Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Tomášem Mikulou, advokátem, sídlem Chrastěšovská 1166, Vizovice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 53/2023-198 ze dne 23. listopadu 2023 a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 68 Nt 21/2023-176 ze dne 11. července 2023, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") sp. zn. 61 T 7/2013 ze dne 26. listopadu 2013 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") č. j. 2 To 19/2014-5973 ze dne 5. června 2014 společně s dalšími osobami uznán vinným z pokračujícího zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Za tento trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a trest propadnutí věci.
3. Napadeným usnesením krajský soud zamítl návrh stěžovatele na obnovu řízení, neboť nebyly splněny podmínky stanovené § 278 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatel usnesení napadl stížností. Tu vrchní soud napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
4. Stěžovatel namítá, že se krajský soud nezabýval jeho důkazními návrhy, které byly obsaženy v přípisu ze dne 17. května 2023. Vrchní soud se s uvedenou vadou vypořádal zcela nedostatečným způsobem a rovněž ignoroval důkazy navrhované ve zmíněném přípisu. Krajský soud podle něj bez dostatečných důvodů zamítl důkazní návrhy týkající se vyjádření, resp. výslechu M. M., když nekriticky přejal názory státního zástupce o nadbytečnosti těchto důkazů. Tvrdí, že krajský soud při hodnocení výslechu svědkyně J. K. nevzal v potaz, jak skutečnosti vylíčené touto svědkyní zapadají do dalších skutečností známých již dříve. Hodnocení bylo v řadě ohledů zavádějící. Vrchnímu soudu vytýká, že se nekriticky ztotožnil s názory krajského soudu a že v jeho odůvodnění absentuje snaha o autonomní posouzení situace či komentáře k názorům krajského soudu. Připomíná též některé výsledky dokazování provedeného v původním řízení, které považuje za problematické. Poukazuje na vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Olomouci č. j. 8 VZN 259/2023-6 ze dne 13. prosince 2023, z něhož je podle něj zřejmé, že JUDr. Marián Kollár z tohoto státního zastupitelství měl podrobné informace o obsahu napadeného usnesení vrchního soudu ještě předtím, než bylo toto usnesení stěžovateli odesláno.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Ústavní soud v dosavadní judikatuře již mnohokrát konstatoval, že mu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů konkluzemi vlastními a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž trestní soudy dospěly. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I v řízení o povolení obnovy tedy přísluší obecným soudům, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 254/12
ze dne 21. února 2012; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
7. Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Obecné soudy přitom nemohou bez dalšího nekriticky převzít tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na nichž byla založena původní skutková zjištění. I když by přitom šlo o skutečnosti či důkazy nové, nemusí být způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu [shodně např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 62/04
ze dne 15. dubna 2004 (U 19/33 SbNU 409) nebo
sp. zn. I. ÚS 3022/11
ze dne 6. března 2012].
8. V posuzované věci se tak Ústavní soud soustředil na to, zda závěry obecných soudů, že v daném případě neexistují zákonem předpokládané důvody pro povolení obnovy řízení (§ 278 trestního řádu), na kterých založily napadená rozhodnutí, nesly znaky libovůle a představují porušení práv zaručených ústavním pořádkem. Nic takového však nezjistil.
9. Na námitku stěžovatele, že krajský soud neprovedl některé jím navržené důkazy, reagoval již dostatečně vrchní soud. V bodě 6 napadeného usnesení uvedl, že jediné důkazní návrhy, na kterých obhajoba setrvala přímo v rámci veřejného zasedání před krajským soudem, bylo vyjádření a výpověď J. K. a rozhovor odsouzeného M. M. na www.youtube.com a výpověď této osoby. Krajský soud přitom těmto návrhům částečně vyhověl a částečně je odmítl pro jejich nadbytečnost, což dostatečně vysvětlil (viz dále). Z uvedeného vyplývá, že obhajoba netrvala na některých svých dřívějších důkazních návrzích uvedených v přípisu, na nějž stěžovatel odkazuje. Obecným soudům tak nelze z ústavněprávního hlediska vytýkat, že na ně nereagovaly.
10. Odmítnutí důkazních návrhů stěžovatele spočívajících ve vyjádření a výslechu odsouzeného M. M. krajský soud odůvodnil tím, že v rozhovoru na www.youtube.com, na který stěžovatel poukazoval, tento odsouzený neposkytoval žádné nové informace a tvrdil totéž, co v původním řízení, totiž že stěžovatel o ničem nevěděl (srov. bod 7 usnesení krajského soudu). Z ústavní stížnosti nevyplývají žádné skutečnosti, které by uvedený důvod mohly reálně zpochybnit. Ústavní soud proto neshledává důvod k tomu, aby rozporoval závěr krajského soudu o nadbytečnosti uvedených důkazních návrhů.
11. Ani výhradám stěžovatele ke způsobu, jakým krajský soud hodnotil výpověď J. K., nemůže Ústavní soud přiznat ústavněprávní relevanci. Krajský soud podrobně popsal důvody, na základě kterých dospěl k závěru, že uvedená výpověď nepředstavuje důkaz, který by byl způsobilý odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci samé (srov. body 9 a 10 usnesení krajského soudu). Ústavní soud tyto důvody považuje za racionální a v úvahách krajského soudu nenalezl žádné logické či jiné podobně závažné pochybení, které by mohlo odůvodňovat jeho kasační zásah.
12. Ústavní soud nesdílí ani přesvědčení stěžovatele, že vrchní soud nekriticky přejal názory krajského soudu a neposoudil autonomně relevantní otázky případu. Ze skutečnosti, že se stížnostní soud ztotožní s názory soudu prvního stupně a jejich odůvodněním, nelze samo o sobě dovozovat, že nesplnil svou přezkumnou povinnost. Ostatně v bodě 6 napadeného usnesení např. vrchní soud doplnil argumentaci krajského soudu k hodnocení výpovědi svědkyně K.
13. Námitky stěžovatele týkající se dokazování provedeného v původním řízení musí Ústavní soud vyhodnotit jako irelevantní ve vztahu k napadenému rozhodování obecných soudů o povolení obnovy řízení. Z tohoto důvodu se touto skupinou námitek blíže nezabýval.
14. Jestliže z obsahu vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Olomouci č. j. 8 VZN 259/2023-6 ze dne 13. prosince 2023 stěžovatel dovozuje, že příslušný státní zástupce měl podrobné informace o obsahu napadeného usnesení vrchního soudu ještě předtím, než bylo toto usnesení stěžovateli odesláno, není Ústavnímu soudu jasné, jaký význam by tato skutečnost mohla mít pro posouzení případného zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv a svobod. Jeho úvahy o tom, že ze strany stížnostního soudu došlo k porušení podmínek neveřejného zasedání, je třeba považovat za pouhé nepodložené spekulace.
15. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu