Ústavní soud Usnesení ústavní

I.ÚS 513/14

ze dne 2014-04-15
ECLI:CZ:US:2014:1.US.513.14.1

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Hejtmánka, zastoupeného JUDr. Pavlem Musilem, Ph.D., advokátem, KMVS, advokátní kancelář, s. r.o. se sídlem Hellichova 1, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 11. 2013 č. j. 42 C 187/2013-73, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

2. Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce domáhal po stěžovateli zaplacení 3 530 Kč s příslušenstvím spočívající v platbě pojistného za vozidlo zn. Peugeot 307 za období od 17. 3. 2011 do 2. 5. 2011, po kterou bylo vozidlo provozováno v rozporu se zákonem. Stěžovatel se bránil tvrzením, že v rozhodné době nebyl vlastníkem vozidla, vozidlo nebylo provozováno a nestálo na komunikaci, protože bylo havarované. Tyto skutečnosti žalobci sdělil ve stanovené lhůtě, ale s ohledem na způsob zaslání předmětné písemnosti nemůže prokázat datum jejího odeslání žalobci.

3. Soud uložil stěžovateli zaplatit žalobci částku 3 530 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že stěžovatel byl zapsán jako vlastník, resp. provozovatel vozidla v rozhodném období, a proto byl povinen podle příslušných právních předpisů uhradit žalobci požadovaný příspěvek. Stěžovatel v řízení neprokázal, že rozhodné skutečnosti ve stanovené lhůtě sdělil (a prokázal). Naopak, k jejich sdělení došlo prokazatelně až po této 30 denní prekluzivní lhůtě.

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehož pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jeho právní sféře nastala. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, které jsou dovozovány z tzv. bagatelních věcí. Tomu je tak i v nyní projednávané věci; předmětná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit 3 530 Kč. V těchto případech se přitom Ústavní soud projevuje s mimořádnou zdrženlivostí.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu v případě bagatelních věcí lze k přezkumu věci z ústavněprávního hlediska přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci, neboť tato částka již jen pro svou výši není schopna současně představovat porušení základních práv a svobod (srov. například usnesení ze dne 5. 11. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2325/13 ).

6. O takový případ se však nejedná. Pokud stěžovatel poukazuje na to, že dodržel žalobcem uváděný způsob doručení listiny, který nemůže prokázat, protože nemá o jejím odeslání žádný doklad, jde pouze o polemiku s právním hodnocením skutkového stavu vyplývajícího z důkazů provedených obecným soudem. Ani v tomto směru není Ústavní soud oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, jestliže neshledá zcela zásadní zásah do základních práv stěžovatele. Je vždy v prvé řadě věcí účastníků řízení obstarat relevantní důkazy o jimi tvrzených skutečnostech.

Povinností majitele (provozovatele) vozidla je v prvé řadě odhlásit jej z evidence motorových vozidel. Stěžovatel tak neučinil a nepředložil soudu ani žádné jiné relevantní důkazy k prokázání jím tvrzených skutečností. Soud dostatečně vysvětlil postup, jakým důkazy hodnotil, přičemž mu není možné vytýkat, že by jeho závěry byly překvapivé či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Takový extrémní nesoulad v projednávané věci Ústavní soud neshledal.

7. Ústavní soud dodává, že v předmětné věci obecný soud v nákladovém výroku zohlednil, že stěžovatel dodržel žalobcem předepsanou formu odpovědi na výzvu a náklady řízení žalobci nepřiznal s odkazem na postup podle § 150 o. s. ř.

8. V posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Jeho stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepdisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. dubna 2014

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu