Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti PAMUKALE s.r.o., se sídlem Jana Šoupala 1597/3, Ostrava, zastoupené JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem Sokolská tř. 936/21, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3543/2023-519 ze dne 28. 11. 2023, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 71 Co 121/2021-491 ze dne 15. 8. 2023 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 26 C 275/2018-137 ze dne 15. 1. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení, a obchodní společnosti PA Office group s.r.o., se sídlem Tyra 113, Třinec, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V řízení před obecnými soudy bylo zrušeno a vypořádáno podílové spoluvlastnictví k nemovitým věcem mezi stěžovatelkou (vlastnící podíl o velikosti 7/8) a vedlejší účastnicí (vlastnící podíl o velikosti 1/8). Okresní soud v Ostravě rozhodl prvním napadeným rozhodnutím tak, že spoluvlastnictví zrušil, nemovité věci přikázal do vlastnictví stěžovatelky a dále určil povinnost stěžovatelky zaplatit vedlejší účastnici přiměřenou náhradu ve výši 440 000 Kč, to vše podle § 1147 občanského zákoníku.
2. Krajský soud v Ostravě poté druhým napadeným rozhodnutím potvrdil zrušení spoluvlastnictví a zároveň změnil výrok o výši vypořádacího podílu. Krajský soud vytkl okresnímu soudu, že při určení výše přiměřené náhrady vycházel z ceny spoluvlastnického podílu. Měl však ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu vycházet z ceny, za kterou by bylo reálně možno prodat celou věc, a až z té následně odvodit podíl, který představuje přiměřenou náhradu. Tržní cenu určil na základě aktuálních znaleckých posudků, neodvodil ji z ceny, za kterou vedlejší účastnice spoluvlastnický podíl nabyla v dražbě a která převyšovala hodnotu podle tehdy aktuálního znaleckého posudku. Vzhledem k tomu, že mezitím cena nemovitostí vzrostla, byla přiměřená náhrada krajským soudem ke dni jeho rozhodnutí stanovena téměř totožně jako předtím okresním soudem, a to ve výši 450 000 Kč (podrobněji body 9 až 13 rozsudku krajského soudu).
3. Stěžovatelka poté podala proti rozsudku krajského soudu dovolání. V něm namítala, že měl odvolací soud při určení obvyklé ceny věci přihlédnout k zástavním právům zatěžujícím podíl vedlejší účastnice. Nejvyšší soud však dovolání stěžovatelky odmítl, jelikož upozornil, že s těmito skutečnostmi stěžovatelka přišla nepřípustně až v průběhu dovolacího řízení. U odvolacího soudu je nevznesla.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Protiústavnost napadených rozhodnutí spatřuje v tom, že krajský soud nevzal v potaz zástavní práva zatěžující spoluvlastnický podíl vedlejší účastnice, a tedy nepřihlédl k okolnosti významné při určení obvyklé ceny věci, v důsledku čehož určil výši vypořádacího podílu nesprávně. Dále stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší soud postupoval formalisticky, když uvedl, že se obecné soudy otázkou zástavních práv nemusely zabývat, jelikož na ně stěžovatelka neupozornila. Stěžovatelka k tomu namítá, že není její povinností jako účastníka upozornit soud na skutečnost, která je soudu známa z výsledků dokazování. V tomto případě byla existence zástavních práv podle stěžovatelky soudu známa z výpisů z katastru nemovitostí.
5. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími, posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud ustáleně opakuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistupuje pouze v případě porušení základních práv jednotlivce (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). To není jen prázdná fráze. Rolí Ústavního soudu je rušit napadená rozhodnutí skutečně jen v těch případech, kdy obecné soudy poruší některé stěžovatelovo základní právo. K tomu však ve zde posuzovaném případě zjevně nedošlo.
7. Usnesení, kterým Ústavní soud odmítá návrh jako zjevně neopodstatněný, musí být stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Byť Ústavní soud dlouhodobě i tato usnesení ve větší či menší míře odůvodňuje, v případech skutečně zjevných má možnost odmítnout ústavní stížnost právě pouze se stručným odůvodněním. Tento postup je pro zde posuzovaný případ přiléhavý.
8. Ústavní stížnost totiž v zásadě ani neobsahuje žádnou argumentaci, která by, byť jen potenciálně, mohla založit protiústavnost napadených rozhodnutí. Stěžovatelka opakuje argumentaci, kterou již uvedla v dovolání, a které se Nejvyšší soud odpovídajícím způsobem věnoval a správně ji posoudil. V bodě 11 napadeného usnesení Nejvyššího soudu je vysvětleno, že pokud stěžovatelka svou námitku neuplatnila v odvolacím řízení, nelze namítat nesprávné právní posouzení s tím, že se odvolací soud neuplatněné námitce nevěnoval. Stěžovatelka ostatně sama v ústavní stížnosti výslovně potvrzuje, že existenci zástavních práv před odvolacím soudem nenamítala.
9. Namísto opětovného parafrázování závěrů Nejvyššího soudu je alespoň na tomto místě možné stěžovatelce vysvětlit procesní postup obecných soudů ještě o něco jednodušeji. Z ústavní stížnosti totiž plyne, že stěžovatelka argumentaci Nejvyššího soudu ne zcela dobře pochopila. Stěžovatelka tvrdí, že je povinností obecných soudů přihlédnout i k těm skutečnostem, které nejsou výslovně navrženy, protože je soud povinen ze své iniciativy zjistit přiměřenou výši vypořádacího podílu. To by skutečně mohlo platit, pokud by stěžovatelka takové skutečnosti tvrdila alespoň v odvolacím řízení jako odvolací námitku proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Pokud však stěžovatelka nenamítne určitou skutečnost ani před soudem prvního stupně, ani v rámci odvolání, pak se jedná o situaci odlišnou, kdy stěžovatelka již nese odpovědnost za svou procesní neaktivitu, respektive pozdní aktivitu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4409/2014 ze dne 17. 12. 2014 či usnesení sp. zn. 22 Cdo 2693/2023 ze dne 19. 9. 2023).
10. Pro stanovení přiměřené náhrady při vypořádání spoluvlastnictví jsou relevantní mnohé skutečnosti (srov. nález sp. zn. II. ÚS 560/20 nebo např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4556/2018 ze dne 30. 1. 2019). Pokud by nevzetí některé z těchto skutečností soudem v potaz, aniž by to zároveň účastník namítal, vždy zakládalo přípustnost (a důvodnost) dovolání, vedlo by to ke zcela absurdním důsledkům.
11. Na konec Ústavní soud konstatuje, že na případ stěžovatelky nelze ani analogicky aplikovat závěry z nálezu sp. zn. II. ÚS 560/20 , na který stěžovatelka odkazuje. Naopak, z právních východisek tohoto nálezu (bod 24-26) je zjevné, že rolí Ústavního soudu v těchto typových situacích je zasáhnout pouze, jsou-li závěry obecných soudů např. "sofistikovaným odůvodněním zřejmé nespravedlnosti" či jsou rozhodnutí obecných soudů svévolná, nepřezkoumatelná či jinak protiústavní, nikoli pouze protizákonná (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2048/09 ).
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. dubna 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu