Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci navrhovatele E. N. G., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 1 Nt 110/98-48, ze dne 16. 10. 1998, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 6 To 122/98, ze dne 13. 11. 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení svých lidských práv spatřuje v tom, že soudy náležitě nehodnotily provedené důkazy v jejich souhrnu, nezjistily skutečnosti uváděné obhajobou a bránící extradici, a nedovodily, že postup ruské strany je cílený a sleduje jiný účel, než připouští smlouva o právní pomoci. Podle názoru stěžovatele v době od 1. 7. 1998 do 7. 9. 1998 na území ČR neexistovaly pravoplatné podklady ruské strany k omezení osobní svobody stěžovatele. Stěžovatel zastává tento názor proto, že zatýkací rozkaz byl dne 1. 7. 1998 zrušen a nový zatýkací rozkaz byl vydán dne 21. 7. 1998, avšak doručen byl české straně až 7. 9. 1998. Tím bylo porušeno stěžovatelovo právo uvedené v čl. 8 odst. 2 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel se dále domnívá, že ze všech okolností případu je patrné, že ruská strana požádala o jeho vydání především z důvodu jeho svědecké výpovědi ve věci generála K. Rozhodnutí krajského soudu o přípustnosti vydání jde tedy nad rámec rozsahu mezistátně dohodnuté právní pomoci a nepřípustně rozšiřuje povinnost k vydání podle čl. 67 odst. 1 příslušné smlouvy. Dále v ústavní stížnosti stěžovatel zpochybnil také příslušnost Krajského soudu v Českých Budějovicích, který o přípustnosti vydání rozhodoval v I. stupni. Stěžovatel má trvalý pobyt na adrese L. 454, Praha 10. Na území ČR se nedopustil žádného protiprávního jednání. K jeho zajištění došlo při jeho obchodní cestě na státní hranici se SRN v obvodu Krajského soudu v Českých Budějovicích. Trestní řád podle jeho názoru určuje místní příslušnost tak, že dává jen omezenou možnost volby. Buď je příslušný krajský soud, v jehož obvodu má osoba pobyt, nebo soud, kde byla osoba postižena za nějaký protiprávní čin. Protože stěžovatel se na území ČR ničeho nedopustil, nemohl být tedy postižen, a proto v jeho případě je místní příslušnost určena výlučně místem pobytu. Zákon neumožňuje, aby ve věci byl činný jiný krajský soud než Městský soud v Praze jako soud I. stupně s působností krajského soudu. Z těchto důvodů je stěžovatel toho názoru, že nesprávným postupem Krajského soudu v Českých Budějovicích byl odňat svému zákonnému soudci, čímž bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel také poukazuje na skutečnost, že Vrchní soud v Praze nerozhodoval objektivně jako nezávislý a nestranný soudní orgán, neboť se evidentně nechal ovlivnit časově předcházejícím rozhodnutím Ústavního soudu, který rozhodoval o ústavní stížnosti E. N. G. proti jeho vzetí do vazby. Tím bylo podle jeho názoru porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu zajištěné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle čl. 3 odst. 1 příslušné smlouvy o právní pomoci se justiční orgány smluvních stran při jejím provádění stýkají navzájem prostřednictvím ministerstev spravedlnosti nebo Generální prokuratury ČSSR nebo Prokuratury SSSR. V posuzované věci o extradici žádá hlavní vojenský prokurátor Generální prokuratury Ruské federace. Stěžovatel je však toho názoru, že o vydání měl požádat statutární zástupce Prokuratury Ruské federace, tj. její generální prokurátor, případně jiná úřední osoba generálním prokurátorem k tomu zmocněná.
Není v souladu se smlouvou, když o vydání žádá pouze hlavní vojenský prokurátor svým jménem, a to ani v případě, že vykonává současně funkci náměstka generálního prokurátora Ruské federace. V důsledku chybného postupu ruské strany byla porušena ústavou zaručená práva E. N. G. Českou stranou nebylo dodrženo jeho právo podle čl. 8 odst. 3 věta druhá Listiny základních práv a svobod, podle kterého musí být zadržená osoba ihned seznámena s důvody zadržení a s každým obviněním proti ní. Stěžovatel byl o přesném rozsahu svého obvinění informován českou stranou až při výslechu dne 25. 9. 1998, přestože ruská strana první část materiálu doručila do ČR dne 24. 7. 1998 a druhou dne 7. 9. 1998. Stěžovatel v závěru ústavní stížnosti k celé věci uvedl, že ruskou stranou je stíhán zcela nedůvodně. Ruské orgány se snaží za každou cenu dosáhnout toho, aby vypovídal v trestní věci bývalého náměstka ministra obrany Ruské federace, armádního generála K. I. K. Stěžovatel dovozuje, že obvinění proti němu je vykonstruováno a jeho smyslem je toliko dosáhnou jeho vydání do Ruska. Ústavní soud po přezkoumání formálních náležitostí ústavní stížnosti požádal účastníky a vedlejší účastníky řízení o vyjádření k jejímu obsahu. Vrchní soud v Praze uvedl, že se všemi vznesenými námitkami se zabýval podrobně již krajský soud, na jehož usnesení Vrchní soud v Praze odkazuje a s nímž se plně ztotožnil. Krajský soud v Českých Budějovicích konstatoval, že v ústavní stížnosti jsou v podstatné části opakovány a rozváděny stejné námitky, které obhajoba uplatnila již v průběhu předběžného šetření, následně pak při veřejném zasedání konaném před krajským soudem na podkladě návrhu krajského státního zástupce a rovněž v opravném prostředku proti rozhodnutí krajského soudu. Krajský soud se s těmito námitkami vypořádal již ve svém rozhodnutí, kde na více než 12 stranách popsal stav věci, rozvedl své úvahy a závěry, k nimž dospěl. Krajský soud považuje za nutné podrobněji se vyjádřit pouze k námitce jeho údajné místní nepříslušnosti. Krajský soud má za to, že zajištěním E. N. G. a jeho následným vzetím do vazby v obvodu Krajského soudu v Českých Budějovicích byla založena jeho příslušnost ve smyslu § 380 odst. 1 trestního řádu. Uvedené ustanovení umožňuje prakticky dvě alternativy místní příslušnosti. V tomto případě však krajský soud neshledal důvod k tomu, aby věc postupoval k projednání Městskému soudu v Praze, a to i s ohledem na zásady uvedené v ustanovení § 22 trestního řádu, podle něhož je-li dána příslušnost několika soudů, koná řízení ten z nich, u něhož podal státní zástupce obžalobu nebo jemuž byla věc postoupena nepříslušným soudem. V projednávaném případě byl návrh na rozhodnutí podle § 380 odst. 1 trestního řádu podán právě u Krajského soudu v Českých Budějovicích, v jehož obvodu byl také státní zástupce příslušný k provádění předběžného šetření činný. Krajský soud navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích jako vedlejší účastník řízení v písemném vyjádření uvedlo, že k věci se již podrobně vyjádřilo v souvislosti s ústavní stížností vedené pod
sp. zn. IV. ÚS 369/98
, týkající se ústavnosti vydávací vazby uvalené na E. N.
G. Protože usnesením Ústavního soudu bylo s konečnou platností rozhodnuto v otázce vydávací vazby, považuje vedlejší účastník bod 1. ústavní stížnosti za bezpředmětný. V bodě 2. ústavní stížnosti je účelově interpretován obsah žádosti ruské strany o vydání stěžovatele. Z formálně právního hlediska je nepochybně splněna základní podmínka smlouvy o právní pomoci. K námitce nepříslušnosti Krajského soudu v Českých Budějovicích vedlejší účastník uvedl, že stěžovatel nesprávně interpretuje termín "postižen", neboť zákon tímto míní "zastižen", "dostižen" nebo "dopaden". Stěžovatel byl zajištěn cizineckou policií na hraničním přechodu ve Strážném, tedy v obvodu Krajského soudu v Českých Budějovicích, čímž je dána působnost tohoto soudu k extradičnímu řízení. Soulad jakéhokoliv soudního rozhodnutí s dříve vysloveným právním názorem Ústavního soudu nelze podle vedlejšího účastníka považovat za důkaz neobjektivnosti soudu. Co se týče podpisu žádosti o vydání, pochybovat o pravomoci zástupce Generálního prokurátora Ruské federace vystupovat navenek jménem Generální prokuratury Ruské federace by znamenalo přezkoumávat aprobační řád Generální prokuratury Ruské federace a tím i nepřípustně zasahovat do suverenity Ruské federace. Stěžovatel také stále opomíjí tu zásadní skutečnost, že justiční orgány České republiky nemohou v rámci vydávacího řízení přezkoumávat důvodnost jeho trestního stíhání vedeného vůči němu orgány Ruské federace. Vydávací řízení je svou podstatou formální, nemůže zkoumat věcné aspekty případu a zaměřuje se pouze na zkoumání formálně právních podmínek stanovených příslušnou smlouvou. V rámci vydávacího řízení nelze ani bez závažného důvodu zpochybňovat právní akty cizího státu, které jsou podkladem žádosti o vydání. Vedlejší účastník proto s ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Předně je nutno uvést, že Ústavní soud již ve svém rozhodnutí
sp. zn. IV. ÚS 369/98
, ze dne 22. 10. 1998, konstatoval, že vzetí stěžovatele E. N. G. do vydávací vazby podle § 381 odst. 1 trestního řádu bylo důvodné. Ústavní soud v odůvodnění svého usnesení, kterým byla ústavní stížnost E. N. G. odmítnuta, vyslovil názor, že k omezení osobní svobody stěžovatele došlo na základě platného zatýkacího rozkazu ze dne 28. 8. 1997, který je třeba považovat za zajišťovací úkon v řízení o vydání do ciziny. Omezení osobní svobody stěžovatele se opíralo o reálný skutek, pro který bylo vedeno ze strany příslušných ruských orgánů trestní stíhání a byla splněna i oboustranná trestnost činu. Omezení osobní svobody bylo provedeno způsobem odpovídajícím znění platného trestního řádu (§ 379 a násl.). Postup českých justičních orgánů byl také plně v souladu se zněním uzavřené smlouvy o právní pomoci v části upravující vydávání, konkrétně s čl. 72 smlouvy, podle kterého vyžadovaná osoba může být na žádost zatčena i před obdržením žádosti o vydání.
Ústavní soud tedy konstatuje, že otázka ústavnosti postupu českých justičních orgánů při omezení osobní svobody E. N. G. již byla předmětem řízení před Ústavním soudem, a proto v tomto řízení se Ústavní soud zaměřil především na argumenty stěžovatele směřující proti samotnému rozhodnutí justičních orgánů o přípustnosti jeho vydání na území Ruské federace.
Vzájemné vydávání osob k trestnímu stíhání mezi Českou republikou a Ruskou federací je upraveno Smlouvou o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, uzavřenou mezi ČSSR a SSSR v Moskvě dne 12. 8. 1982 a vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č. 95/1983 Sb. Ústavní soud především zkoumal otázku, zda všechna závazná ustanovení cit. smlouvy byla ze strany českých justičních orgánů dodržena, nebo naopak jejich postupem došlo k jejich porušení a tím k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Jak zjistil Ústavní soud z písemných materiálů, E. N. G. byl zadržen na území ČR dne 24. 6. 1998. K jeho vzetí do vazby došlo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 6. 1998. Ruská strana byla o zatčení E. N. G. informována dne 26. 6. 1998 a dne 17. 7. 1998 odeslala do ČR oficiální žádost o jeho vydání do Ruské federace za účelem jeho trestního stíhání. Originál žádosti byl doručen dne 24. 7. 1998. Stalo se tak ve lhůtě stanovené v čl. 73 odst. 2 smlouvy. Ruskou stranou byly splněny náležitosti žádosti o vydání, stanovené čl. 69 smlouvy. K jistým nesrovnalostem došlo pouze v totožnosti skutku uvedeného v původním zatýkacím rozkazu a v žádosti o vydání, avšak postupem podle čl. 70 smlouvy byly rozpory odstraněny. Splněny byly i další podmínky extradice, a to především oboustranná trestnost skutku, pro který je na území dožadující strany trestně stíhán. V tomto případě se jedná o obvinění z trestného činu podvodu podle právního řádu Ruské federace, který měl obviněný E. N. G. spáchat tím, že v období od prosince 1993 do května 1994 s K. J. A. po předběžné domluvě, podvodem a zneužitím důvěry občanů si jako osoby ve vedení finančně průmyslového sdružení L. přivlastnili finanční prostředky ve výši 5 071 804 126 rublů, kterou jim předali občané sdružení na výstavbu svých bytů.
K námitce stěžovatele o neexistenci podkladů pro jeho držení ve vazbě bylo zjištěno, že žádost o vydání E. N. G. byla doplněna zatýkacím rozkazem ze dne 25. 8. 1997, na jehož základě bylo původně vedeno vydávací řízení a který byl i podkladem pro vzetí E. N. G. do vazby. Protože došlo k pochybnostem ze strany státního zástupce provádějícího předběžné šetření, požádal tento ruskou stranu o zaslání doplňujících údajů ve smyslu čl. 70 smlouvy o právní pomoci. Ve stanoveném termínu bylo potvrzeno, že původní zatýkací rozkaz již byl zrušen usnesením ze dne 1. 7. 1998 a jen nedopatřením došlo k jeho přiložení k žádosti o vydání. Nově vydaný zatýkací rozkaz ze dne 21. 7. 1998 byl přiložen k dodatku žádosti o vydání a je z něj patrno, že byl vydán pro skutek popsaný ve výroku usnesení krajského soudu o přípustnosti vydání.
K té části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel zpochybňuje správnost postupu českých i ruských orgánů v řízení o vydání E. N. G. do Ruské federace, Ústavní soud konstatuje, že podmínky smlouvy o právní pomoci byly z obou stran splněny a v tomto je třeba hodnotit rozhodnutí obou soudů, jež přípustnost vydání E. N. G. vyslovila, jako správná.
Pochybnosti o příslušnosti Krajského soudu v Českých Budějovicích k rozhodování o přípustnosti vydání stěžovatele do ciziny nejsou důvodné. Příslušnost soudu je upravena v ustanovení § 380 odst. 1 trestního řádu. Příslušný je krajský soud, v jehož obvodu osoba, o jejíž vydání jde, má pobyt nebo byla postižena. V otázce pojmu "postižena" se Ústavní soud přiklonil k výkladu obecných soudů, podle nichž pojem postižení nelze vykládat natolik úzce a pouze ve smyslu potrestání za nějaký protiprávní čin osoby, o jejíž vydání jde, neboť takový výklad by neumožňoval v převážné většině případů provedení extradičního řízení na území ČR. Ve většině případů je totiž žádáno o vydání osob, které na území ČR nemají trvalý ani dočasný pobyt a jejím územím pouze projíždějí nebo se na něm přechodně zdržují a nespáchaly zde ani žádný trestný čin, za nějž by mohly být podle platného právního řádu potrestány. V takových případech při použití výkladu stěžovatele by nebyl na území ČR příslušný soud, který by mohl rozhodovat o přípustnosti vydání. Pojem "postižena" je třeba vykládat nikoli ve smyslu sankce za nějaké protiprávní jednání, ale jako postižení na osobní svobodě zajištěním ze strany orgánů policie a následným vzetím do vazby podle § 381 odst. 1 trestního řádu. V případě E. N. G. tedy rozhodoval o přípustnosti jeho vydání do ciziny krajský soud příslušný podle zákonných ustanovení trestního řádu.
K otázce shodnosti formulací užitých Ústavním soudem v jeho usnesení,
sp. zn. IV. ÚS 369/98
, a Vrchním soudem v Praze v usnesení, sp. zn. 6 To 122/98, Ústavní soud pouze v krátkosti uvádí, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR), a tudíž i Vrchní soud v Praze musel z časově předcházejícího rozhodnutí Ústavního soudu vycházet.
Podle čl. 3 příslušné smlouvy o právní pomoci se justiční orgány obou smluvních stran při provádění smlouvy stýkají navzájem prostřednictvím ministerstva spravedlnosti ČSR (nyní ČR) nebo Generální prokuratury ČSSR a ministerstva spravedlnosti nebo Prokuratury SSSR (nyní Ruské federace), pokud není ve smlouvě stanoveno jinak. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že žádost o vydání E. N. G. k trestnímu stíhání byla napsána na úředním papíru s hlavičkou Zástupce generálního prokurátora Ruské federace - Hlavní vojenský prokurátor s podpisem Zástupce generálního prokurátora Ruské federace - Hlavní vojenský prokurátor generálplukovník justice JU. G. D. Ze všech dokladů založených v příslušném spisu je zřejmé, že Hlavní vojenská prokuratura je součástí Generální prokuratury Ruské federace a hlavní vojenský prokurátor je z titulu své funkce zástupcem generálního prokurátora Ruské federace. Jeho pravomoci jako zástupce statutárního orgánu Generální prokuratury pravděpodobně vyplývají z vnitřních organizačních předpisů této organizace a české justiční orgány nemají důvod ani oprávnění je zpochybňovat. Za této situace tedy nelze ani s ohledem na čl. 3 odst. 2 smlouvy o právní pomoci zpochybňovat postup ruské strany při vyžádání E. N. G. k trestnímu stíhání.
Na závěr je třeba uvést, že při rozhodování o přípustnosti vydání osoby k trestnímu stíhání do ciziny podle § 380 odst. 1 trestního řádu příslušný krajský soud pouze posuzuje otázku, zda je vydání přípustné z hlediska splnění právních podmínek. V tomto směru je soud povinen vycházet především z příslušné mezinárodní smlouvy, kterou je ČR vázána a musí zvažovat, zda neexistují překážky vydání. Nepřísluší mu však zkoumat, zda trestní stíhání v cizině proti této osobě je důvodné nebo vykonstruované, jak tvrdí stěžovatel, a zda se tato osoba trestného činu na území dožadující strany skutečně dopustila. Vlastní rozhodnutí o povolení vydání do ciziny je svěřeno ministru spravedlnosti. Toto rozdělení úloh je třeba chápat tak, že soud pouze zjišťuje, zda neexistuje právní překážka vylučující vydání, a pokud nikoli, je povinen rozhodnout, že vydání je přípustné. Využít možnosti odmítnout vydání dané mezinárodní smlouvou přísluší zcela ministru spravedlnosti v rámci rozhodnutí o povolení vydání.
Na základě všech shora uvedených skutečností Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění posledních předpisů, a proto mimo ústní jednání usnesením ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 15. června 1999
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu