Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů Tomáše Kupce a Aleny Kupcové, oba zastoupeni Mgr. Martinem Ondrouškem, advokátem se sídlem Kšírova 228/84, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 10. prosince 2024 č. j. 30 Co 403/2024-85 a proti usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 24. září 2024 č. j. 15 C 71/2024-76, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení a Jiřího Jeníčka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé namítají, že soudy porušily jejich právo na soudní ochranu nezákonným rozhodnutím o výši náhrady nákladů řízení. V řízení o žalobě o určení právního vztahu k nemovitosti soudy aplikovaly (podle stěžovatelů mylně) tarifní hodnotu pro případy, kdy jde o určení práva k věci penězi neocenitelné.
2. Vedlejší účastník řízení podal proti stěžovatelům žalobu o určení, že je jednou polovinou podílovým spoluvlastníkem nemovitých věcí blíže specifikovaných v napadených rozhodnutích. Napadeným usnesením Okresní soud v Liberci zastavil řízení, protože vedlejší účastník vzal žalobu v celém rozsahu zpět. Při stanovení výše odměny advokáta stěžovatelů vyšel okresní soud z tarifní hodnoty 35 000 Kč podle § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Stěžovatelům pak přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 5 600 Kč.
3. Stěžovatelé podali odvolání pouze proti nákladovému výroku II. napadeného usnesení okresního soudu. Navrhovali jeho změnu tak, aby jim byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně v celkové výši 133 262,08 Kč. Zejména namítali, že okresní soud nesprávně určil výši odměny advokáta. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci napadeným usnesením změnil výrok II. okresního soudu. Uložil vedlejšímu účastníku zaplatit každému ze stěžovatelů náhradu nákladů řízení ve výši 6 650 Kč.
4. Krajský soud shledal, že okresní soud pochybil při vyčíslení nákladů. Při určení neměl vycházet z tarifní hodnoty 35 000 Kč podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu (určení práva k věci penězi neocenitelné). Nepřisvědčil však stěžovatelům, kteří navrhovali, aby soud vzal jako tarifní hodnotu částku rovnající se polovině kupní ceny za převod nemovitých věcí jako celku. Při určení tarifní hodnoty ve sporech o určení vlastnictví soud primárně vychází z ceny věci, která je předmětem sporu. Avšak, jde-li o určení vlastnického práva k nemovité věci a schází-li údaj o ceně věci, jde o spor ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Když chybí spolehlivý údaj o ceně nemovité věci a hodnotu věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, nemůže se aplikovat obecné ustanovení o tarifní hodnotě (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu upravující tarifní hodnotu pro řízení o určení práva k věci penězi ocenitelné). V této věci nelze vyjít z kupní ceny podle smlouvy uzavřené mezi stěžovateli a obcí Dolní Řasnice. Kupní cena se týká nemovitých věcí jako celku a nikoliv spoluvlastnického podílu. Navíc nelze smluvními stranami ujednanou kupní cenu bez dalšího považovat za cenu obvyklou, která jediná může být podle judikatury Nejvyššího soudu podkladem pro určení tarifní hodnoty nemovité věci. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu krajský soud uvedl, že pouze pro určení výše nákladů řízení soud dokazování ke zjištění ceny věci neprovádí. Krajský soud proto aplikoval speciální ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu (určení práva k nemovité věci penězi neocenitelné), jehož výše k datu napadeného usnesení činila 50 000 Kč.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení jejich práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. Listiny práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
6. Krajský soud zatížil své rozhodnutí nepřípustnou překvapivostí. Aniž by stěžovatelům vytvořil procesní prostor bránit se proti jeho závěrům - konstatoval, že v dané věci šlo hodnotu věci určit pouze s nepoměrnými obtížemi, a přitom se nelogicky odvolal na § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu a považoval nesprávně za tarifní hodnotu částku 50 000 Kč. Stěžovatelé namítají, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 9 advokátního tarifu. Krajský soud nesprávně došel k závěru, že hodnotu věcí lze určit jen s nepoměrnými obtížemi. Soudy měly přihlédnout ke kupní smlouvě, na jejímž základě bylo možné hodnotu věci určit. Stěžovatelé poukázali na nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 272/24 , ve kterém v obdobné věci shledal Ústavní soud porušení práva na soudní ochranu.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými a řádně zastoupenými osobami, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
8. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) přezkoumává výlučně ústavnost, nikoli zákonnost napadených rozhodnutí. Nutno tedy vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci jsou v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze tehdy, je-li dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [tzv. kvalifikované vady - srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná z https://nalus.usoud.cz)].
10. K problematice náhrad nákladů řízení se Ústavní soud staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně (např. bod 19 nálezu sp. zn. II. ÚS 2632/18 ze dne 17. 4. 2019). Byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody jednotlivce. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může výjimečně nabýt ústavněprávního významu, dojde-li k zásadnímu zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémnímu vykročení z procesních pravidel (např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012).
11. Dále dal Ústavní soud již ve své dřívější rozhodovací praxi najevo, že v případech bagatelních věcí, u nichž zákon nepřipouští dovolání, je už z jejich podstaty - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - důvodnost ústavní stížnosti vyloučena (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004). Z právě podaných východisek plyne, že pro zrušení rozhodnutí o nákladech řízení v bagatelní výši by musely hovořit vskutku mimořádné důvody.
12. Tento přístup Ústavní soud potvrdil v bodě 34 stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025, v němž konstatoval, že "ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové
(mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou [...]. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti; pokud zákon podmíní přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, účelem zákona jistě není, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti.
Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona".
13. Stěžovatelům je potřeba přisvědčit, že v typově podobných věcech Ústavní soud v minulosti zasáhl např. nálezy ze dne 7. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 277/24 , ze dne 26. 9. 2024 sp. zn. IV. ÚS 968/24 a ze dne 2. 10. 2024 sp. zn. II. ÚS 572/24
. Ovšem je potřeba zdůraznit, že tato judikatura není na situaci stěžovatelů zcela přiléhavá. Ústavní soud shledával porušení práva na soudní ochranu stěžovatelů v citovaných nálezech z důvodu, že stěžovatelé nemohli předvídat odlišné rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. Okresní soudy postupovaly podle § 8 advokátního tarifu a až následně krajské soudy rozhodly o použití § 9 advokátního tarifu. Taková nebyla situace stěžovatelů v nynějším řízení, kde již okresní soud postupoval podle § 9 advokátního tarifu a odvolání stěžovatelů směrovalo přímo proti výroku o výši náhrady nákladů řízení. Stěžovatelé tedy měli možnost se k této otázce vyjádřit a vskutku tak v odvolání učinili.
14. Zároveň to, že soud v minulosti zrušil v podobných situacích rozhodnutí obecných soudů, samo o sobě neznamená, že tak učiní ve všech budoucích případech. Kvalitativní dimenze případu, který je jinak svým významem bagatelní, může být oslabena, pokud Ústavní soud již zodpověděl otázku ústavněprávní relevance, která původně u daného typu případů onu kvalitativní dimenzi vytvářela. Jinak řečeno, přesah vlastních zájmů stěžovatele, který by jinak bagatelní nákladovou věc povyšoval do ústavněprávní roviny, může být v jednom případě dán poukazem na určitý systémový problém, zatímco v pozdějším případě již být dán nemusí (nález Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24 ).
15. Lze tedy shrnout, že podle stanoviska musejí pro dovození ústavněprávního rozměru rozhodnutí o nákladech řízení v bagatelní výši existovat mimořádné okolnosti, typicky významný přesah vlastních zájmů stěžovatele. Teprve tyto okolnosti mohou vést Ústavní soud k meritornímu projednání ústavní stížnosti, v rámci kterého je následně oprávněn se konkrétně zabývat námitkami stěžovatele. Nevykazuje-li posuzovaná nákladová bagatelní věc mimořádné okolnosti, které by z ní činily věc ústavněprávního významu, Ústavní soud není povinen připustit její věcný přezkum, a to s ohledem na svou Ústavou danou pravomoc.
Je tomu tak i v případech, kdy v typově podobných kauzách Ústavní soud dříve rozhodl nálezem. V těchto dřívějších kauzách totiž přesah vlastních zájmů stěžovatele mohl být dán poukazem na určitý systémový problém v otázce náhrady nákladů řízení v daném typu řízení. To, že Ústavní soud na takové problémy v minulosti upozornil (a to zejména v důsledku absence soudního orgánu, který by nákladovou judikaturu sjednocoval), však ještě neznamená, že na sebe Ústavní soud provždy bere úlohu nejvyššího nákladového soudu.
16. V případě stěžovatelů se jedná o spor o bagatelní částku. Okresní soud v Liberci přiznal stěžovatelům náhradu nákladů řízení ve výši 5 600 Kč. Stěžovatelé podali odvolání pouze proti nákladovému výroku. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci tuto částku korigoval tak, že přiznal každému ze stěžovatelů 6 650 Kč. V bodech 9 až 14 se krajský soud podrobně a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu věnoval otázce určení tarifní hodnoty ve sporech o určení vlastnictví. Uvedl, že spor stěžovatelů je o určení vlastnictví k spoluvlastnickému podílu nemovité věci.
Hodnotu této věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Pro zjištění hodnoty věci za účelem stanovení tarifní hodnoty by bylo potřeba provést znalecké zkoumání. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu krajský soud uvedl, že za tímto účelem soud dokazování neprovádí. V takové situaci je podle krajského soudu vyloučeno užití obecného ustanovení o tarifní hodnotě § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Je potřeba aplikovat speciální ustanovení a postupovat podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Tarifní hodnota tedy činí 50 000 Kč. Ústavní soud neshledal námitky stěžovatelů vymezující se vůči postupu soudu při aplikaci těchto ustanovení ústavně-právně relevantními.
17. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu