Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti Bc. Roberta Sechtera, zast. JUDr. Zdeňkem Karfíkem, CSc., advokátem, sídlem Vladislavova 46/3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.11.2012, č.j. 32 Cdo 2716/2012-128, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7.12.2010, č.j. 55 Co 390/2010-105, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19.5.2010, č.j. 13 C 390/2009-77, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a společnosti RCI Financial Services, s.r.o., sídlem Želetavská 1525/1, Praha 4 - Michle, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
- soudy se nezabývaly jeho námitkami, jimiž namítal neplatnost rozhodčí doložky, ačkoliv tak měly činit z úřední povinnosti, - soudy neposuzovaly neplatnost rozhodčí doložky, ačkoliv tato doložka byla pro svůj obsah absolutně neplatným právním úkonem, - soudy založily svůj právní názor na neplatném rozhodčím nálezu, neboť na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky nemůže být platný ani vydaný rozhodčí nález.
V další části ústavní stížnosti popsal stěžovatel vývoj své právní věci zahájené žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") o určení způsobu ukončení smluvního vztahu založeného leasingovou nájemní smlouvou. Připomenul, že vedlejší účastnice bez ohledu na zahájené soudní řízení podala žalobu k jí vybranému rozhodci, rozhodce bez přihlédnutí k jeho námitce nedostatku pravomoci vydal rozhodčí nález, stěžovatel podal žalobu na jeho zrušení. Ve věci jeho určovací žaloby dospěl obvodní soud k závěru, že stěžovatel nemá naléhavý právní zájem na určení způsobu ukončení smluvního vztahu a žalobu zamítl.
S takovým závěrem stěžovatel nesouhlasí, též proto, že očekával, že soud se bude nejprve zabývat platností rozhodčí doložky a teprve poté bude řešit otázku naléhavého právního zájmu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, Úmluvy a Ústavy, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces a konstatuje, že k žádnému zásahu do tohoto práva napadenými rozhodnutími, ani postupem obecných soudů v řízení před jejich vydáním, nedošlo. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo. Z předložených podkladů je totiž zřejmé, že stěžovatel, resp. jeho právní zástupci - advokáti, nepochopil podmínky pro úspěch určovací žaloby: podle § 80 písm. c) obč. soudního řádu lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (zvýraznil Ústavní soud), je-li na tom naléhavý právní zájem. Tomuto základnímu postulátu stěžovatelova žaloba nevyhovuje, protože se jí domáhá určení neplatnosti právní skutečnosti (odstoupení od smlouvy) a určení ukončení platnosti smlouvy dohodou (pozn. ve druhém žalobním návrhu jde o evidentní nepochopení nemožnosti ukončení platnosti smlouvy, kdy platnost představuje kvalitativní vlastnost právního úkonu).
Namítá-li stěžovatel neplatnost rozhodčí doložky, je na něm, aby k ochraně svých práv využil adekvátních prostředků. Jak se podává z odůvodnění napadených rozhodnutí, podal stěžovatel žalobu na zrušení rozhodčího nálezu pro nedostatek pravomoci rozhodce. Podle výsledku sporu pak mohou být posuzována stěžovatelova tvrzení, zda odstoupení od leasingové smlouvy bylo důvodné a způsobilo zánik leasingového vztahu, či zda tento zánik byl důsledkem dissoluce.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. března 2013
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu