Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Stephena Petera Smyrka, zastoupeného JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 7 Cmo 221/2018-30 ze dne 14. listopadu 2018, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení Nikoly Feragetové, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se v řízení před Krajským soudem v Ostravě - pobočkou v Olomouci domáhal na vedlejší účastnici mimo jiné zaplacení směnečného nároku ve výši 34 999 Kč a náhrady nákladů řízení ve výši 10 528,50 Kč. Krajský soud stěžovateli ve věci samotné vyhověl, přiznal mu však toliko 3 934 Kč na náhradě nákladů řízení s tím, že je mu z úřední činnosti známo, že stěžovatel podává řadu obdobných směnečných žalob dle ustáleného vzoru na základě obdobných skutkových a právních důvodů. Jde tedy o formulářová podání, na něž je možná uplatnit § 14b advokátního tarifu.
2. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů řízení potvrdil. Dospěl k závěru, že § 14b advokátního tarifu je na směnečné věci možné uplatnit, protože jeho dřívější opačný názor nebyl akceptován pro publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí, neboť nezískal téměř žádnou oporu. Skutkově pak konstatování o formulářové podobě žalob odpovídá okolnostem případu, neboť z konstatování krajského soudu plyne, že žalobce za roky 2017 a 2018 takto podal 195 žalob.
3. Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a ochranu legitimního očekávání. Porušení spatřoval v tom, že Vrchní soud v Olomouci v minulosti uplatnění § 14b advokátního tarifu na směnečné věci vyloučil a nebyl důvod pro změnu tohoto právního názoru. Stěžovatel legitimně očekával, že vrchní soud setrvá na svém původním názoru. V řízení nebylo zjišťováno, za jaké období stěžovatel směnečné žaloby podal a není pravda, že by šlo o formulářová podání - identický formulářový vzor neexistuje.
Směnka pro stěžovatele vždy plní funkci zajišťovací, advokát tudíž prověřil řadu skutečností, které jsou pro uplatnění nároku významné. To formulářovou povahu vylučuje, přestože v žalobě z povahy směnky nemohou být údaje jiné, než na směnce samotné. Formulářovou povahu vylučuje i ta skutečnost, že stěžovatel, resp. jeho advokát musí soudu poskytnout součinnost i po rozhodnutí tím, že převezmou originál směnky.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního rozhodování jako celku, a tudíž na něj dopadají zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení (resp. její výše), i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Významná je tak především svévole při výkladu a užití příslušných ustanovení zákona [např. nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)].
6. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní [usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši, zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele, resp. jeho majetkové poměry.
7. Výjimkou mohou být případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti věci (jako např. majetková situace dotčeného subjektu) bude možno usoudit jinak, popřípadě dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou podstatou určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)]. Tento přístup nelze chápat jako odepření ochrany základních práv a svobod, nýbrž jako praktické promítnutí postavení Ústavního soudu v systému ústavních orgánů České republiky a účelu řízení o ústavní stížnosti. Podobně k těmto sporům ostatně přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v praxi např. rozhodnutí ve věcech Korolev proti Rusku č. 25551/05 ze dne 1. 7. 2010, Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011 nebo Šumbera proti České republice č. 48228/08 ze dne 21. 2. 2012].
8. Výše sporné částky v souzené věci je bagatelní (necelých 7 000 Kč) a stěžovatel žádné konkrétní dopady do svých majetkových poměrů nepopsal. S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud zabýval pouze tím, zda rozhodnutí vrchního soudu porušilo podstatu ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. To Ústavní soud neshledal: vrchní soud své rozhodnutí srozumitelně a logicky vysvětlil, vyrovnal se i se svým předchozím rozhodnutím, jehož se stěžovatel na svou podporu dovolával. Stěžovatel tak měl možnost soudu předložit svůj náhled na věc a přesvědčit jej.
Skutečnost, že stěžovatel odvolací soud nepřesvědčil, porušení jeho práv nepředstavuje - neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)]. Tvrzená nesprávnost výkladu § 14b advokátního tarifu ve vztahu ke směnečným žalobám pak není pro věc významná, protože Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv prosté zákonnosti [nález sp. zn. IV.
ÚS 23/93 ze dne 2. 6. 1994 (N 28/1 SbNU 219)] a sjednocování výkladu podústavního práva mu nenáleží (již cit. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ).
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. března 2019
David Uhlíř v. r. předseda senátu