Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem se sídlem Havlíčkova 584, Rakovník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.11.2005, sp. zn. 21 Cdo 1036/2005, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Citovaným usnesením rozhodl Nejvyšší soud tak, že dovolání stěžovatele podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl. Vymezení dovolacího důvodu Nejvyšší soud posoudil podle jeho obsahu a dospěl k přesvědčení, že stěžovatelem uplatněné námitky nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení dle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (jak byl formálně uplatněný dovolací důvod označen), ale toliko naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Nejvyšší soud k tomu mj. uvedl, že kritika usnesení odvolacího soudu z pohledu dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného usnesení po právní stránce, jehož se stěžovatel dovolal (pozn.: dovolatel napadl usnesení Krajského soudu v Praze ve věci žaloby pro zmatečnost).
Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není soudem jim nadřízeným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí či dokonce jejich věcnou správnost. Neposuzuje stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry. Do rozhodovací činnosti obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by jejich postup byl natolik extrémní, že by z mezí ústavnosti vybočoval. V projednávané věci však Ústavní soud důvod k zásahu neshledal.
Především je nutno poukázat na to, že stěžovatel příliš úzce a tudíž nesprávně interpretuje ust.§ 41 odst. 2 o.s.ř. (dále jen jako "dané ustanovení"). Dle daného ustanovení "Každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen." Za procesní úkon účastníka je přitom namístě považovat projev vůle adresovaný soudu, který směřuje k uplatnění procesních práv, ke splnění procesních povinností nebo k jiným procesním následkům, které s takovým projevem právní předpisy spojují (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, komentář, I.
díl, 6. vydání, 2003, s. 138). Jedním z úkonů dle daného ustanovení je i dovolání; přitom je nutno zdůraznit, že ust. § 41 odst. 2 o.s.ř. se nevztahuje pouze na samotné označení dovolání - jak dovozuje úzce stěžovatel - nýbrž i na jeho jednotlivé komponenty, tj. i na jeho náležitosti. "Úkonem" ve smyslu daného ustanovení je nutno rozumět veškeré komponenty projevu vůle účastníka adresovaného soudu ve výše citovaném smyslu; označení podaného dovolání tvoří právě jen dílčí komponent takového projevu vůle.
Podle obsahu je tak nutné posuzovat i náležitosti dovolání, tedy - ve vztahu k posuzované věci - i vymezení dovolacího důvodu. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že takový právní názor odpovídá i názorům vyjádřeným v odborné literatuře (srov. např. výše citovaný Komentář k občanskému soudnímu řádu na str. 140: "Obdobně se podle obsahu a nikoliv jen podle označení posuzují náležitosti procesního úkonu, zejména vymezení odvolacího nebo dovolacího důvodu a důvodu obnovy řízení nebo zmatečnosti.").
Pokud tedy dovolací soud dovodil, že námitky stěžovatele je namístě obsahově podřadit pod důvod dovolání dle ust. § 241a odst. 3 o.s.ř. a nikoli pod stěžovatelem formálně uplatněný dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a došel k závěru, že důvod dle ust. § 241a odst. 3 os.s.ř. nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce, a na základě toho odmítl dovolání jako nepřípustné, nelze mu z ústavněprávního pohledu nic vytknout.
Jak totiž zjistil Ústavní soud z vyžádaného spisu, námitky uplatněné v dovolání skutečně materiálně naplňovaly pouze dovolací důvod dle ust. § 241a odst. 3 o.s.ř. Přitom rozhodnutí soudu, proti němuž má být založena přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. [ve vztahu k dané věci přípustnost dovolání dle ust. § 238a odst. 1 písm. b), 238a odst. 2 a 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], nelze z důvodu nesprávnosti skutkových zjištění napadnout (argumentace a contrario v rámci dikce ust.
§ 241a odst. 3 o.s.ř. "Je-li dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a), b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování."). Nejvyšší soud je přitom při svém rozhodování vázán obsahovým vymezením dovolacího důvodu; tedy tak, jak jej dovolatel vylíčil v dovolání. Je zřejmé, že se stěžovatel snažil jím uplatněné dovolací námitky formálně podřadit pod ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., aby tak dosáhl meritorního přezkoumání svého dovolání, a to bez ohledu na to, co vlastně proti rozhodnutí odvolacího soudu namítá.
Pokud Nejvyšší soud považoval skutečnost, že došlo k materiálnímu uplatnění dovolacího důvodu pouze dle ust. § 241a odst. 3 o.s.ř., za nutnou překážku možného posuzování přípustnosti dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (reflexe toho, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam), Ústavní soud takový právní názor shledává ústavně konformním. V této souvislosti odkazuje na svou vlastní judikaturu, dle které absence způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 o.
s. ř. v podaném dovolání vylučuje možnost dovolacího soudu rozhodnout o přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., z důvodů závisejících na jeho uvážení. Podání dovolání, u něhož má být jeho přípustnost založena ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z jiného, než způsobilého důvodu, má za následek jeho odmítnutí dle § 243b odst. 5 o. s. ř. (srov. např.
).
Ústavní soud proto uzavírá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je srozumitelné, přesvědčivé a logické a z ústavněprávního hlediska je plně akceptovatelné.
Za tohoto stavu Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal a nezbylo mu tedy, než ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. května 2006
František Duchoň
předseda senátu