Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Libuše Stejskalové, zastoupené JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. prosince 2024 č. j. 8 As 210/2023-90 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. srpna 2023 č. j. 62 A 97/2021-115, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Luboše Stejskala a Mgr. Pavla Stejskala, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Krajský úřad Jihomoravského kraje rozhodnutím ze dne 21. 9. 2021 potvrdil, že stěžovatelka a právní předchůdce vedlejších účastníků jako vlastníci nejsou povinni obnovit předešlý stav stavby. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka a právní předchůdce vedlejších účastníků žalobu. Krajský soud v Brně ji věcně projednal a zamítl.
2. Stěžovatelka nato podala kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud vyhověl, avšak z jiných důvodů, než které tvrdila stěžovatelka. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že již v řízení před krajským soudem byl dán důvod pro odmítnutí žaloby, a to pro zjevný nedostatek žalobní legitimace. Uvedl, že žalobci nemohou být rozhodnutím krajského úřadu dotčeni na svých právech ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Fakticky totiž nebrojí proti výroku žalobou napadeného rozhodnutí, ale pouze tvrdí, že správní řízení mělo být zastaveno již v dřívější fázi (správní orgány totiž ve věci rozhodovaly vícekrát). Nejvyšší správní soud tedy zrušil rozsudek krajského soudu a současně s tím sám rozhodl o odmítnutí žaloby.
3. Stěžovatelka proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu i krajského soudu podala ústavní stížnost, v níž nejprve rekapituluje průběh celého správního a soudního řízení. Následně tvrdí porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Podstata konkrétní argumentace stěžovatelky je obtížně srozumitelná, proto Ústavní soud považuje za nejvhodnější její hlavní části přímo citovat. Podle stěžovatelky "NSS patrně přehlédl, že stěžovatelka již v odvolání proti rozhodnutí městského úřadu namítala, že rozhodnutí je vnitřně rozporné, naplňuje znaky nicotnosti, když ve výroku se hovoří o odstranění části obvodového zdiva, a přitom v odůvodnění stavební úřad směle přiznává, že neexistují podklady na základě, kterých by bylo možné s jistotou ověřit tvrzení, že se jedná o obvodovou zeď, vyvstává tedy otázka, jak mohl stavební úřad nenařídit obnovení původního stavu, když nadále setrvává v názoru, že byla odstraněna část obvodové zdi, a zároveň přitom vyvrátil sám sobě původní zjištění".
Dále stěžovatelka uvádí: "Obvodní soud pro Prahu 1 v důsledku nejednoznačnosti výroku rozhodnutí stavebního úřadu nepřiznal stěžovatelce náhradu škody, neboť se přiklonil k tvrzení, že žadatelka nerespektovala povolený stav. Není tak pravdivé tvrzení NSS, že rozhodnutí žalovaného se nemohlo žádným myslitelným důvodem dotknout právní sféry stěžovatelky." Nakonec stěžovatelka shrnuje: "Správní soudy se otázkou, zda rozhodnutí netrpí některou z vad zakládající jeho nicotnost, nezabývaly, k nicotnosti přitom správní soud přihlíží nejen k námitce žalobce, ale i z úřední povinnosti.
(...). Stěžovatelka proto tvrdí, že rozsudkem NSS (...) bylo porušeno, její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a 2), dle něhož je každému dáno, aby se při obraně svého práva stanoveným postupem domáhal své ochrany před soudy, které (jako nezávislé a nestranné orgány) jsou k tomu ústavně povolány (...).
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a v takovém případě postačí, je-li usnesení Ústavního soudu o odmítnutí stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
5. Jak je patrné již z narativní části tohoto usnesení, argumentace stěžovatelky se míjí s podstatou napadených rozhodnutí, zejména rozsudku NSS. Ústavní stížnost neobsahuje žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci. Stěžovatelka směšuje argumenty z různých fází řízení (na což ji upozornil již NSS v bodě 24 napadeného rozsudku). Podstata rozsudku NSS je přitom v zásadě prostá. Stěžovatelka se domáhala toho, aby soudy zrušily rozhodnutí, kterými jí správní orgány vyhověly. K něčemu takovému však podle NSS není dána aktivní legitimace; stěžovatelka nebyla rozhodnutími správních orgánů zkrácena na svých právech ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.
6. Posuzování toho, zda někdo byl v konkrétním případě na svých právech zkrácen, je otázkou, jíž se mají zabývat právě správní soudy, a nikoli Ústavní soud. Odůvodnění NSS je v tomto směru velmi podrobné, až nadstandardní, a z pohledu ústavního práva bezvadné. NSS zejména trefně poukázal na to, že stěžovatelka fakticky nemá námitky proti tomu, jak řízení skončilo, ale kdy, resp. v jaké fázi takto skončilo (bod 18 rozsudku NSS).
7. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. června 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu