem jejího razítka, Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se touto otázkou zabývaly a zejména pak odvolací soud jí věnoval dostatečnou pozornost.
Současně z provedeného dokazování vyplynulo, že existence faktury jen s otiskem razítka nebyla zcela výjimečnou situací a v obchodních vztazích mezi účastníky řízení se vyskytovala. Ústavní soud v této souvislosti v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí připomíná, že sám neúspěch ve věci - zde vzhledem k odlišnému hodnocení důkazů účastníkem řízení - není přirozeně důvodem, z něhož by bylo možné dovozovat úspěch v řízení o podané ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle § 36 odst. 1 Listiny, jehož se dovolává, porušeno nebylo.
Vzhledem k tomu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. prosince 2004
JUDr. Vojen Güttler v.r.
předseda senátu Ústavního soudu